Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Veroniky Navrátilové, advokátky, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. května 2025 č. j. 1 To 27/2025-1308 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. března 2025 č. j. 30 T 6/2024-1295, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 2, 3, 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), per analogiam, že se stěžovatelce přiznává za zastupování poškozeného v trestním řízení odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 89 536 Kč. Proti tomuto usnesení byla stěžovatelkou podána stížnost s tím, že požadovala přiznání částky 134 063,16 Kč (tzn. o 44 527,16 Kč navíc). Tato stížnost proti usnesení krajského soudu byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítnuta jako nedůvodná.
3. Stěžovatelka jednak nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že jí odměna a náhrada hotových výdajů za některé jí uváděné úkony ani neměla být přiznána, byť krajský soud tak chybně učinil, protože je má správně požadovat advokát, jehož byla v jejich případě substituent. Má za to, že jde o formalismus. Reálně poškozeného zastupovala vždy ona, a advokátovi, od kterého měla substituční plnou moc, ani nic nefakturovala.
4. Dále pak došlo k pochybení, že u části úkonů bylo vycházeno z tarifní hodnoty 10 000 Kč. Přitom za zastupování poškozeného s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na osobnostních právech by se v otázce tarifní hodnoty mělo vycházet z ustavení advokátního tarifu určeného pro civilní žaloby na ochranu osobnostních práv s nárokem na peněžité odškodnění, tedy jeho § 9 odst. 4 (tarifní hodnota 50 000 Kč). Volba tarifní hodnoty nebyla soudy řádně odůvodněna a odchyluje se i od jiných případů, které jsou stěžovatelce známy.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je sama advokátkou, a tudíž nemusí být právně zastoupena (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká přiznání nižší než požadované výše odměny a náhrady hotových výdajů advokáta, když přiznána byla částka 89 536 Kč, oproti (dle vyčíslení ve stížnostním řízení) požadované částce 134 063,16 Kč, tedy rozporován je rozdíl ve výši 44 527,16 Kč.
7. S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že u žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, potažmo u obdobných částek řešených v jiných typech řízení, jde o věci tzv. bagatelní, kde ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v extrémních případech pochybení s reálnými následky pro určitou osobu, v podstatě vyloučena.
8. Např. v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09
Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Podobně lze odkázat např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3119/09 , ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 508/12 , ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4071/12 , ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13 , ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13 , ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14 , ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 886/15 , ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17 , nebo ze dne 3. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 259/23
.
9. Ústavní soud zastává názor, že posuzovaná věc je bagatelní povahy a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Stěžovatelka ani nezmiňuje, že by se snad nacházela v nějaké obtížné sociální situaci, vzhledem ke které by i částka nedosahující výše 50 000 Kč pro ni představovala nějakou vysokou zátěž. Nemohlo tedy jít o zásah do jejích práv s intenzitou dosahující ústavněprávní roviny.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 30. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu