Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností 1) HEIM Trade SE, se sídlem Vídeňská 264/120b, Brno a 2) KOVOHUTĚ HOLDING DT, a. s., se sídlem Křižíkova 270/17, Čelákovice, obě zastoupené Mgr. Martinou Leitnerovou, advokátkou, se sídlem Koláčkovo náměstí 727, Slavkov u Brna, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2024 č. j. 21 Co 126/2024-414 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. března 2024 č. j. 0 Nc 1019/2020-391, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti A1 - Point, s. r. o., se sídlem Záběhlická 134/95, Praha 10 - Záběhlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelky se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelek na zrušení předběžného opatření, nařízeného jeho usnesením ze dne 24. 11. 2020 č. j. 0 Nc 1019/2020-42. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí odkázal zejména na ustanovení § 77 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelky podle okresního soudu dostatečně neosvědčily, že pominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno. Pokud nařízením předběžného opatření druhé stěžovatelce vznikla škoda v souvislosti s tím, že musela ve prospěch vedlejší účastnice řízení obnovit dodávky vody a plynu, taková okolnost není podle okresního soudu důvodem pro zrušení předběžného opatření. Důvodem pro zrušení předběžného opatření není sama o sobě ani okolnost, že předběžné opatření je nařízeno již déle než 3 roky, neboť důvody pro trvání předběžného opatření stále existují, vedlejší účastnice řízení jako jeho navrhovatelka zahájila v příslušné lhůtě řízení o věci samé, které ještě nebylo skončeno. Důvodem pro zrušení nařízeného předběžného opatření není ani tvrzení stěžovatelek, že vedlejší účastnicí řízení zahájená soudní pře na zřízení práva nezbytné cesty a na zřízení služebnosti inženýrských sítí se obsahově neshoduje s návrhem na vydání předběžného opatření.
3. K odvolání stěžovatelek následně Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu potvrdil. Rovněž podle krajského soudu nepominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření soudem původně nařízeno a nadále existuje naléhavá potřeba zatímně upravit poměry mezi účastníky daného řízení. Souhlasil s okresním soudem, že stěžovatelky netvrdily žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývala změna okolností naznačující, že pominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno. Skutečnost, že předběžným opatřením uloženou povinností obnovit ve prospěch vedlejší účastnice řízení stěžovatelce vznikla škoda, není sama o sobě důvodem pro zrušení nařízeného předběžného opatření.
4. Obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces, neboť nezkoumaly vztah mezi nařízeným předběžným opatřením a žalobou podanou vedlejší účastnicí řízení ve věci samé; nezkoumaly ani smysluplnost dalšího trvání předběžného opatření ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 208/20 (N 192/102 SbNU 196). Předběžné opatření v dané věci nebude mít pro rozhodnutí ve věci samé žádný reálný význam [v této souvislosti stěžovatelky odkazují na nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327)]. Obecné soudy se východisky těchto nálezů neřídily a nerespektovaly tedy závaznost judikatury Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. Nyní napadenými rozhodnutími obecných soudů je rovněž porušena zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť druhé stěžovatelce v souvislosti s povinností obnovit ve prospěch vedlejší účastnice řízení dodávky vody a plynu vzniká škoda. Okolnost, že obecné soudy odkazují druhou stěžovatelku na eventuální samostatné řízení o náhradě škody, není dostačující. Stěžovatelky rovněž nesouhlasí s tím, že v daném případě neexistují skutečnosti odůvodňující zrušení předběžného opatření. Takovou skutečností je totiž samo o sobě trvání nařízení předběžného opatření, obecné soudy o předchozím návrhu stěžovatelek rozhodovaly asi před rokem a stav navozený předběžným opatřením trvá více než tři a půl roku. Délka řízení neodpovídá složitosti řízení, o věci nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ve věci existuje extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, přičemž tato nesrovnalost je posílena tím, že obecné soudy se námitkami stěžovatelek dostatečně nezabývaly - rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práva.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
7. Rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření a hodnocení toho, zda jsou splněny podmínky pro jeho vydání, změnu či zrušení, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv zákonnosti, a proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v obvyklém instančním řízení před obecnými soudy. Je si samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně vyjádřeno - způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení; práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně, přičemž jejich úprava může být v průběhu řízení k návrhu dotčených účastníků změněna či zrušena.
8. Zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje, že v meritorním soudním rozhodnutí může dojít k významné změně dosavadní úpravy. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání nebo důvodnosti trvání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ověřit, zda rozhodování o předběžném opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo učiněno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171) či ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13
(N 184/75 SbNU 39)]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14 či usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1710/16 , dostupná na http://nalus.usoud.cz) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodování o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který vyžaduje zásah Ústavního soudu [srov. např. nálezy ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10
(N 131/62 SbNU 59) či ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3749/17 ]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo.
9. V rámci přezkumu ve výše uvedených mezích k samotné argumentaci stěžovatelek Ústavní soud uvádí následující. Odkazy stěžovatelek na předchozí nálezovou judikaturu Ústavního soudu jsou nepřípadné. To se týká již prvního odkazu stěžovatelek na nález sp. zn. III. ÚS 208/20 s tvrzením, že obecné soudy nedostatečně zkoumaly smysluplnost trvání nařízeného předběžného opatření. Obdobnými námitkami stěžovatelek se obecné soudy zabývaly opakovaně. Obecné soudy při posuzování návrhu na zrušení nařízeného předběžného opatření vysvětlily vztahy mezi stěžovatelkami a vedlejší účastnicí řízení.
Popsaly, že mezi nimi jsou rozporné úhrady za dodávky energií, přičemž vedlejší účastnice řízení vychází z toho, že spotřebované dodávky energií jsou jí špatně vyúčtovány, a proto platby za ně nehradí v celém po ní požadovaném rozsahu. O konfliktní situaci mezi stěžovatelkami a vedlejší účastnicí řízení svědčí opakované zásahy policie, jakož i zásahy dalších složek integrovaného záchranného systému s ohledem na ekologické havárie v areálu, v němž právě vedlejší účastnice řízení podniká. Zatímní úprava poměrů stěžovatelek a vedlejší účastnice řízení je v takto vyhrocené situaci smysluplná.
Srovnání právě posuzovaného případu s okolnostmi nálezu sp. zn. III. ÚS 208/20 je poněkud nepřiléhavé, neboť tam bylo předběžné opatření nařízeno po dobu takřka 10 let s tím, že minimálně 8 let bylo bez viny tehdejšího stěžovatele řízení přerušeno.
10. Stěžovatelky nevysvětlují, jak by se v jejich věci měl uplatnit nález sp. zn. IV. ÚS 189/01
. Tento nález byl vydán ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti, která se domáhala nařízení předběžného opatření z důvodu ohrožení výkonu rozhodnutí, a obecné soudy se jejím návrhem nedostatečně zabývaly. V nyní posuzovaném případě je hodnocena odlišná situace, jde o návrh na zrušení vydaného předběžného opatření. Neobstojí ani blanketní odkaz stěžovatelek na čl. 89 odst. 2 Ústavy s tím, že obecné soudy údajně nerespektují nálezovou judikaturu Ústavního soudu.
11. Stěžovatelky v ústavní stížnosti rovněž tvrdí, že byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, protože obecné soudy mimo jiné odmítají chránit zájmy druhé stěžovatelky, které vedlejší účastnice řízení neplatí řádně a včas za dodávky vody a plynu, a žije v nejistotě, zda za své plnění dostane zaplaceno. Dlužné částky za dodávky vody a plynu zřejmě v tomto kontextu považují za škodu. Stěžovatelky ovšem zároveň nezpochybňují, že o výši plateb za dodávky plynu a vody vedou samostatný spor, v němž po vedlejší účastnici řízení požadují zaplacení dlužných částek za dodávky vody a plynu, tedy v ústavní stížnosti tvrzenou škodu druhé stěžovatelky.
Stěžovatelky nekonkretizují, proč žijí v nejistotě, že vedlejší účastnice řízení svou případnou povinnost zaplatit za dodávky vody a plynu nesplní. Nic jim však nebrání, aby v jimi zahájeném samostatném řízení také dostupnými právními prostředky řešily tuto obavu druhé stěžovatelky. Samy stěžovatelky učinily otázku plateb za dodávky vody a plynu předmětem jiného řízení a jejich argumentace není pro projednávanou věc týkající se důvodnosti předběžného opatření případná. K odkazu obecných soudů směřujícímu k vymáhání škody v jiném samostatném řízení lze uvést, že na možný vznik škody v důsledku uloženého předběžného opatření pamatuje i občanský soudní řád v ustanoveních upravujících předpoklady jeho uložení (srov. § 75b o.
s. ř.). V upozornění soudu na tuto možnost nelze spatřovat nic neústavního.
12. Stěžovatelkám lze dát za pravdu v tom, že s postupující časovou prodlevou od okamžiku, kdy k nařízení předběžného opatření došlo, musejí být o to přísněji hodnoceny důvody jeho dalšího trvání. V tomto kontextu je důležité, že z příloh k ústavní stížnosti se podává, že vztahy mezi stěžovatelkami a vedlejší účastnicí řízení dlouhodobě nejsou standardní, v areálu musela opakovaně zasahovat Policie České republiky a složky integrovaného záchranného systému. Za takové situace je zřejmé, že stěžovatelky a vedlejší účastnice řízení nejsou schopny řešit situaci bez intervence třetích osob (orgánů veřejné správy či soudu) a zatímní úprava jejich poměrů předběžným opatřením tudíž není nepřiměřená. Ústavní soud tedy - právě i s odkazem na skutkové okolnosti nálezu sp. zn. III. ÚS 208/20
- dospěl k závěru, že nařízené předběžné opatření nelze shledávat neústavním z toho důvodu, že trvá tři a půl roku. Ústavní soud rovněž neshledal, že by v případě stěžovatelek existoval extrémní nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů, přičemž tyto právní závěry jsou dostatečně odůvodněny. Ze stejného důvodu nemohl Ústavní soud přisvědčit ani námitce nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí.
13. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelek, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu