Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáš Lichovníka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PLEMENÁŘSKÉ SLUŽBY, a. s., se sídlem U Farmy 275, Otrokovice, zastoupené JUDr. Radkem Foralem, advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 220, Napajedla, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2023 č. j. 30 Cdo 3182/2023-208 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2023 č. j. 18 Co 216/2022-184, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených listin a spisu, stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zaplacení částky 5 937 447,38 Kč odpovídající podle § 67 odst. 2 písm. b) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), náhradě nákladů a ztrát, které jí vznikly prováděním mimořádných veterinárních opatření vydaných Krajskou veterinární správou Státní veterinární správy pro Zlínský kraj ke zdolání výskytu a šíření nákazy infekční rinotracheitidy skotu (IBR). Mimořádnými veterinárními opatřeními byl stěžovatelce uložen zákaz připouštění IBR pozitivních zvířat a jejich vyřazení v konkrétně stanoveném termínu. Stěžovatelka se zároveň domáhala toho, aby rozhodnutím soudu bylo nahrazeno 11 rozhodnutí Ministerstva zemědělství, kterými jí náhrada nebyla přiznána.
3. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 7. 6. 2022 č. j. 35 C 144/2021-147 žalobu na nahrazení předmětných rozhodnutí Ministerstva zemědělství zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II). Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že se zamítnutí žaloby týká vedle požadavku na nahrazení předmětných rozhodnutí Ministerstva zemědělství také požadavku na zaplacení částky 5 937 447,38 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl.
4. Stěžovatelka spatřuje zásah do svého práva vlastnit majetek v tom, že řádně splnila povinnosti uložené jednotlivými veterinárními opatřeními, avšak vzniklá ztráta jí nebyla kompenzována. Stěžovatelka v souladu s nařízenými opatřeními jednotlivé pozitivní kusy vyřadila ze stáda a utratila, protože jinou možnost neměla. Dále namítá, že obecné soudy nevypořádaly její námitku, proč jí v mimořádných veterinárních opatřeních byla stanovena lhůta 9 měsíců pro vyřazení pozitivních kusů ze stáda.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Po posouzení ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že stěžovatelkou podané námitky jsou totožné s námitkami, které uplatnila již v soudním řízení před obecnými soudy, přičemž v rámci ústavní stížnosti opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy náležitě podrobně vypořádaly.
7. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde o výklad a aplikaci podústavního práva, týkající se posouzení, zda stěžovatelka splnila podmínky pro vznik nároku na úhradu nákladů a ztrát podle § 67 odst. 1 veterinárního zákona. K uvedenému Ústavní soud připomíná, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně samostatnou záležitostí soudů obecných. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet.
8. Stát za podmínek stanovených veterinárním zákonem poskytuje náhrady nákladů a ztrát, které nemají charakter restituční, ale spíše kompenzační. Podmínkou vzniku nákladů a ztrát podle § 67 odst. 1 veterinárního zákona je, že musí jít o důsledek provádění mimořádných veterinárních opatření, ať už uložených faktickým pokynem ve správním řízení, nebo právním předpisem. Okamžik vzniku nároku je formálně spojen s okamžikem nařízení mimořádných veterinárních opatření, čili s okamžikem kvalifikovaného podezření výskytu nebezpečné nákazy vysloveného úředním veterinárním lékařem.
Další podmínkou je, že uložená nebo nařízená mimořádná veterinární opatření musejí zahrnovat nejméně izolaci zvířat v hospodářství a zákaz jejich přemisťování od doby vzniku podezření z výskytu nákazy a po potvrzení jejího výskytu, přičemž musí jít o neprodleně uplatňovaná opatření. Předpokládá se, že v případě nařízení jiných opatření není zásah do majetkové sféry chovatele natolik výrazný, aby jej stát musel kompenzovat (Skřivánková, M. a kolektiv. Veterinární zákon. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str.
369, 370).
9. Obecné soudy konstatovaly neexistenci uplatňovaného nároku podle § 67 odst. 2 písm. b) veterinárního zákona, tedy za utracené nebo poražené zvíře, neboť stěžovatelka sama zvolila odesílání zvířat na jatka jako formu splnění mimořádných veterinárních opatření. Stěžovatelce však mimořádnými veterinárními opatřeními nebylo nařízeno neprodleně porážet či utrácet IBR pozitivní zvířata, nýbrž tato zvířata ze stáda vyřadit s nejzazším termínem do 31. 12. 2018. Stěžovatelka tak nebyla podle příslušných mimořádných veterinárních opatření povinna zvířata neprodleně porazit či utratit, existuje více možností jak příkaz uložený v opatření splnit.
Nebyla ani povinna je neprodleně vyřadit z chovu, nýbrž až ve lhůtě stanovené v řádech měsíců, po kterou mohla využívat jejich hospodářský potenciál (např. otelení březích krav, využívání zvířat k produkci mléka). Měla rovněž možnost zvolit okamžik vyřazení zvířete ze stáda, a tudíž případně vyčkat s vyřazením některých zvířat z chovu porážkou či utracením na dobu standardní obnovy stáda. Stěžovatelkou namítané nevypořádání námitky stanovení lhůty pro realizaci opatření vypořádal krajský soud v bodech 9-11 odůvodnění napadeného rozsudku, na něž Ústavní soud z důvodu stručnosti odkazuje.
Mimořádná veterinární opatření také umožňovala, aby stěžovatelka zvířata se souhlasem příslušného orgánu veterinární správy přemístila (prodala) do jiného státu, v němž opatření vztahující se k dotčenému onemocnění nebyla uplatňována. Obecné soudy tedy v daném případě shledaly, že předmětná mimořádná veterinární opatření nezakládala stěžovatelce nárok na poskytnutí náhrady nákladů a ztrát podle § 67 odst. 1 veterinárního zákona.
10. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu je třeba poznamenat, že Ústavní soud v zásadě nepřezkoumává obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění či svévoli (srov. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20 ). Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání obsahuje zřetelně formulovaný důvod, proč došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost a je dostatečně individualizováno na případ stěžovatelky. Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč toto rozhodnutí zrušit. Tento důvod kvalifikovaným způsobem nevymezuje ani stěžovatelka.
11. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ze spisu vyplývá, že Národní ozdravovací program IBR, včetně jeho řízeného dokončení prostřednictvím mimořádných veterinárních opatření v celé České republice, byl řešen vyřazováním pozitivních zvířat ze stáda, ne jejich nařízeným porážením či utrácením, jak uplatňuje stěžovatelka podle § 67 odst. 2 písm. b) veterinárního zákona. Stát se na ozdravování od IBR podílel metodicky ve spolupráci s předmětnými chovatelskými svazy a dotačně či podle veterinárního zákona hradil náhrady nákladů s tím spojených, nikoliv však kompenzace za vyřazená zvířata.
12. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Obecné soudy však vše jasně a přesvědčivě vysvětlily a přijatým závěrům tak nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu