Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Michalem Hruškou, advokátem, sídlem Svatojanské nám. 47, Trutnov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2024, č. j. 26 Co 121/2024-95, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) L. K. a 2) nezl. E. K. a 3) nezl. E. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Trutnově ("okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 1. 2024, č. j. 0 P 175/2023-72, upravil styk stěžovatele s nezletilými každý sudý kalendářní týden v roce vždy od pátku od 12:00 hodin do neděle do 17:00 hodin, kdy si stěžovatel nezletilé ke styku převezme ve školských zařízeních, která nezletilí navštěvují, a v době ukončení styku je předá zpět do péče matky v místě svého bydliště. Dále upravil rovněž režim prázdninového styku (výrok I.). Okresní soud tímto rozsudkem změnil své předchozí rozhodnutí týkající se úpravy styku stěžovatele s nezletilými vydané v lednu 2022.
2. K odvolání vedlejší účastnice řízení ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu změnil ve výroku I., jímž okresní soud rozhodl, že nezletilé děti je stěžovatel povinen předat matce po ukončení styku v místě jejího bydliště.
3. Stěžovatel s tímto závěrem krajského soudu nesouhlasí a dovolává se porušení svých základních práv zaručených čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
4. Stěžovatel má za to, že v nyní posuzované věci nejsou dány žádné okolnosti, které by odůvodňovaly, proč by měl břemeno zajišťování dopravy při předávání dětí v rámci styku nést pouze on. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že negativa spojená se stykem mají být rozvržena rovnoměrně mezi oba rodiče. Stěžovatel rozporuje závěr krajského soudu, že zde nastala podstatná změna poměrů týkající se pouze rozsahu styku stěžovatele s nezletilými, nikoliv však změna týkající se místa předávání dětí.
5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
8. Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud nehodnotí úpravu předávání nezletilých ke styku zvolenou krajským soudem jako extrémní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele. Krajský soud dostatečně vyložil důvody, které jej vedly k závěru, že je namístě pokračovat v předchozím režimu předávání nezletilých, neboť zde nenastaly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho změnu. Kromě odkazu na judikaturu Ústavního soudu, která navíc existovala již v době předchozího soudního rozhodování o předávání nezletilých dětí, otec neuvedl žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu dosavadní úpravy tohoto předávání.
9. Krajský soud zohlednil, že stěžovatel souhlasil s předáváním dětí v místě bydliště matky, jak to stanovila dohoda obou rodičů rozsudkem okresního soudu z ledna 2022. Vzal v potaz judikaturu Ústavního soudu, která však požadavek rovnoměrného rozložení povinností týkajících se styku s dětmi formulovala ve skutkově odlišných případech, v nichž šlo o značné vzdálenosti mezi bydlišti rodičů (srov. rozsudek krajského soudu, bod 8).
10. Pro Ústavní soud je také podstatné, že napadené rozhodnutí krajského soudu nelze z pohledu stěžovatele považovat za překvapivé, neboť jeho výsledek odpovídá procesní pozici matky prezentované v průběhu celého předchozího řízení, včetně jí podaného odvolání, k němuž měl stěžovatel možnost se vyjádřit (srov. tamtéž, bod 3-4).
11. Ústavní soud proto uzavírá, že rozhodování krajského soudu nelze vytknout cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Souhlasí se závěrem, že nálezová judikatura Ústavního soudu, která se týká předávání nezletilých ke styku a zdůrazňuje požadavek rovnoměrného rozdělení zátěže mezi oba rodiče, vychází z odlišných skutkových okolností a zohledňuje větší vzdálenost bydlišť rodičů (v nálezu sp. zn. III. ÚS 1279/21 ze dne 16. 8. 2021 se např. jednalo o zajištění dopravy mezi P. a B.).
12. Vzdálenost mezi současnými bydlišti rodičů činí podle zjištění krajského soudu 47 km. Ačkoli ji nelze označit za zcela zanedbatelnou, Ústavní soud ji nepovažuje za natolik značnou, aby zatížení pouze jednoho rodiče povinností zajišťovat dopravu za účelem realizace styku s nezletilými dětmi bylo možné jen na základě této skutečnosti označit za zcela nepřiměřené, a tedy v konečném důsledku protiústavní (obdobně srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1544/23 ze dne 9. 8. 2023, bod 11).
13. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu