Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. J., právně zastoupené JUDr. Věrou Rackovou, advokátkou AK se sídlem Obránců míru 3, 438 01 Žatec, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 10. 2004 č. j. 9 C 1321/2002-98, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2005 č. j. 10 Co 46/2005-117, za účasti 1) Okresního soudu v Lounech, a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 18. 10. 2004 č. j. 9 C 1321/2002-98 zamítl návrh žalobkyně S. J. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") na vyloučení věci, a to bytu č. 12 v domě čp. X na stavební parcele č. XX o výměře 203 m2, spoluvlastnického podílu 660/10000 zastavěného pozemku p.
č. XX a spoluvlastnického podílu 660/10000 nebytového prostoru domu čp. X, zapsaných na LV č. XY pro obec a k. ú. Podbořany u Katastrálního úřadu pro Ústecký Kraj, Katastrální pracoviště Louny, z výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, vedeného Okresním soudem v Lounech pod sp. zn. 1 E 781/2001, proti povinnému J. J. K odvolání žalobkyně rozhodoval ve věci dále Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozsudek okresního soudu rozsudkem ze dne 30. 11. 2005 č. j. 10 Co 46/2005-117 potvrdil. V občanskoprávním sporu byla žalovanou stranou Česká republika, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že svým návrhem se domáhala vyloučení nemovité věci z výkonu rozhodnutí, neboť předmětná nemovitost je v jejím výlučném vlastnictví a stěžovatelka ji nabyla kupní smlouvou ze dne 27. 1. 1997, právní účinky vkladu nastaly dnem 26. 2. 1997. Notářským zápisem sepsaným dne 4. 2. 1997 byla uzavřena mezi ní a jejím manželem dohoda ve smyslu ust. § 143a odst. 1 obč. zák., podle níž se stěžovatelka stane výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti. Stěžovatelka trvá na tom, že smlouva o zúžení majetku byla sepsána před tím, než byt koupila.
I když je kupní smlouva datována 27. 1. 1997, je v ní již zmíněna dohoda o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM") dle ust. § 143a odst. 1 obč. zák. Z toho logicky vyplývá, že dohoda o zúžení BSM musela být uzavřena před uzavřením kupní smlouvy. Ze zprávy Městského úřadu v Podbořanech, uvádí stěžovatelka, vyplývá, že předmětnou kupní smlouvu datovanou dne 27. 1. 1997 podepsala až dne 5. 2. 1997, kdy byl ověřen její podpis, a toto datum je shodné s datem zaplacení kupní ceny.
Stěžovatelka uvádí, že nevěděla o tom, že v roce 1994 byl vydán rozsudek, kterým byla manželovi uložena povinnost zaplatit částku 147 649,60 Kč. Jediným a výlučným důvodem zúžení BSM, uvádí stěžovatelka, byla skutečnost, že babička chtěla předmětnou nemovitost koupit ve prospěch stěžovatelky tak, aby nemovitost byla v jejím výhradním vlastnictví. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, že se jí nepodařilo prokázat, že se stala výlučnou vlastnicí nemovitosti na základě skutečnosti, že jí babička darovala finanční prostředky na předmětnou nemovitost.
Stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením soudu, že její jednání je účelové, a že její tvrzení o tom, že dostala peníze od babičky darem, je nevěrohodné.
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy v jejím případě provedené důkazy nehodnotily objektivně a příslušná ustanovení hmotněprávních a procesněprávních norem neaplikovaly správně, a právům stěžovatelky nebyla poskytnuta dostatečná ochrana. Obecné soudy podle stěžovatelky bez jakéhokoliv řádného zdůvodnění vyhodnotily výpovědi její a členů její rodiny jako účelové a nevěrohodné, nesprávně posoudily úkony stěžovatelky provedené v souvislosti se zakoupením nemovitosti. Dohodu o zúžení BSM uzavřenou podle ust. § 143a odst. 1 obč. zák. obecné soudy posoudily pouze formálně a v rozporu s ust. § 35 obč. zák. Rozhodnutí obecných soudů podle stěžovatelky postrádá řádné odůvodnění, a to se týká obou rozsudků. Nepřípustně tak podle stěžovatelky obecné soudy rozhodly, že je možno provést výkon rozhodnutí na majetek, který je ve výlučném vlastnictví manželky.
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93 , sp. zn. III. ÚS 124/96 ). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. § 132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů.
Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
Ústavní soud poukazuje na to, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
V projednávané věci obecné soudy dospěly shodně k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že výkonem rozhodnutí byl postižen majetek, který žalobkyně nabyla za trvání manželství za peněžní prostředky, jež získala darem. Pokud by žalobkyně pořídila byt za darované prostředky, byla by nadbytečná dohoda dle ust. § 143a obč. zák., která se může týkat pouze společného jmění manželů (dříve BSM) a nevztahuje se na majetek, který jeden z manželů nabude darem. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu. V řízení před obecnými soudy byl zjištěn skutkový stav věci na základě dokazování provedeného v souladu s ust. § 120 o. s. ř., přičemž důkazy byly zhodnoceny způsobem odpovídajícím ust. § 132 o. s. ř.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, k tomu je třeba uvést, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že jednáním či rozhodnutím soudů nedošlo k namítanému porušení základních práv stěžovatelky, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavní soud návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. března 2006
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu