Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Karla Nevěčného, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, se sídlem Vysoké nad Jizerou 38, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2024, č. j. 28 Co 69/2024-69, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se soukromoprávní žalobou proti České správě sociálního zabezpečení (dále jen "žalovaná") domáhal "náhrady škody, resp. vydání bezdůvodného obohacení" ve výši 16 755 Kč s příslušenstvím. Žalovaná mu podle něj po zahájení exekučního řízení zadržela výplatu důchodu ve výši žalované částky a po zastavení exekuce mu ji už nevyplatila.
2. Obvodní soud stěžovatelovu žalobu zamítl. Proti stěžovateli byla vedena exekuce srážkami z jeho důchodu a exekutor uložil žalované povinnost tuto částku zadržet a zaslat jemu. Žalovaná proto částku nevyplatila stěžovateli a v souladu se zákonem ji zaslala na účet soudního exekutora, kde je dodnes. Exekutor se vrácení částky nebrání, ale stěžovatel mu dosud neposkytl součinnost pro její vrácení. Žalovaná tedy stěžovateli žádnou škodu nezpůsobila ani se na jeho úkor bezdůvodně neobohatila.
3. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a s jeho zjištěními i závěry se ztotožnil. Žalovaná se vůči stěžovateli nijak neobohatila a neporušila ani jinou zákonnou povinnost. Částka je již přes tři roky na účtu exekutora, což stěžovatel ví, ale odmítá exekutorovi poskytnout součinnost k jejímu vyplacení. Stěžovatel zároveň odmítl návrh obvodního soudu, který se nabídl zprostředkovat převedení částky od exekutora žalované, která by ji následně poukázala stěžovateli. V současnosti jde tedy o vztah mezi stěžovatelem a exekutorem a je na nich, jak se na způsobu předání částky dohodnou. Závěrem městský soud označil stěžovatelovo jednání za zjevné zneužívání práva, které podle § 8 občanského zákoníku nepožívá právní ochrany.
4. Stěžovatel považuje rozhodnutí městského soudu za protiústavní, a proto proti němu podal ústavní stížnost.
5. Podle stěžovatele napadené rozhodnutí porušilo jeho práva zaručená Ústavou České republiky (čl. 4), Listinou základních práv a svobod (čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6) a jejím Dodatkovým protokolem (čl. 1).
6. Nevyhovění stěžovatelově nároku z důvodu právního vztahu žalované s exekutorem je chybné z následujících důvodů: * Stěžovatel již v řízení před obecnými soudy uváděl, že se o vztahu mezi žalovanou a exekutorem dozvěděl až z podání žalované během soudního řízení. * Žalovaná zaslala částku exekutorovi bez právního důvodu. Vyvstávají proto otázky, co se s touto částkou stane, když ji exekutor není povinen žalované vrátit, který orgán ji nakonec získá a na základě jakého předpisu k tomu dojde. * Městský soud vytvořil mimozákonný mechanismus výplaty důchodu a jeho závěr, že je na exekutorovi a stěžovateli, jak se na předání částky dohodnou, odepírá stěžovateli spravedlnost a právní ochranu. Stěžovateli totiž zamezuje možnost požadovat výplatu částky od žalované, která je k tomu ze zákona pasivně legitimovaná, a nutí ho získat tuto částku od exekutora, který se na jeho úkor neobohatil, nezpůsobil mu škodu a není vůči němu pasivně legitimovaný.
7. Závěr městského soudu o zjevném zneužití práva i způsob, jakým k němu tento soud dospěl, je zatížen nedostatky, neboť: * Nic nepodporuje výklad, podle něhož může být účastník řízení zbaven práva podat odvolání jen proto, že jeho jednání soud považuje za zneužití práva. Není možné, aby se odvolací soud odvoláním stěžovatele kvůli ztrátě jeho právní ochrany věcně nezabýval a zároveň potvrdil prvostupňové rozhodnutí jako "věcně správné" (viz § 219 občanského soudního řádu). * Označení jeho jednání za zneužití práva mu způsobilo nemajetkovou újmu. * Stěžovateli byla znemožněna výplata části starobního důchodu s odkazem na § 8 občanského zákoníku, a jeho ústavně zaručená práva mu tak byla odepřena na základě ustanovení podústavního předpisu. * Stěžovatel se nemohl k závěru ohledně zneužití práva a s tím spojeného zbavení stěžovatelovy právní ochrany vyjádřit, protože se o něm dozvěděl až z odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu a protože tato otázka nebyla projednána ani v jednom stupni řízení. Závěr o zneužití práva navíc nevyslovil obvodní soud, ačkoli to byl podle městského soudu právě on, kdo byl zneužitím práva kvůli odmítnutí jeho zprostředkovatelské služby dotčen.
8. Stěžovateli nelze klást k tíži, že nepřistoupil na návrh obvodního soudu zprostředkovat převedení částky. Tento postup totiž zákon ani judikatura neumožňuje a žalovaná se jím pouze snažila zbavit své pasivní legitimace. K jednání mezi žalovanou a exekutorem navíc není účast či souhlas stěžovatele třeba.
9. Městský soud pochybil při dokazování, protože jeho tvrzení, že si stěžovatel nevyzvedl výzvu ke sdělení čísla účtu pro vrácení částky a že byl informován o jejím uložení u exekutora, odporují zjištění obvodního soudu, podle něhož ze spisu exekutora nevyplývá, zda a jak byla tato výzva doručována.
10. Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno stěžovatelovou soukromoprávní žalobou proti žalované, kterou se stěžovatel domáhal "náhrady škody, resp. vydání bezdůvodného obohacení" ve výši 16 755 Kč s příslušenstvím (viz str. 1 spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 113/2023).
11. Podstatou řízení tedy byla otázka, zda žalovaná svým jednáním naplnila předpoklady pro vznik povinnosti nahradit stěžovateli škodu nebo mu vydat bezdůvodné obohacení. Obecné soudy rozhodly, že tomu tak není, protože žalovaná svým jednáním stěžovateli žádnou škodu nezpůsobila a ani se na jeho úkor nijak bezdůvodně neobohatila. Ústavní soud tento závěr ani jeho odůvodnění nepovažuje za protiústavní.
12. Obecné soudy ve svých rozhodnutích uvedly, podle jakých ustanovení žalovaná a soudní exekutor postupovaly při nakládání se žalovanou částkou a jaké jsou předpoklady pro náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení (viz body 8 až 12 rozhodnutí městského soudu a body 8 až 19 rozhodnutí obvodního soudu). Poté stěžovateli podrobně a srozumitelně vysvětlily, proč jsou stěžovatelovy nároky vůči žalované nedůvodné, proč žalovaná ani exekutor nepostupovaly při zaslání žalované částky protiprávně a proč je její vrácení na domluvě mezi stěžovatelem a exekutorem (viz bod 14 rozhodnutí městského soudu a bod 20 rozhodnutí obvodního soudu). Z odůvodnění obou rozhodnutí je navíc zřejmá snaha stěžovateli v navrácení částky pomoci a vysvětlit mu, jak má za tímto účelem postupovat.
13. Podle Ústavního soudu se městský soud žádného ústavněprávního pochybení nedopustil. O protiústavnosti jeho rozhodnutí či jeho procesního postupu nesvědčí ani námitky uvedené v ústavní stížnosti - a to nejen proto, že žádná z nich nepoukazuje na pochybení, na němž by záviselo řešení sporu, ale i proto, že na některé z nich alespoň nepřímo reagovaly již obecné soudy. Ústavní soud se proto ke stěžovatelovým námitkám vyjádří jen stručně.
14. K první skupině námitek (viz námitky v bodě 6 tohoto usnesení) Ústavní soud uvádí, že vědomost stěžovatele o vztahu mezi žalovanou a exekutorem není pro posouzení důvodnosti jeho nároku podstatná. Zaslání částky exekutorovi se opíralo o právní důvod, závěr o vhodnosti domluvit se na jejím předání s exekutorem opodstatněný.
15. Ke druhé skupině námitek (viz námitky v bodě 7 tohoto usnesení) Ústavní soud uvádí, že se městský soud odvoláním věcně zabýval a jeho závěr o zneužití práva nebyl pro řešení sporu podstatný. Z ústavního hlediska je tento závěr s ohledem na okolnosti případu obhajitelný a městský soud jej mohl učinit i v odvolacím řízení.
16. K třetí námitce (viz námitka v bodě 8 tohoto usnesení) Ústavní soud uvádí, že nabídka na zprostředkování převodu žalované částky byla pouze projevem snahy obvodního soudu napomoci vyřešení dané situace a že stěžovatelovo nepřistoupení na tuto nabídku nebylo důvodem, kvůli němuž se svým nárokem před soudy neuspěl.
17. Ke čtvrté námitce (viz námitka v bodě 9 tohoto usnesení) Ústavní soud uvádí, že ačkoli podle obvodního soudu ze spisu exekutora nevyplývá, zda stěžovatel obdržel výzvu ke sdělení čísla účtu pro vrácení částky, na jejím doručení či na informování o uložení částky u exekutora napadené rozhodnutí ani důvodnost stěžovatelových nároků nezávisí. Důvodem, proč stěžovatel před obecnými soudy neuspěl, je to, že se žalovaná vůči stěžovateli nijak bezdůvodně neobohatila a neporušila žádnou právní povinnost - nikoli to, zda byla stěžovateli doručena výzva ke sdělení čísla účtu nebo zda byl informován o uložení částky u exekutora. Tyto okolnosti totiž nejsou pro důvodnost stěžovatelových nároků rozhodné. Stěžovatel by proto se svými nároky neuspěl ani tehdy, pokud by bylo postaveno na jisto, že mu žádná výzva ke sdělení čísla účtu doručena nebyla nebo že o uložení částky u exekutora nebyl informován.
18. Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy dodává, že pokud má stěžovatel skutečný zájem na tom, aby mu byla žalovaná částka vrácena, stačí, aby se na jejím převedení dohodl s exekutorem. Právě on jí totiž na základě svého zákonného oprávnění disponuje a může ji stěžovateli vrátit.
19. Ústavní soud dospěl z popsaných důvodů k závěru, že městský soud neporušil stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. Jeho ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu