Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky Koninklijke Luchtvaart Maatschappij N.V., sídlem Amsterdamseweg 55, 1182GP Amstelveen, Nizozemské království, zapsané v obchodním rejstříku Obchodní průmyslové komory v Amsterdamu pod č. 33014286, jednající v České republice prostřednictvím KLM Royal Dutch Airlines, organizační složka, odštěpný závod, se sídlem Evropská 846/176a, Praha 6, zastoupené Mgr. Aloisem Šatavou, advokátem, se sídlem Truhlářská 1104/13, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2025, č. j. 18 Co 28/2025-78, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. listopadu 2024, č. j. 5 C 127/2024-35, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Michala Tomse, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Vedlejší účastník se v řízení před obecnými soudy domáhal po stěžovatelce jakožto leteckém přepravci náhrady škody ve výši 600 EUR za odepření nástupu na palubu podle nařízení Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91.
3. Obvodní soud žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání (výrok I.) a zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení ve výši 10 873,60 Kč (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatelky proti nákladovému výroku II rozhodl městský soud tak, že rozsudek obvodního soudu ve výroku II potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti argumentuje pro závěr, že soud měl přiznat vedlejšímu účastníkovi nižší náklady řízení a aplikovat § 14b odst. 1 písm. a) advokátního tarifu týkající se tzv. formulářových žalob. Vedlejší účastník (žalobce) byl v řízení zastoupen advokátem, který podává jménem cestujících téměř totožné žaloby o kompenzace, přičemž poptávka po této právní službě je organizována prostřednictvím podnikání společnosti Click2Claim, s. r. o. (dále jen "Click2Claim").
6. Stěžovatelka nebyla poučena ve smyslu § 118a o. s. ř. ohledně neunesení důkazního břemene týkající se spolupráce vedlejšího účastníka se společností Click2Claim, která je zcela klíčová pro posouzení otázky aplikovatelnosti § 14b advokátního tarifu. Proto navrhla odvolacímu soudu důkazy k této otázce. Odvolací soud o důkazních návrzích nijak nerozhodl, důkazy neprovedl, aniž to zdůvodnil. Odůvodnění odkazem na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23 je nedostatečné.
7. Odvolací soud rozhodl překvapivě na základě odlišného právního názoru od soudu prvého stupně, aniž by stěžovatelka byla s novým právním názorem předem seznámena a měla možnost se k němu vyjádřit. Zatímco soud prvního stupně vyšel z toho, že okolnosti spolupráce vedlejšího účastníka se společností Click2Claim nelze prokázat, odvolací soud je považoval za irelevantní.
8. V případě neuplatnění § 14b advokátního tarifu není obecnými soudy respektován princip proporcionality vymáhané částky a náhrady nákladů řízení. Je jednostranně upřednostněna ochrana spotřebitele.
9. Stěžovatelka rozsáhle polemizuje se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23 , který se zabýval obdobnou otázkou. Považuje jej za protiústavní a přijatý v rozporu s § 23 zákona o Ústavním soudu, neboť se odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu. Nález též neobsahuje test proporcionality. Obecné soudy závěry nálezu v posuzované věci aplikovaly formalisticky bez zohlednění konkrétních okolností věci.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu.
11. Ústavní stížnost je přípustná proti usnesení městského soudu a výroku II rozsudku obvodního soudu, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Naopak proti výroku I. rozsudku obvodního soudu není ústavní stížnost přípustná, neboť proti němu stěžovatelka nepodala odvolání (§ 75 odst. 1 zákona Ústavním soudu). Sporný nárok ostatně uznala.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, a nezasahuje proto do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem. Jeho zásah je namístě až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
15. V nyní posuzované věci jde o otázku nákladů řízení, ke které se Ústavní soud staví velmi rezervovaně (srov. též stanovisko Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34). Přestože se spor o náhradu nákladů řízení může dotknout majetkové sféry účastníka řízení, nedosahuje zpravidla intenzity porušení základních práv nebo svobod.
16. Sporná částka je navíc bagatelní. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož předmětem byla bagatelní částka, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
17. Ústavní soud připouští, že i ve sporech o bagatelní částky mohou nastat mimořádné okolnosti, které věc mohou činit ústavně významnou (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13
). Stěžovatelka uvádí, že rozhodnutí obecných soudů mají dopad přesahující individuální zájmy stěžovatelky a dotýkají se ústavně zaručených práv širší skupiny subjektů, konkrétně všech leteckých dopravců působících na území České republiky a vystupujících v soudních řízeních na straně žalovaného.
18. Ústavní soud k tomu uvádí, že meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení ve sporech klientů a leteckých společností o náhradu škody dle nařízení Rady (ES) č. 261/2004 již připustil v nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23
. Tato otázka je tak na ústavní úrovni vyřešena a Ústavní soud neshledal důvod pro opětovné přehodnocování svých závěrů, navíc opět v bagatelní věci týkající se nákladů řízení.
19. Podstata stěžovatelčiny argumentace vychází z kritiky závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23
a z jeho tvrzeného rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 3923/11
a řadou navazujících usnesení. S touto argumentací se však Ústavní soud již podrobně vypořádal v nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23
(zejm. body 30 - 33) a pro stručnost zde na jeho závěry odkazuje.
20. Pokud obecné soudy vycházely ze zmiňovaného nálezu, nedopustily se pochybení. Stejně tak nešlo o formalistickou aplikaci bez zohlednění okolností věci, neboť nález se týkal skutkově obdobné věci (na rozdíl od stěžovatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11
). Šlo právě o náklady řízení ve sporu spotřebitele a leteckého přepravce o náhradu škody ve stejné výši dle nařízení Rady (ES) č. 261/2004. Závěry nálezu jsou tak na posuzovanou věc plně aplikovatelné.
21. I další námitky stěžovatelky tvrdící ústavní vady napadených rozhodnutí jsou zjevně neopodstatněné - Ústavní soud neshledal vadu opomenutého důkazu ani překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu.
22. Přestože odvolací soud formálně nerozhodl o neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů, je v kontextu závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23
zřejmé, že na výsledek sporu nemohly mít vliv. Závěr o nadbytečnosti důkazů je patrný z bodu 17 napadeného usnesení městského soudu, resp. z citované pasáže závěru Ústavního soudu, podle něhož "argumentace vedlejší účastnice ve vztahu k aktivitám právního zástupce stěžovatele, nabízejícího své služby [...] v oblasti náhrady škody podle nařízení č. 261/2004 (Click2Claim s. r. o.) je pro posouzení ústavnosti aplikace § 14b advokátního tarifu obvodním soudem zcela irelevantní. Je věcí právního zástupce stěžovatele, jakou odměnu si za poskytování právních služeb s klientem sjedná. Způsob sjednání odměny nemůže nijak ovlivnit úvahu soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení a o ústavně souladné aplikaci § 14b advokátního tarifu" (bod 38 nálezu). Není tedy zřejmé, jak by kasační zásah Ústavního soudu mohl právní postavení stěžovatelky zlepšit.
23. Stejně tak nelze souhlasit s tím, že odvolací soud rozhodl překvapivě na základě odlišného právního posouzení věci. Právní posouzení věci bylo shodné, odvolací soud pouze doplnil zmínku o irelevanci dokazování spolupráce vedlejšího účastníka se společností Click2Claim.
24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu