Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti MUDr. Alana Olejníčka, zastoupeného Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2016 č. j. 70 Co 115/2016-879, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Filipa Krňanského, 2) Jana Fröhlicha a 3) České pojišťovny a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 11. 2015 č. j. 18 C 108/2007-846 byl schválen soudní smír, jímž se vedlejší účastníci 1) a 2) jako žalovaní zavázali stěžovateli jako žalobci zaplatit částku 1 137 825 Kč.
2. Vzhledem k tomu, že České republice v tomto řízení vznikly v souvislosti s placením znalečného náklady ve výši 44 316 Kč, byla výrokem I. usnesení obvodního soudu ze dne 8. 12. 2015 č. j. 18 C 108/2007-849 uložena stěžovateli povinnost zaplatit České republice částku 19 853,57 Kč, a výrokem II. byla uložena povinnost vedlejším účastníkům 2) a 3) zaplatit České republice částku 9 462,43 Kč. Obvodní soud toto rozhodnutí zdůvodnil tím, že předmětem sporu bylo zaplacení částky ve výši 2 061 785 Kč, přičemž stěžovatel byl úspěšný v rozsahu 55,2 %. Vedlejšímu účastníkovi 1) nebyla povinnost uložena, neboť byl podle § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), osvobozen od soudních poplatků. Povinnost vedlejších účastníků 2) a 3) nahradit náklady na znalečné byla snížena o částku 15 000 Kč, kterou složili předem jako zálohu. Obvodní soud se rovněž vypořádal s faktem, že žalobci, který je osvobozen od soudních poplatků, nelze vyměřit náklady řízení. Podle jeho názoru se ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. vztahuje pouze na předpoklady individuálního osvobození od soudních poplatků, a nikoliv na osvobození zákonné.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že obvodní soud nesprávně posoudil jeho podání ze dne 5. 6. 2015 jako změnu žaloby, neboť jím nedošlo k rozšíření uplatněného nároku na částku 2 061 785 Kč, nýbrž jím stěžovatel pouze dal podnět soudu k úvaze při rozhodování o výši náhrady škody na zdraví. Proto mělo dojít k nesprávnému posouzení poměru úspěchu v řízení. Stěžovatel v odvolání rovněž uvedl, že podle § 142 odst. 3 o. s. ř. má i částečně úspěšný účastník právo na plnou náhradu nákladů řízení, pokud rozhodnutí soudu záviselo na jeho úvaze nebo na znaleckém posudku. Dále vyslovil nesouhlas se závěrem obvodního soudu, že ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. nedopadá na zákonné osvobození od soudních poplatků.
4. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 3. 2016 č. j. 70 Co 115/2016-879 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. V odůvodnění se městský soud podrobně vypořádal se všemi argumenty stěžovatele. V prvé řadě uvedl, že ve sporném řízení je podle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhem žalobce, proto by mu v souzené věci nemohl přiznat více, než žalobou žádal. Již z tohoto pohledu podle městského soudu nemohl obstát stěžovatelův argument, že podání z 5. 6. 2015 nebylo změnou žaloby, ale pouhým podnětem pro případné rozhodnutí soudu v intencích znaleckého posudku.
Městský soud se rovněž zabýval interpretací § 148 odst. 1 o. s. ř. K tomu uvedl, že povinnost k náhradě nákladů státu nelze uložit osobám, které splňují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, z čehož je zřejmé, že jedinou právně významnou skutečností pro takové rozhodnutí je naplnění předpokladů uvedených v § 138 o. s. ř., a nikoliv tedy osvobození zákonné. Městský soud se vypořádal i s posledním významným argumentem stěžovatele, že v nyní projednávané věci mu podle § 142 odst. 3 o. s.
ř. neměla být uložena povinnost hradit náklady řízení. Podle městského soudu by uvedený závěr bylo možno učinit např. tehdy, kdy by žalobce nedokázal kvantifikovat svůj požadavek z důvodu potřebnosti znalostí, jimiž sám nedisponuje. Uvedené ustanovení však nelze aplikovat tehdy, pokud účastníci řízení uzavřeli soudní smír.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že výklad příslušných ustanovení občanského soudního řádu vedl k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), principu právního státu, jehož neoddělitelnou součástí je mimo jiné důvěra v platné právo, vč. zásady spravedlnosti a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a ve svém důsledku i práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že jeho podání ze dne 5. 6. 2015 bylo nesprávně posouzeno jako změna žaloby (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3367/2013 ), že mu povinnost hradit náklady řízení neměla být podle § 142 odst. 3 o. s. ř. uložena, a že ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. dopadá i na zákonné osvobození od soudních poplatků.
7. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však nelze ve stěžovatelově věci učinit.
11. Podstatou ústavní stížnosti je pouze několik otázek tzv. podústavního práva, žádná z nich však nedosahuje ústavní úrovně. Stěžovatel v ní akcentuje argumenty, které se shodují s jeho odvolacími námitkami.
12. K prvnímu bodu argumentace stěžovatele Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší přezkum hodnocení obsahu procesních úkonů učiněných stěžovatelem v průběhu řízení před obecnými soudy. Pokud jak obvodní, tak i městský soud shodně dospěly k závěru, že úkon stěžovatele ze dne 5. 6. 2015 je změnou žaloby ve smyslu rozšíření uplatněného nároku, přičemž tento svůj závěr řádně zdůvodnily, jde o závěr ústavně nezávislých orgánů, do jejichž rozhodovací kompetence je ingerence Ústavního soudu v zásadě nepřípustná, ledaže by byly splněny podmínky pro tuto ingerenci uvedené shora sub 10., jejichž existenci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 3367/2013 není případný; v odkazované věci považoval Ústavní soud další podání za podklady pro specifikaci již žalovaných nároků, neboť v opačném případě by došlo k jejich promlčení.
13. Ústavní soud zaujal stejný přístup rovněž k řešení otázky správné interpretace § 142 odst. 3 a § 148 odst. 1 o. s. ř.
14. Podle § 142 odst. 3 o. s. ř. platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Toto pravidlo však lze aplikovat pouze tehdy, byla-li věc soudem autoritativně rozhodnuta podle skutkového stavu závislém mimo jiné na znaleckém posudku či úvaze soudu, tedy v situacích, nebyl-li žalobce objektivně schopen kvantifikovat výši jím uplatněného nároku, což nelze vyloučit ani v řízeních, která byla skončena pravomocným usnesením o schválení smíru [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 92/08
(N 36/52 SbNU 367)]. V nyní posuzované věci je však zřejmé, že předmět řízení byl odvozen pouze z podání stěžovatele jako žalobce a nijak se neodvíjel od znaleckých posudků či úvahy soudu.
15. Ústavní soud přisvědčuje závěrům městského soudu též v aplikaci
§ 148 odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že stát má podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Z dikce zákona vyjadřující, že musí jít o účastníky splňující "předpoklady osvobození od soudních poplatků", vyplývá, že výjimka z uvedeného pravidla dopadá pouze na ty účastníky, kteří by mohli, pokud by prokázali své nepříznivé majetkové poměry, být individuálně osvobozeni od soudních poplatků. Pokud však jde o účastníky osvobozené pouze podle povahy věci, lze konstatovat, že na ně ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. bez dalšího nedopadá. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v řízení splnění předpokladů individuálního osvobození od soudních poplatků neprokázal, je rozhodnutí městského soudu věcně správné.
16. Protože postupem městského soudu nedošlo k zásahu do práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu