Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Jana Meruny, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023, č. j. 23 Cdo 3168/2022-150, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2022, č. j. 56 Co 27/2022-126, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou proti stěžovateli domáhala zaplacení částky 50 000 EUR s příslušenstvím. Tuto částku mu měla zaplatit jako kupní cenu za 50% obchodní podíl, kterou na ni stěžovatel ani navzdory její výzvě nepřevedl. Podle žalobkyně se tak stěžovatel na její úkor bezdůvodně obohatil o zaslanou částku.
2. Okresní soud její žalobu zamítl. Krajský soud odvolání žalobkyně v plném rozsahu vyhověl a rozhodnutí okresního soudu ve věci samé změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 000 EUR s příslušenstvím. Okresní soud podle krajského soudu správně zjistil skutkový stav věci, ale nesprávně věc posoudil po právní stránce. Na peněžní částku, kterou žalobkyně zaslala stěžovateli před uzavřením předpokládané smlouvy o převodu části obchodního podílu, je totiž třeba nahlížet jako na zálohu ve smyslu § 1807 občanského zákoníku (podle něhož se má za to, že "co dala jedna strana druhé před uzavřením smlouvy, je záloha"). Pokud přitom strany předpokládanou smlouvu neuzavřou - což v tomto případě neuzavřely - je poskytnuté předsmluvní plnění podle judikatury Nejvyššího soudu bezdůvodným obohacením. Nárok žalobkyně je proto důvodný.
3. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné.
4. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutím krajského a Nejvyššího soudu, protože podle něj porušila jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod). Tento závěr opírá o následující argumenty: a) Napadená rozhodnutí jsou zatížena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Okresní soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům, než které bez vlastního dokazování popsal krajský soud. Před okresním soudem totiž nebyl prokázán vznik a zánik dohody s obsahem tvrzeném žalobkyní.
b) Krajský soud rozhodl překvapivě. c) Soudy chybně posoudily otázku zálohy a bezdůvodného obohacení. Krajský soud bez zjevného důvodu a v rozporu s právní teorií i judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že je plnění poskytnuté stěžovatelem zálohou a že ji stěžovatel musí vydat nehledě na to, zda trvá vztah, na jehož základě k plnění došlo. d) Nejvyšší soud nekriticky převzal závěry krajského soudu, neseznámil se s rozhodnutím okresního soudu a nezbýval se rozporem mezi jeho skutkovými zjištěními a tím, jak je prezentoval krajský soud. Závěry krajského soudu se opírají o nepřiléhavou judikaturu (konkrétně o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2360/2012) a premisa, z níž tento soud vycházel, nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu dosud řešena.
5. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavní stížnosti jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí je proto oprávněn zrušit jen tehdy, pokud je zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že důvody k jejich zrušení dány nejsou. Ústavní soud se ke vzneseným námitkám vyjádří pouze stručně, neboť na většinu z nich nabízí podrobné a srozumitelné odpovědi již napadená rozhodnutí.
7. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry [viz námitka a)]. Rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího soudu vycházejí ze skutkového stavu, který na základě provedených důkazů zjistil okresní soud. Od rozhodnutí okresního soudu se odlišují pouze v právním hodnocení věci, což je i důvodem, kvůli němuž krajský soud nebyl povinen zopakovat nebo doplnit dokazování (což Nejvyšší soud vše podrobně vysvětlil na stranách 2 až 3 svého rozhodnutí).
8. Rozhodnutí krajského soudu nebylo překvapivé [viz námitka b)]. Oprávnění odvolacího soudu změnit prvostupňové rozhodnutí je standardním a zákonem předpokládaným postupem, kterému nemusí vždy předcházet poučení [viz § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu]. Skutkový stav byl plně objasněn i ve vztahu k odlišnému právnímu posouzení, a proto krajský soud nebyl povinen stěžovatele poučit ani podle nálezové judikatury Ústavního soudu (viz její shrnutí např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 3676/19 , bod 18). Stěžovatel neuvádí, jaké další skutečnosti krajský soud mohl vzít, ale nevzal v potaz, ačkoli mohly vyvrátit domněnku, že jemu zaslaná částka byla zálohou (viz § 1807 občanského zákoníku). Ostatně i on sám na jednání před krajským soudem uvedl, že tuto částku "považoval za zálohu" na "zakoupení obchodního podílu, jehož cena byla 100 000 EUR" (viz strana 2 protokolu o jednání před krajským soudem dne 3. 5. 2022). Rozhodnutí krajského soudu proto nelze označit za překvapivé.
9. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní ani závěr, že je zaslaná částka zálohou, kterou je stěžovatel povinen vydat z titulu bezdůvodného obohacení [viz námitka c)]. To, jakou právní povahu tato částka má a že je stěžovatel povinen ji vydat, je otázkou výkladu podústavního práva. Tento úkol Ústavnímu soudu obecně nenáleží. Ústavní soud může do výkladu podústavního práva provedeného obecnými soudy zasáhnout jen tehdy, pokud je svévolný, přepjatě formalistický nebo jinak protiústavní. Závěry obecných soudů žádnou takovou vadu nemají a odpovídají též ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a odborné literatuře (viz např. Petrov, J. § 1807. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 386). Krajský soud své právní závěry řádně odůvodnil - a to jak v obecné rovině (viz bod 17 jeho rozhodnutí), tak v rovině daného případu (viz bod 10 a 18 jeho rozhodnutí).
10. Opodstatněná není ani námitka, že se Nejvyšší soud řádně nezabýval namítanými vadami rozhodnutí krajského soudu [viz námitka d)]. Nejvyšší soud stěžovateli nevyhověl nikoliv proto, že by byl k rozhodnutí krajského soudu nekritický nebo že by se případem a stěžovatelovými námitkami náležitě nezabýval. Uzavřel, že na řešení některých dovolacích otázek rozhodnutí krajského soudu nezáviselo, že některé z nich nebyly řádně vymezeny, že se k některým z nich nemohl z pozice dovolacího soudu vyjádřit anebo, že s jejich řešením souhlasil.
Tyto závěry ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil a Ústavní soud je neshledal protiústavními. Odkaz krajského soudu na stěžovatelem zmíněné rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za nepřiléhavý (shodně viz strana 4 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Závěr o rozporu mezi skutkovými zjištěními okresního soudu a jejich prezentací krajským soudem Nejvyšší soud neučinil proto, že v dané věci žádný takový rozpor nenastal, což opět řádně odůvodnil (viz strana 2 až 3 jeho rozhodnutí).
11. Ústavní soud dospěl z popsaných důvodů k závěru, že obecné soudy neporušily stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. Jeho ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu