Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Eleny Stonjekové, zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, AK se sídlem Praze 3, Táboritská 23, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2012 č. j. 22 Co 455/2011-118, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 12. 3. 2012 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v řízení o zaplacení částky 29 082,- Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2010 č. j. 7 C 114/2010-38 zamítl návrh žalobkyně na určení neúčinnosti doručení jí adresované výzvy odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2011 a jí adresovaného předvolání k jednání odvolacího soudu dne 10. 11. 2011.
Obě výše uvedené písemnosti byly žalobkyni doručovány v průběhu odvolacího řízení odvolacím soudem. Ten ze spisu zjistil, že předvolání k jednání odvolacího soudu dne 10. 11. 2011 bylo žalobkyni doručeno 18. 10. 2011, tedy v době, kdy se nenacházela ani na léčebném pobytu v Lázních Jeseník ani na předchozím pobytu ve Vysokých Tatrách. Z přípisu žalobkyně ze dne 24. 10. 2011 na č. l. 84 spisu jednoznačně plyne, že žalobkyně se s předvoláním k uvedenému odvolacímu jednání nejpozději dne 24. 10. 2011 fakticky seznámila, protože se právě tímto přípisem z tohoto jednání omluvila.
Pokud jde o výzvu odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2011, na č. l. 85 spisu je zřejmé, že tato byla žalobkyni doručena dne 1. 11. 2011. Z písemného podání žalobkyně datovaného dne 10. 12. 2011 na č. l. 96 spisu plyne, že se žalobkyně s výzvou odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2011 před provedením tohoto svého podání zcela nepochybně seznámila, a to nejpozději dne 8. 12. 2011, kdy jí byly na její žádost v souvislosti s touto výzvou vystaveny MUDr. Michalem Králíkem lékařské zprávy založené na č. l. 97 a 98 spisu.
Předmětný návrh na určení neúčinnosti doručení žalobkyně předala do podatelny odvolacího soudu až dne 16. 1. 2012.
Odvolací soud návrh v části týkající se předvolání k odvolacímu jednání konaném dne 10. 11. 2011 shledal návrhem nedůvodným a opožděným, a v části týkající se výzvy odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2011 návrhem opožděným.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud v řízení podle ust. § 50d o. s. ř. o neúčinnosti doručení předvolání k jednání odvolacího soudu na den 10. 11. 2011 a výzvy odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2011, nesprávně resp. v rozporu se zákonem posoudil okolnosti a důsledky doručení uvedených písemností z hlediska existence jí tvrzených "omluvitelných důvodů", pro něž se nemohla s písemnostmi seznámit; takto mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, v jeho rámci pak právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným odvolacím soudem (právo na soud).
Ústavní soud připomíná, že není jeho úkolem nahrazovat obecné soudy při hodnocení skutečností a důkazů; jeho úlohou je pouze ověřit, zda tyto soudy stranám zajistily spravedlivé řízení; hodnocení skutkových okolností, stejně jako interpretace a aplikace zákona, přísluší v prvé řadě obecným soudům. Ústavní soud také není kompetentní zabývat se stížnostmi, které se týkají skutkových či právních omylů, kterých se měly dopustit obecné soudy, ani hodnotit jejich judikaturu; omezuje se pouze na ověření, že důsledky jejich činnosti jsou v souladu s ústavními předpisy, zejména s Listinou či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud při posuzování účinnosti doručení předmětných písemností stěžovatelce vycházel především ze skutečností obsažených ve spise, které dostatečně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí; stěžovatelka přitom tyto skutečnosti v ústavní stížnosti nijak relevantně nezpochybnila. Závěry odvolacího soudu ohledně řádného doručení předmětných písemností shledává Ústavní soud dostatečně odůvodněné a nezakládající jakýkoliv náznak svévole ze strany odvolacího soudu. Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že odvolací soud ve vztahu ke stěžovatelce postupoval v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu