Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, advokátkou, sídlem V Jirchářích 60/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. června 2025 č. j. 23 Co 182/2025-5550 a usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12. května 2025 č. j. 0 P 59/2018-5479, 15 P a Nc 336/2024, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a E. H., a nezletilých K. K. K. a I. K. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 Listiny, čl. 10 Listiny, čl. 24 Listiny, jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatel jako otec nezletilých vedlejších účastnic podal návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by byly nezletilé na dobu dvou měsíců svěřeny do péče neutrálního prostředí, zařízení ZDVOP dětské centrum V., kde by jim byl přidělen terapeut se specializací na syndrom zavržení rodiče. Dále měl být předběžným opatřením nařízen kontakt se stěžovatelem a matce (vedlejší účastnici) měl být po dobu minimálně jednoho měsíce zakázán jakýkoliv kontakt s dětmi. Dětem měly být odebrány mobilní telefony a škola by byla instruována, aby nedocházelo ke zprostředkování kontaktů dětí s matkou spolužáky s tím, že pokud by došlo ze strany matky k porušení zákazu styku a kontaktování dětí, hrozila by jí pokuta až do výše 50 000 Kč. Stěžovatel v odůvodnění návrhu navrhl, aby případně soud zvolil jiné alternativní řešení.
3. V záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Chrudimi tento soud návrh stěžovatele zamítl. Upozornil, že stěžovatel není legitimován k podání návrhu na nařízení předběžného opatření podle § 454 odst. 1, § 452 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), neboť takový návrh může podat pouze příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) za předpokladu, že dítě trpí nedostatkem řádné péče, nebo je jeho život, normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo narušen. Okresní soud nicméně návrh neshledal důvodným i bez ohledu na nedostatek aktivní legitimace. Z obsahu spisu vyplývá, že obě nezletilé jsou zatíženy dlouhodobým rodičovským konfliktem a je vhodné prohlubovat stávající kontakt s odborníky beze změn, které stěžovatel navrhuje. V minulosti i v aktuálně probíhajícím řízení děti spolupracovaly s mnoha odborníky, aniž to vedlo k obnově jejich vztahu s otcem. Pro mladší dceru je otec v podstatě cizí člověk, starší z dívek má vůči otci rozporuplný vztah. Znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie v řízení o péči důrazně nedoporučila umístění dětí do neutrálního prostředí, nevedlo by totiž k obnově vztahu s otcem. Starší nezletilá vedlejší účastnice je navíc v psychicky křehkém stavu, sama za hlavní zdroj své opory označila matku. Okresní soud neměl za prokázané, že by starší nezletilá měla sklony k sebepoškozování, či že by její nevhodné chování ve škole bylo výsledkem zanedbání péče ze strany matky. Vytržení z domácího prostředí by její psychický stav ještě zhoršilo a na místě není ani jiné řešení navržené stěžovatelem.
4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání stěžovatele usnesení okresního soudu potvrdil. Odkázal na znalecká doporučení, aby děti docházely do stávající poradny pro terapeutickou pomoc. Ani krajský soud neshledal předpoklady pro nařízení předběžného opatření [§ 1 odst. 3 z. ř. s. ve spojení s § 102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], kterým by byly nezletilé (byť na přechodnou dobu) odebrány ze stávající péče matky a předány do speciálního zařízení (do neutrálního prostředí).
Návrh nepovažoval za důvodný i bez ohledu na otázku aktivní legitimace k jeho podání a bez ohledu na to, že nejsou splněny podmínky podle § 452 odst. 1 z. ř. s. pro nařízení tzv. rychlého předběžného opatření. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu, která činí nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při rozhodování o péči o nezletilé. To platí tím spíše, má-li být důsledkem přijatého opatření významné narušení rodinných vazeb nezletilého a změna jeho výchovného prostředí v důsledku odnětí nezletilého z rodiny.
Podle krajského soudu nalézací soud přesvědčivě vyložil, že navrhovaná zatímní úprava poměrů nezletilých je zcela nevhodná a poukázal též na výslech znalkyně v řízení ve věci samé (o změně péče o nezletilé) ze dne 29. 4. 2025, která nevhodnost takové zatímní úpravy konstatovala. Pokud bezprostředně po výslechu znalkyně PhDr. Nory Martincové podal stěžovatel dne 4. 5. 2025 návrh na předběžné opatření, kterým se domáhal svěření nezletilých dcer do zařízení (mimo péči) matky, byl jeho návrh zcela v rozporu se závěry a doporučeními znalkyně.
Jakkoliv odvolací soud přezkoumává rozhodnutí o (ne)nařízení předběžného opatření podle stavu v době vydání rozhodnutí, krajský soud nepominul, že starší nezletilá byla posléze vyslechnuta policií a ošetřena lékaři ohledně údajného sebepoškozování. Ani s ohledem na tyto události nebylo nutné zatímně upravit poměry. Závěrem instruoval okresní soud, aby v řízení ve věci samé činil kroky k asistovanému kontaktu s otcem.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituloval historii opatrovnického řízení. Poukázal na manipulaci vedlejší účastnicí (matkou), která děti prokazatelně na asistovaný styk s ním dlouhodobě nepřipravuje a naopak děti odrazuje. Stěžovatel vyjádřil obavy o duševní rozpoložení starší nezletilé dcery, která se nachází v citlivém období a dopouští se matkou neřešeného sebepoškozování. Manipulaci vedlejší účastnice stěžovatel prokazoval z již dřívějších znaleckých vyjádření, na které obecné soudy nebraly zřetel.
Stěžovatel se cítí být v pasti, neboť jej soudy vnímají jako "kverulanta", současně však postup soudů vyústil v utvrzení děti v syndromu zavrženého rodiče. Soudy stěžovateli stručně řečeno nepřisvědčily včas, nyní jej děti odmítají a soudy zohledňují jejich přání stěžovatele nevidět. Předběžné opatření je pro stěžovatele prostředkem, jak nezletilé chránit. V neutrálním prostředí by jim byl přidělen terapeut a vymanily by se z manipulace vedlejší účastnice. Soudy se také měly zabývat alternativním návrhem otce o spolupráci dětí s odborníky bez umístění dětí do neutrálního prostředí.
Závěrem stěžovatel požádal o přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud připomíná své obecné závěry týkající se způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Ústavní soud se v této rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že rozhodnutí o předběžných opatřeních věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti.
Při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny). Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu (srov. např. nález ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20 , usnesení ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 101/24 ). V rámci ústavního přezkumu předběžných opatření s ohledem na výše zmíněný test omezené ústavnosti Ústavní soud neposuzuje, zda soudy při prozatímní úpravě právních poměrů účastníků řízení zvolily v konkrétním případě nejlepší možné či jedině správné řešení.
Hodnotí pouze, zda předběžným opatřením nastavený právní režim nebude extrémním projevem soudní libovůle.
9. Okresní i krajský soud poukázaly na úpravu "klasického" předběžného opatření v § 102 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. V dané věci podle krajského soudu nejsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření (§ 1 odst. 3 z. ř. s. ve spojení s § 102 odst. 1 o. s. ř.), kterým by byly nezletilé, byť na přechodnou dobu, odebrány z péče matky a odevzdány do speciálního zařízení. Tento závěr je obecnými soudy dostatečně odůvodněný i racionální, a Ústavní soud se s ním - v rámci omezeného přezkumu předběžných opatření - ztotožnil. Pro odebrání dětí z péče matky do neutrálního prostředí nejsou splněny podmínky, takový procesní postup by byl drastický a nikoliv v nejlepším zájmu nezletilých.
10. Ústavní soud si vyžádal návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, odvolání i jeho doplnění. Ze samotného návrhu vyplývá, že stěžovatel nechal na úvaze soudu, jak zajistit styk s nezletilými. Obvodní soud takto formulovanému návrhu (jako celku) nevyhověl. Mimo jiné uvedl, že nezletilé v minulosti spolupracovaly s řadou odborníků, aniž by to vedlo k obnově jejich vztahu s otcem. Konstatoval, že v minulosti i v aktuálně probíhajícím řízení děti spolupracovaly s mnoha odborníky (znalkyní, pracovnicemi NOMIA, psycholožkami Pestalozziho centra, v přechozích řízeních i s dalšími zařízeními a jiným znalcem), avšak bez kýženého výsledku (bod 8 a 12 rozhodnutí obvodního soudu).
11. Ústavní soud dále vycházel z toho, že se znalkyně v opatrovnickém řízení vyjádřila tak, že děti nejsou připravené na neasistovaný kontakt a nedoporučila ani asistovaný kontakt v místě, které je vzdálené od bydliště dětí, neboť to by děti vnímaly úkorně. Za vhodné považovala dlouhodobou terapii v Pestalozziho centru o. p. s. do doby, než budou nezletilé na asistovaný kontakt připraveny. Tyto závěry znalkyně zejména krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí akcentoval (bod 21 a násl.). Z návrhu stěžovatele, aby soudy zajistily zlepšení rodinné situace případně jiným alternativním řešením, je patrné, že právě toto pro nezletilé "domácké" centrum stěžovatel odmítá.
Podstatným však je, že krajský soud v bodu 28 napadeného rozhodnutí nalézací soud výslovně instruoval, aby v dalším řízení vycházel z doporučení znalkyně, týkající se dlouhodobé terapie nezletilých, která v budoucnu vyústí v realizaci asistovaných kontaktů nezletilých s otcem. Dále uvedl, že "při úvaze o dalším procesním postupu okresní soud nepomine vyjádření znalkyně (s ohledem na zprávu Krizového centra Pestallozziho, o. p. s.) o tom, že matka děti ke spolupráci s tímto centrem dostatečně nemotivuje, byť je takového působení s ohledem na svou rodičovskou kompetenci schopna a nezletilé by ji jako autoritu respektovaly."
12. Z formulace odvolání nevyplývá, že by stěžovatel měl za to, že "předmět řízení" nebyl okresním soudem vyčerpán. V doplnění odvolání ke krajskému soudu stěžovatel soudům fakticky vytýká, že jejich rozhodnutí nevedou k obnovení vztahů s nezletilými. Jestliže se stěžovatel v ústavní stížnosti skutečně domnívá, že okresním soudem nebyl vyčerpán celý předmět řízení, takto svou námitku formuluje před Ústavním soudem poprvé (což je materiálně nepřípustné), navíc lhůta pro případné doplnění usnesení okresního soudu o část předmětu řízení podle § 166 odst. 1 o. s. ř. již uplynula. Pokud stěžovatel námitku zamýšlel spíše jako nedostatek odůvodnění, Ústavní soud v tomto ohledu ústavně relevantní pochybení obecných soudů neshledal. Odvolací námitku případného alternativního řešení krajský soud rekapituloval v bodě 13 napadeného usnesení, a jeho rozhodnutí jako celek je odůvodněné dostatečně.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. O návrhu na přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu přitom samostatně nerozhodoval s ohledem na to, že stěžovateli vyhověl faktickým projednáním ihned po seznámení se s věcí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu