Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, P.O.BOX 21, právně zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022 č. j. 6 Tz 4/2022-150, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2020 sp. zn. 12 T 100/2020 byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění zkráceně dopustil tím, že v prodejně Kaufland odcizil zboží v celkové hodnotě 1 519,70 Kč tak, že si zboží uložil do malého nákupního košíku, který si přinesl sebou, u pokladny zaplatil zboží v hodnotě 84,40 Kč a se zbytkem zboží prošel bez zaplacení pokladní zónou, kde byl zadržen bezpečnostní službou; tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 144/2015 ze dne 22.
9. 2015 uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 80 hodin, který byl následně přeměněn v trest odnětí svobody, vykonaný dne 3. 7. 2018, a dále rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 178/2017 ze dne 5. 3. 2018, který nabyl právní moci dne 5. 3. 2018, odsouzen za přečin krádeže dle § 205 ods. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a byl mu ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 84/2018 ze dne 14.
6. 2018, který nabyl právní moci dne 14. 6. 2018, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a který vykonal ke dni 2. 5. 2019. Za to byl odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku a § 226 písm. b) tr. řádu v jeho neprospěch. Podle ministra spravedlnosti bylo prokázáno, že stěžovatel přelepil kódy z jiného levnějšího zboží a tuto nižší částku na samoobslužné pokladně uhradil, přičemž rozdíl odpovídal částce 1 506,80 Kč. Nejednalo se o prosté odcizení zboží, nýbrž o podvodné jednání, motivované snahou získat zboží za podstatně nižší cenu, přičemž toto jednání bylo zastřeno nákupem dalšího zboží za 71,50 Kč, které bylo zaplaceno. Ministr spravedlnosti měl za to, že jednání stěžovatele odpovídalo spíše skutkové podstatě trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, nikoliv krádeže podle § 205 tr. zákoníku. Jeho jednáním nebyla způsobena ani škoda nepatrná podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, proto mělo být předmětné jednání posouzeno pouze jako přestupek.
4. Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že tvrzení ministra spravedlnosti stran způsobu spáchání činu stěžovatelem nenacházejí žádného odrazu v jím napadeném pravomocném rozsudku soudu prvního stupně. V tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku není žádná neoprávněná manipulace s etiketami obsahujícími údaje o ceně zboží popsána a není zde vyjádřeno ani to, co je patrně nesporné, tedy že stěžovatel úhradu zboží, ve výši neodpovídající její hodnotě, prováděl sám, za pomoci k tomu určeného zařízení, a tudíž bez přítomnosti zaměstnance obsluhujícího pokladnu.
V důsledku toho, že ve věci byl vyhotoven podle § 129 odst. 2 tr. řádu zjednodušený rozsudek neobsahující odůvodnění, nelze poukázat ani na to, že ke skutkovým zjištěním, která ministr spravedlnosti předkládá v souvislosti s poukazem na nesprávné hmotně právní posouzení skutku, pro který byl stěžovatel stíhán, soud skutečně dospěl a tato vyjádřil jako rozvíjející popis skutku uvedený v jeho výrokové části. Závěr o ustálení skutkového stavu, jehož odlišného právního posouzení se ministr spravedlnosti svou stížností domáhá, nemá přesvědčivou oporu ani v obsahu trestního spisu.
Za daného důkazního stavu není podle názoru Nejvyššího soudu prokázán jiný skutkový stav, než jak je popsán ve skutkové větě napadeného rozhodnutí. Takto popsaný skutkový stav neposkytuje podklad pro úvahy o jiné právní kvalifikaci, než právní kvalifikaci trestného činu krádeže ve smyslu § 205 tr. zákoníku.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud rozhodoval ryze formalisticky, když vycházel pouze z toho, jak byl skutek popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Přitom podstatou stížnosti pro porušení zákona byla mj. námitka ministra spravedlnosti, že ve skutkové větě je skutek popsán jinak, než jak se skutečně odehrál, a že tedy popis skutku ve skutkové větě zakládá vadu rozsudku soudu prvního stupně, kterou lze označit za porušení zákona.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatelova argumentace, jež se týká rozhodnutí Nejvyššího soudu, směřuje do skutkových zjištění obecných soudů a je opakováním argumentace uplatněné ve stížnosti pro porušení zákona. Jak však Ústavní soud ustáleně judikuje, zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, popř. jiných orgánů činných v trestním řízení, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení řádně vypořádal s argumentací ministra spravedlnosti, uvedl, z jakých důvodů jí nelze přisvědčit a proč nelze stížnosti pro porušení zákona vyhovět. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal důvod pro svůj kasační zásah.
9. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu