Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaj), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Ondřejem Durďákem, advokátem, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2024 č. j. 13 To 274/2024-558, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, o návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2024 č. j. 13 To 274/2024-558 se odkládá do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení je protiústavní, neboť krajský soud jím rozhodl o odnětí věci původnímu senátu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") a jejím přikázání jinému senátu, aniž by pro to byly splněny zákonné a ústavní podmínky. Konkrétně tvrdí, že krajský soud rozhodl o odnětí věci původnímu senátu okresního soudu pouze proto, že údajně odmítal respektovat jeho "právní názor" spočívající v přehodnocení obsahu důkazů, které však krajský soud sám nikdy neprovedl.
3. Stěžovatel současně s podáním ústavní stížnosti požádal o odložení vykonatelnosti napadeného usnesení krajského soudu. Odůvodnil to tím, že uvedeným usnesením byla jeho věc přikázána k projednání a rozhodnutí jinému senátu okresního soudu, přičemž hlavní líčení před senátem v novém složení má proběhnout již dne 20. 2. 2025 (viz vyrozumění okresního soudu ze dne 12. 2. 2025). Stěžovatel má za to, že dalším konáním trestního řízení před nezákonným soudcem by pro něj znamenalo nepoměrně větší újmu, než jaká může při odložení vykonatelnosti napadeného usnesení vzniknout jiným osobám. V této souvislosti poukazuje také na to, že žije řádným životem, je stíhán na svobodě a nejsou dány žádné indicie, že by se mohl dopouštět jakékoliv (další) trestní činnosti. Rovněž nehrozí ani to, že by odklad vykonatelnosti napadeného usnesení mohl vést k případnému ztížení objasnění činu, jenž je stěžovateli kladen za vinu, neboť stěžejní část důkazů (věcné důkazy, výpovědi dotčených osob, znalecké posudky atp.) již byla zajištěna v předchozích fázích trestního řízení. Odložením vykonatelnosti tudíž podle názoru stěžovatele nedojde ani k ohrožení veřejného zájmu na dodržení účelu trestního řízení.
4. Zásadně platí, že ústavní stížnost nemá odkladný účinek (§ 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
5. Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele a dospěl k závěru, že podmínky podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou naplněny. Zaprvé, odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nebrání žádný důležitý veřejný zájem. Trestní řízení proti stěžovateli probíhá již delší dobu, přičemž z dostupných podkladů nikterak neplyne, že by orgány činné v trestním řízení měly důvodné a odůvodněné obavy, že by stěžovatel mohl znovu páchat tvrzenou trestnou činnost, mařit objasňování skutečností významných pro trestní stíhání nebo se vyhýbat trestnímu stíhání. Stěžovatel je stíhán na svobodě. Hlavním důvodem neshod mezi okresním a krajským soudem je ostatně otázka, zda se stěžovatel vůbec dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu. Zadruhé, odložení vykonatelnosti nebrání ani důležité zájmy třetích osob, zejm. poškozené. Zatřetí, výkon napadeného usnesení by mohl vést ke vzniku komplikovaně řešitelné procesní situace v trestním řízení. Nelze totiž vyloučit, že do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti by mohlo dojít ze strany nově ustanoveného senátu okresního soudu k vydání nového rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele. Mohlo by tím dojít k ohrožení efektivity a praktického významu rozhodnutí o ústavní stížnosti, a to zejména tehdy, pokud by jí Ústavní soud v budoucnu vyhověl (což však Ústavní soud nikterak nepředjímá, neboť v současnosti ani nemá k dispozici dostatečné podklady k řádnému posouzení této otázky).
6. Ústavní soud se proto rozhodl "zmrazit" účinky napadeného rozhodnutí krajského soudu a odložit jeho vykonatelnost. Nutným důsledkem rozhodnutí o odložení vykonatelnosti je, že trestní soudy nemohou do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti nařizovat nebo vést hlavní líčení nebo činit jiné procesní kroky vedoucí k přijetí nového rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele.
7. Současně je však nutno zdůraznit, že se jedná pouze o rozhodnutí zatímní a předběžné. Ústavní soud jím nijak neprejudikuje konečný výsledek řízení o ústavní stížnosti ani nenaznačuje, jak o ní míní v budoucnu rozhodnout.
8. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu
10. Stěžovatel vznáší námitky dvojího charakteru - jednak rozporuje to, jakým způsobem krajský soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich dovozoval, jednak rozporuje užití § 262 trestního řádu k odejmutí věci původnímu senátu a jejímu přikázání jinému senátu okresního soudu.
11. Jde-li o první skupinu námitek, stěžovatel tvrdí, že krajský soud dostatečně nevysvětlil, proč považuje závěry okresního soudu za nepřesvědčivé. Nesouhlasí s jeho závěrem o zjednodušujícím hodnocení důkazů okresním soudem ani závěrem o spekulativnosti jeho úvah. Naopak, okresní soud vycházel ze znaleckých posudků a výpovědí jejich zpracovatelů; podrobně se zabýval obsahem svědeckých výpovědí a jejich souvislostmi s dalšími provedenými důkazy; důkladně zvažoval možnou motivaci poškozené nevypovídat pravdivě. Krajský soud pouze nesouhlasí s odůvodněním a argumenty okresního soudu, přičemž tak činí způsobem, který představuje nepřípustné podsouvání názoru o "správném" hodnocení důkazů. Má proto za to, že okresní soud v jeho věci správně aplikoval zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného).
12. Jde-li o druhou skupinu námitek, stěžovatel má za to, že krajský soud porušil jeho právo na zákonného soudce. K tomu předně uvádí, že okresní soud vždy postupoval v souladu s pokyny krajského soudu na doplnění dokazování nebo nové, podrobnější zhodnocení provedených důkazů. Krajský soud navzdory tomu prosazoval vlastní hodnocení důkazů, byť je nikdy sám neprovedl ani nedoplnil o důkazy nové. Krajský soud tím opakovaně překročil meze stanovené trestním řádem pro postup odvolacího soudu, což následně vyústilo až v odnětí věci původnímu senátu z důvodu údajného nerespektování závazného právního názoru. Stěžovatel konkrétně uvádí, že důvody pro užití postupu podle § 262 trestního řádu musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné s tím, že jejich existence musí být jednoznačně prokázaná [nález ze dne 5. 3. 2013
sp. zn. II. ÚS 3564/12
(N 38/68 SbNU 391)]. Odvolací soud např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [nález ze dne 7. 9. 2009
sp. zn. I. ÚS 1922/09
(N 196/54 SbNU 411); nález ze dne 14. 4. 2011
sp. zn. I. ÚS 109/11
(N 72/61 SbNU 105)], zejména pokud je sám neprovedl [nález ze dne 21. 6. 2016
sp. zn. I. ÚS 794/16
(N 118/81 SbNU 833); nález ze dne 30. 9. 2021
sp. zn. IV. ÚS 839/21
(N 167/108 SbNU 73); nález ze dne 27. 7. 2021
sp. zn. Pl. ÚS 110/20
(N 132/107 SbNU 77)].
13. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Za účelem opatření podkladů pro rozhodnutí podle § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyzval k vyjádření i okresní soud a Okresní státní zastupitelství Praha-západ (dále jen "okresní státní zastupitelství").
14. Krajský soud uvedl, že na svých závěrech trvá. Odvolací soudy mohou do procesu hodnocení důkazů zasáhnout pouze v situaci, pokud by zjistily, že hodnocení důkazů je jednostranné, postrádá prvky formální logiky anebo vychází z ničím nepodložených důkazů. Nicméně okresní soud ani v jednom ze svých rozsudků neučinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nýbrž svým neobjektivním a jednostranným hodnocením provedených důkazů dal opakovaně a jasně najevo, že se věcí nehodlá dále zabývat, a to s argumentací, která byla pro odvolací soud nepřijatelná, z pohledu právní úpravy neudržitelná a z pohledu řádného hodnocení důkazů zcela nedostatečná. Ústavní stížnost proto není důvodná.
15. Okresní soud sdělil, že s argumenty stěžovatele lze souhlasit. K rozhodnutí o projednání v jiném složení senátu nebyl dán důvod. Vždy respektoval výhrady a závazné pokyny odvolacího soudu, doplňoval dokazování dle jeho požadavků a odstraňoval nejasnosti v hodnocení důkazů. Nesoulad mezi soudy panuje jen v hodnocení provedených důkazů, přičemž okresní soud má za to, že své závěry řádně vysvětlil. Má proto za to, že ústavní stížnost je důvodná.
16. Krajské státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
17. Okresní státní zastupitelství uvedlo, že krajský soud jen využil možnost danou § 262 trestního řádu, a to až poté co byla věc opakovaně vrácena původnímu senátu soudu prvního stupně. Jde o postup výjimečný, avšak důvody k němu byly dány. Nelze akceptovat situaci, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně závisí pouze na ničím nepodložených domněnkách, kdy dochází k opomíjení některých důkazů či k vytržení některých zjištění z celkového kontextu.
18. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil, přičemž na důvodnosti své ústavní stížnosti setrval. Kromě toho upozornil na zásady bezprostřednosti a ústnosti, když hlavní těžiště dokazování probíhalo v hlavním líčení před soudem nalézacím. Pokud by měl být aprobován postup odvolacího soudu, v konečném důsledku by mohlo dojít k vyprázdnění podstaty dokazování u nalézacího soudu v hlavním líčení, kdy soudy odvolací by takto nepřípustně mohly do hodnocení důkazů libovolně zasahovat, a těžiště trestního řízení by se přesunulo k soudu odvolacímu. Závěrem pak s odkazem na nález ze dne 27. 3. 2017
sp. zn. II. ÚS 4266/16
(N 52/84 SbNU 603) připomněl zásadu in dubio pro reo.
19. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
21. Těžiště stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že krajský soud porušil jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, když na základě ústavně neakceptovatelných důvodů postupem podle § 262 trestního řádu odňal věc původnímu senátu a přikázal ji k projednání a rozhodnutí senátu v jiném složení. Ústavní soud se proto namítaným porušením práva na zákonného soudce zabýval podrobněji, přičemž dospěl k závěru, že jde o důvodnou námitku.
VII. 1.
Právo na zákonného soudce - obecné principy
22. Právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny je jedním z významných aspektů práva na spravedlivý proces. Současně představuje jednou ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování soudů v právním státě [srov. např. nález ze dne 22. 2. 1996
sp. zn. III. ÚS 232/95
(N 15/5 SbNU 101); nález ze dne 24. 1. 2012
sp. zn. II. ÚS 2317/11
(N 19/64 SbNU 187); nález ze dne 1. 12. 2015
sp. zn. II. ÚS 2766/14
(N 202/79 SbNU 281)]. Jeho prvotním - byť ne jediným - účelem je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí soudům a soudcům. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, proto nejen dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, ale také představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen výběr soudů a soudců ad hoc (nález
sp. zn. I. ÚS 794/16
, bod 31).
23. Právo na zákonného soudce však není právem absolutním. Neplyne z něj požadavek na naprostou neměnnost soudu nebo soudce určeného podle předem stanovených pravidel, nýbrž "toliko" požadavek, aby k těmto změnám docházelo ústavně akceptovatelným způsobem, který neohrozí principy nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců a potažmo nezasáhne ústavně nepřípustným způsobem do základních práv jednotlivců (nález
sp. zn. I. ÚS 794/16
, bod 34). Nelze totiž přehlédnout, že nestrannost a nezávislost soudů a soudců a různé aspekty práva jednotlivce na spravedlivý proces lze za určitých podmínek zaručit pouze tehdy, dojde-li ústavně konformním způsobem ke změně v obsazení soudu.
24. Jak předvídá čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny, toto základní právo je provedeno a konkretizováno na úrovni podústavního práva. Zákonodárce tak učinil v celé řadě zákonů, především v procesních předpisech a zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (zejm. jde-li o pravidla organizace a činnosti soudů, stanovení požadavků na rozvrh práce atp.). V kontextu nyní posuzované věci je relevantním procesním předpisem trestní řád, jenž zakotvuje řadu institutů provádějících a zajišťujících ústavně garantované právo na zákonného soudce (např. příslušnost soudů, vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti, podmínky odnětí a přikázání věci jinému soudu nadřízeným soudem, podmínky přikázání věci k projednání a rozhodnutí senátem v jiném složení a další). Ač ústavní úprava předpokládá stanovení podrobnějších podmínek práva na zákonného soudce na úrovni podústavních předpisů, jeho povaha ústavně garantovaného základního práva se tím nevytrácí. Jak podústavní právní předpisy, tak jejich následná interpretace a aplikace orgány moci veřejné proto musejí respektovat limity vymezené ústavním pořádkem, zejm. čl. 38 odst. 1 Listiny.
25. Trestní řád upravuje mj. i možnost přikázání věci k projednání a rozhodnutí senátu prvostupňového soudu v jiném složení. Konkrétně, pokud odvolací soud rozsudek prvostupňového soudu zruší (§ 258 trestního řádu) a věc vrátí k novému projednání a rozhodnutí (§ 259 odst. 1 trestního řádu), může současně nařídit, aby byla tato věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu nebo jiným samosoudcem, event. jiným soudem (§ 262 trestního řádu). Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil, že rozhodnutí podle tohoto ustanovení je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musejí být splněny obdobně důležité důvody jako pro postup podle § 25 trestního řádu. Základním kritériem pro posouzení existence těchto závažných důvodů je zejména to, zda u dosavadního senátu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení (§ 2 trestního řádu). Tyto důvody navíc musí být zřetelné a zřejmé a jejich existence musí být jednoznačně prokázána [nález ze dne 5. 3. 2013
sp. zn. II. ÚS 3564/12
(N 38/68 SbNU 391); srov. také nález ze dne 7. 12. 1995
sp. zn. III. ÚS 90/95
(N 82/4 SbNU 271)].
26. Platí přitom, že odvolací soud nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede, a takové hodnocení důkazů vnucovat prvostupňovému soudu [nález ze dne 22. 2. 2022
sp. zn. I. ÚS 1365/21
(N 24/110 SbNU 239), bod 70]. Jde o projev zásad ústnosti, přímosti (§ 2 odst. 11 trestního řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 trestního řádu), které samy vyvěrají z ústavních principů a základních práv osob, jichž se trestní řízení dotýká. Vychází se z toho, že důkazy nejlépe zhodnotí ten, kdo měl nejbližší a nezprostředkovaný dojem z jejich provádění (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3121). Postřehy soudce ohledně chování a věrohodnosti svědka mohou hrát v posouzení případu klíčovou roli. Nerealizace uvedených zásad by navíc omezovala možnost stran naplňovat v trestním řízení své role. Odvolací soud tak nesmí, a to ať již ve prospěch obžaloby nebo obhajoby, sám nahrazovat hodnocení důkazů provedených pouze soudem prvního stupně, a tím prosazovat své vlastní hodnocení skrze závaznost názorů vyššího soudu [nález ze dne 12. 5. 2020
sp. zn. IV. ÚS 1327/19
(N 91/100 SbNU 102), body 26 a 27; nález ze dne 5. 6. 2024
sp. zn. III. ÚS 1368/23
, bod 28]. Soudní rozhodnutí, založené na skutkových závěrech vycházejících z hodnocení důkazů soudem neprovedených, by bylo rozporné i s právem obviněného na spravedlivý proces [nález ze dne 13. 12. 2016
sp. zn. II. ÚS 1837/16
(N 243/83 SbNU 767), bod 41].
27. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu
sp. zn. I. ÚS 794/16
, bodě 56, tímto způsobem dosažené přehodnocení skutkových zjištění prvostupňového soudu nelze označit za závazný právní názor ve smyslu § 264 odst. 1 trestního řádu. V nálezu
sp. zn. I. ÚS 761/24
, bodě 17, k tomu Ústavní soud doplnil, že podobné změny skutkových závěrů není možno provádět ani implicitně v rámci vyvozování nových právních závěrů. Případné nerespektování takového "právního názoru" ze strany prvostupňového soudu pak nelze označit za dostatečný důvod pro přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému senátu podle § 262 trestního řádu. Pokud odvolací soud tyto ústavní kautely nerespektuje, dochází k porušení práva obžalovaného na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
28. Od toho je však třeba odlišovat situaci, kdy odvolací soud provede vlastní dokazování, provedené důkazy zhodnotí a se závazným právním názorem věc vrátí soudu nižšího stupně. Dokazování a vyvozování skutkových zjištění totiž není svěřeno pouze soudům prvního stupně. Má-li odvolací soud důvodné pochybnosti o určitých skutkových zjištěních nalézacího soudu, z ústavněprávního hlediska mu nic nebrání v tom, aby ve veřejném zasedání - při zachování všech ústavních garancí spravedlivého procesu - zopakoval důkazy provedené před prvostupňovým soudem nebo provedl důkazy další. Nadřízený soud může tímto postupem sám změnit skutkové závěry a na jejich podkladě - v kombinaci se skutkovými závěry prvostupňového soudu, k nimž dokazování neprovede a je jimi vázán podle § 263 odst. 7 trestního řádu - vydat rozhodnutí, které jim odpovídá. Pokud tak nemůže učinit sám (zejm. z důvodu § 295 odst. 5 trestního řádu, podle něhož odvolací soud nemůže uznat jednotlivce vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn), ústavní pořádek nebrání tomu, aby věc vrátil prvostupňovému soudu se závazným právním názorem, jak má být ve věci rozhodnuto. Prvostupňový soud je v takovém případě povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl ustálen odvolacím soudem, ovšem za předpokladu, že skutková zjištění zůstanou v hlavním líčení nezměněna. Prvostupňový soud totiž může doplnit dokazování, vyžádá-li si to procesní vývoj (nález ze dne 5. 6. 2024
sp. zn. III. ÚS 1368/23
, bod 41).
VII. 2.
Právo na zákonného soudce - aplikace obecných principů na posuzovanou věc
29. Ústavní soud úvodem připomíná, že krajský soud napadeným rozhodnutím v neveřejném zasedání zrušil rozsudek okresního soudu, věc mu vrátil k dalšímu řízení a přikázal ji k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.
30. Ze spisového materiálu konkrétně vyplynulo, že krajský soud rozhodoval ve věci celkem třikrát. V prvním kole řízení sice nařídil veřejné zasedání, avšak neprovedl žádné dokazování. Ve druhém a třetím (posuzovaném) kole řízení veřejné zasedání nenařídil a rozhodl v neveřejném zasedání, pročež důkazy neprováděl. Jinými slovy, navzdory tomu, že krajský soud rozhodoval ve věci třikrát a třikrát věc vrátil okresnímu soudu, ani jednou nevedl dokazování, důkazy provedené okresním soudem nezopakoval a ani je nedoplnil o důkazy nové.
31. Podstaté je také vymezení toho, v čem se lišily názory soudů, resp. jaká pochybení krajský soud vytýkal okresnímu soudu. V prvním kole řízení krajský soud kritizoval prvostupňový soud, že se precizně nezabýval způsobem zajištění prádla poškozené, na němž byla nalezena mužská DNA, nezabýval se tím, z jakého zdroje tato DNA pochází, ani tím, že zajištěný genetický materiál je shodný i s profilem dalšího muže; okresnímu soudu proto uložil povinnost doplnit dokazování a řádně objasnit shora uvedené skutečnosti. Okresní soud v reakci na to významně doplnil dokazování a provedl řadu důkazů, načež dospěl k závěru, že na jejich základě nelze spolehlivě prokázat, že vůbec došlo k namítanému skutku. V druhém kole řízení krajský soud konstatoval, že "okresní soud (...) dodržel všechna procesní ustanovení, včetně těch, která zabezpečují práva obžalovaného na obhajobu a potřebné objasnění věci, a doplnil dokazování ve shora naznačeném směru. (...) Lze sice konstatovat, že ve vztahu k projednávanému skutku tentokrát již provedl dostatek důkazů, nicméně ani tentokrát nepostupoval při jejich hodnocení důsledně". Následně se krajský soud věnoval tomu, jaké závěry lze dovodit z výpovědi poškozené, znaleckých posudků a vyjádření znalců. Úvahy prvostupňového soudu o možnosti přenosu DNA stěžovatele na oblečení poškozené jiným způsobem než v důsledku tvrzené trestné činnosti, a to zejm. s ohledem na to, že žili ve společné domácnosti, označil za nepřijatelné spekulace. Okresnímu soudu proto uložil, aby provedené důkazy znovu zhodnotil, vyjádřil se k motivaci poškozené obvinit stěžovatele z trestného činu (zejména když podle krajského soudu "z provedeného dokazování vyplývá její nadstandardní vztah k obžalovanému", tj. stěžovateli), vyjádřil se ke specifické věrohodnosti poškozené a stěžovatele a k odvolacím námitkám. Ve třetím kole řízení okresní soud podle pokynů znovu hodnotil provedené důkazy, vyjádřil se k motivaci poškozené nemluvit pravdu, k jejímu vztahu k stěžovateli i k důkazům podporujícím nebo vyvracejícím výpověď každého z nich. Rovněž se zabýval tím, jaké množství mužské DNA bylo zajištěno na oblečení poškozené, z jakých zdrojů mohlo pocházet, kde a za jakých okolností bylo nalezeno a jakým způsobem se tam mohlo dostat. Na základě těchto důkazů stěžovatele zprostil. Krajský soud však ve svém třetím, napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že "ani tentokrát nelze považovat závěry prvého soudu za věrohodné, důvodné, logické a věcně správné. (...) Argumentoval-li prvý soud tím, že uvěřil výpovědi obžalovaného, která je dle jeho přesvědčení do jisté míry potvrzována matkou poškozené, pak nelze než takový závěr hodnotit jako krajně nepřesvědčivý a zjevně účelový, zvláště když evidentně, a to opakovaně, pomíjí pochyby a svědkyní výslovně konstatována divná tušení (...)." Dále se pak zabýval obsahem a významem výpovědí poškozené a dalších svědků, nálezem mužské DNA na oblečení poškozené i hodnocením motivace poškozené nevypovídat pravdivě.
Právě s ohledem na tato hodnocení a závěry pak krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud nerespektuje jeho právní názor a není s to věc řádně posoudit a rozhodnout, pročež věc odňal původnímu senátu a přikázal senátu v jiném složení.
32. Z výše uvedeného shrnutí plyne, že výhrady krajského soudu směřovaly k nedostatečnému zjištění skutkového stavu pouze v prvním zrušujícím rozhodnutí. V reakci na toto rozhodnutí však okresní soud doplnil dokazování o řadu důkazů. Na základě nově ustáleného skutkového stavu pak výrazně doplnil a přehodnotil své původní skutkové a potažmo i právní závěry. Výhrady krajského soudu v druhém a třetím rozhodnutí se pak týkaly výlučně toho, jakým způsobem okresní soud hodnotil provedené důkazy, resp. jaké skutkové závěry z nich dovozoval. To následně krajský soud v obou případech označil za svůj právní názor, jímž byl prvostupňový soud vázán.
33. Za této procesní situace se proto Ústavní soud musel zabývat tím, zda tento právní názor krajského soudu, jehož tvrzené nerespektování následně vedlo k odnětí věci původnímu senátu okresního soudu a jejímu přikázání senátu v jiném složení podle § 262 trestního řádu, respektoval shora vymezené ústavní limity. Dospěl k závěru, že nikoli.
34. Jak již bylo zdůrazněno výše, odvolací soud nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede, a toto hodnocení důkazů následně vnucovat prvostupňovému soudu ve formě závazného právního názoru (nález
sp. zn. I. ÚS 1365/21
, bod 70; nález
sp. zn. I. ÚS 794/16
, bod 56); nemůže tak činit ani implicitně prostřednictvím vyvozování nových právních závěrů, které jsou založeny na odlišném skutkovém základě (nález
sp. zn. I. ÚS 761/24
. bod 17). To úzce souvisí se zásadami ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, které jsou provedením nebo reflexí rozličných ústavních principů a aspektů práva na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny. Důkazy totiž zpravidla dokáže nejvěrněji a nejpřesněji hodnotit ten soud, který měl přímý a nezprostředkovaným dojem z jejich provádění. Pouze bezprostřední dojem z provedeného řízení umožňuje, aby se soud osobně seznámil s důkazy, porozuměl stanoviskům stran a odstranil případné rozpory nebo nejasnosti. Pouze tehdy si může každý člen senátu utvořit bezprostřední a správný názor na skutečnosti, které jsou rozhodné pro posouzení (ne)viny obžalovaného, a tím i celkový bezprostřední obraz o projednávané věci (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář, s. 53). To se obzvlášť silně projevuje v trestních řízeních týkajících se těch trestných činů, jejichž prokázání je do značné míry závislé na hodnocení svědeckých výpovědí, neboť jiné důkazy nejsou k dispozici nebo jsou k dispozici pouze ve velmi omezeném rozsahu. Jedním z typických případů jsou právě trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti (část druhá, hlava třetí trestního zákoníku) nebo některé trestné činy proti rodině a dětem (část druhá, hlava čtvrtá trestního zákoníku).
35. Právě takového ústavně neakceptovatelného postupu se však dopustil krajský soud. Přehodnocoval důkazy, které nikdy - ani v jednom ze třech odvolacích řízení - sám neprovedl ani nedoplnil o důkazy nové, a tato hodnocení důkazů následně podsouval okresnímu soudu ve formě závazných právních závěrů; údajné nerespektování těchto závazných právních závěrů pak vedlo k odnětí věci původnímu senátu podle § 262 trestního řádu. Postup krajského soudu je o to víc problematický, že přehodnocoval především výpovědi stěžovatele, nezletilé poškozené a její matky (partnerky stěžovatele) o tvrzeném pohlavním zneužívání poškozené v domácím prostředí. Tyto výpovědi byly v mnohých ohledech protichůdné. Závěr o (ne)vině stěžovatele se přitom do značné míry odvíjel od jejich hodnocení, resp. od posouzení toho, která z výpovědí působila věrohodněji, neboť ve věci nebylo dostupných mnoho jiných důkazů, přinejmenším ne důkazů se srovnatelnou vypovídací hodnotou.
36. Ústavní soud proto shrnuje, že krajský soud pochybil již v tom, když přehodnocoval důkazy (zejména výpovědi stěžovatele a poškozené, avšak i mnohé další svědecké výpovědi) provedené okresním soudem, aniž by je sám provedl, a výsledek tohoto ústavně problematického hodnocení důkazů následně označil za svůj závazný právní názor. Na to pak krajský soud navázal dalším ústavně problematickým postupem, a to odnětím věci původnímu senátu okresního soudu a jejím přikázáním k projednání a rozhodnutí senátu v jiném složení podle § 262 trestního řádu. Tím porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jež je jednou z esenciálních garancí nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy) a významnou složkou práva na spravedlivý proces (hlava pátá Listiny).
37. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu je nutno zrušit pro rozpor s čl. 38 odst. 1 Listiny.
VII. 3.
Posouzení dalších námitek stěžovatele
38. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojil proti napadenému rozhodnutí krajského soudu i z důvodu jeho údajného rozporu se zásadou in dubio pro reo (ve prospěch obviněného), vyvěrající z principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel se kloní ke skutkovým a potažmo právním závěrům, k nimž dospěl okresní soud. Naopak závěry krajského soudu považuje za vadné a arbitrární.
39. Těmito námitkami se Ústavní soud nemůže v této fázi trestního řízení vůbec zabývat. Trestní řízení bude po zrušení napadeného usnesení krajského soudu nadále pokračovat a trestní soudy se budou opětovně zabývat otázkou, zda lze na základě zajištěných důkazů konstatovat s jistotou nade vši rozumnou pochybnost, že stěžovatel se dopustil trestných činů, které jsou mu v obžalobě kladeny za vinu. Stěžovatel se bude moci bránit proti odsuzujícímu rozsudku, bude-li vydán, prostřednictvím řádných nebo mimořádných opravných prostředků a event. ústavní stížnosti [podle stanoviska pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.) lze v trestních věcech podat ústavní stížnost zásadně až po vyčerpání dovolání]. Jakékoliv úvahy Ústavního soudu o tom, zda krajský soud porušil nebo neporušil zásadu in dubio pro reo, by byly v této chvíli předčasné a zasahovaly by do Ústavou vymezené pravomoci trestních soudů rozhodnout o vině a trestu stěžovatele.
40. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a napadené usnesení krajského soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 9. října 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu