Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Žáka zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, sídlem Telečská 1720/7, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 6 As 194/2024-30, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2024 č. j. 30 A 27/2024-62, rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 8. listopadu 2023 č. j. KUJI 103613/2023, Městského úřadu Havlíčkův Brod ze dne 19. června 2023 č. j. MHB_ST/1589/2021/Ku, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Krajského úřadu Kraje Vysočina, Městského úřadu Havlíčkův Brod, jako účastníků řízení, a Ing. Lucie Popíkové a Ing. Romana Popíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1, čl. 11, 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, č. 1 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Městský úřad Havlíčkův Brod (dále jen "stavební úřad") opatřením ze dne 1. 10. 2021 oznámil zahájení řízení o odstranění stavby opěrné zdi na pozemku parc. č. X1, k. ú. X2. Dne 2. 11. 2021 požádali vedlejší účastníci, jako vlastníci stavby, o dodatečné povolení stavby opěrné stěny. Stavební úřad opatřením ze dne 3. 1. 2022 vedené řízení o odstranění stavby přerušil.
3. Stavební úřad vydal rozhodnutí o dodatečném povolení záměru, které stěžovatel napadl odvoláním. Krajský úřad Kraje Vysočina (dále jen "krajský úřad") rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Po doplnění požadovaných podkladů, následném posouzení všech shromážděných podkladů vydal stavební úřad napadené rozhodnutí, kterým žádosti o dodatečné povolení záměru "Opěrné stěny, terénní úpravy, schody X2" na pozemcích parc. č. X1 a X3 v k. ú. X2, vedlejších účastníků vyhověl.
4. Krajský úřad odvolání stěžovatele zamítl a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud konstatoval, že skutečnost, že existuje rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení změny využití území a stavby ze dne 13. 3. 2014 č. j. ST/1349/2013/Ve neznamená, že by stavební úřad nemohl projednávat dodatečné povolení staveb či terénních úprav provedených v rozporu s tímto rozhodnutím, neboť podle § 129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), je možné dodatečné povolení záměru provedeného v rozporu s předchozím povolením. Nedochází tak k popření předchozích rozhodnutí, nýbrž k posuzování možnosti povolení změny stavby oproti předchozím rozhodnutím. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu.
5. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 13. 3. 2014 o dodatečném povolení změny využití území a stavby je rozhodnutím správního orgánu, ze kterého plyne podoba hranice mezi pozemky parc. č. X4 (ve vlastnictví stěžovatele) a parc. č. X1 (ve vlastnictví vedlejších účastníků), které je závazné pro účastníky řízení i pro všechny správní orgány. Toto rozhodnutí je ve vztahu ke stěžovateli i vedlejším účastníkům rozhodnutím o využití území, které má širší dosah než jen na jednoho stavebníka. Právě proto nelze dodatečně povolit stavbu postavenou v rozporu s tímto rozhodnutím. Potom, co vedlejší účastníci zhotovili opěrnou zeď, stěžovatel očekával, v souladu s právní jistotou a legitimním očekáváním založeným na předchozím rozhodnutí stavebního úřadu, že stavební úřad nařídí odstranění dané opěrné zdi, nikoliv k jejímu dodatečnému povolení. Stěžovatel namítá, že stavbu postavenou v rozporu s rozhodnutím o využití území nelze dodatečně povolit.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
8. Obsah ústavní stížnosti stěžovatele představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných správními soudy, přičemž z napadených rozhodnutí i ústavní stížnosti je zřejmé, že se ve své podstatě jedná o sousedský spor přenesený do roviny veřejného práva. Správní soudy stěžovateli řádně osvětlily, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky ze dne 16. 8. 2017 č. j. 7 As 114/2017-92, ze dne 25.
2. 2021 č. j. 10 As 295/2018-61) a zákonnou úpravou § 129 stavebního zákona lze připustit možnost dodatečného povolení stavby postavené v rozporu s dříve vydaným územním rozhodnutím. Správní soudy se také řádně zabývaly posouzením, zda územní rozhodnutí ze dne 13. 3. 2014 obsahovalo veřejný zájem vtělený do jeho podmínek, pro který by nebylo možné dodatečné stavební povolení povolit. Tuto překážku v posuzované věci soudy neshledaly, přičemž ani stěžovatel ji v průběhu řízení či v ústavní stížnosti netvrdil.
Stěžovatel namítá porušení právní jistoty a legitimního očekávání konstituovaného na základě rozhodnutí ze dne 13. 3. 2014, avšak ve své argumentaci opomíjí, že aplikace § 129 stavebního zákona není v rozporu s namítanými zásadami, neboť se jedná o proces předpokládaný a upravený zákonem.
9. Na řádně odůvodněných závěrech správních soudů o tom, že existence rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 13. 3. 2014 není překážkou pro dodatečné povolení opěrné stěny, neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
10. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 9. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu