Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Kořena, zastoupeného Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem, sídlem Klatovská třída 73/7a, Plzeň, proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. července 2021 č. j. 10 Co 155/2021-27 a Okresního soudu v Rokycanech ze dne 13. dubna 2021 č. j. 16 EXE 46/2019-18, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Rokycanech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Slavia pojišťovna, a. s., sídlem Táborská 940/31, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatele v napadených rozhodnutích spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Rokycanech (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na zastavení proti němu vedené exekuce. Stěžovatel tvrdil, že exekuce je neproveditelná, neboť zaplatil částku 2 400 Kč. Okresní soud neshledal zákonné důvody pro zastavení exekuce, neboť stěžovatel nezaplatil dlužnou částku podle exekučního titulu do tří dnů. Následně stěžovatel sice zaplatil polovinu určené částky před doručením výzvy exekutora ke splnění dluhu, druhou polovinu ale zaplatil až poté. Stěžovatel však neuhradil odměnu exekutora (2 000 Kč), přestože podle obsahu spisu zaplatil druhou polovinu dluhu až v průběhu exekučního řízení, které bylo s ohledem na uvedené okolnosti zahájeno důvodně.
3. K odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v návětí označeným usnesením usnesení okresního soudu. Krajský soud se zcela ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu; exekuci nezastavil s odkazem na § 55a exekučního řádu, podle něhož k zastavení nedojde, nebyly-li zaplaceny náklady exekuce. Exekuce je totiž vedena i k vymožení nákladů; jestliže uhrazeny nebyly, nelze splnění dluhu považovat za úplné.
4. Stěžovatel zejména namítá, že okresní soud nezjistil skutečný stav uhrazení pohledávky. Stejně tak nepřezkoumal, zda výzva k dobrovolnému plnění a exekuční příkaz byly podepsány oprávněnou úřední osobou. Proto podle stěžovatele nemohla plynout lhůta ke splnění povinnosti, ani nemohl exekuční příkaz nabýt právní moci. Krajský soud pak podle stěžovatele nezkoumal všechny okolnosti věci a neposoudil, proč okresní soud nedůvodně zasáhl do stěžovatelova práva vlastnit majetek. Krajský soud měl přehlédnout nepřezkoumatelnost usnesení okresního soudu, z něhož neplyne, jak exekutor naložil s částkou 2 000 Kč strženou z bankovního účtu stěžovatele. Dále měl krajský soud postupovat formalisticky, jelikož nezjistil, jaká částka zbývá stěžovateli k zaplacení. Krajský soud měl též pochybit tím, že stěžovateli, který údajně pro svůj zdravotní stav nebyl schopen řádně hájit svá práva, neustanovil opatrovníka.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V nepřehledné ústavní stížnosti obsahující množství písařských chyb představil stěžovatel vlastní výklad napadených rozhodnutí, který doplnil několika ryze formálními námitkami. Věcné námitky stěžovatele jsou pak buďto natolik obecné, že je nelze blíže posoudit, anebo nemají v napadených rozhodnutích oporu.
9. V prvé řadě Ústavní soud nesdílí názor, že by napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna. Naopak z nich srozumitelně a jednoznačně plyne, jaké skutečnosti a na základě čeho měly soudy za prokázané a jak věc právně posoudily. Obecné soudy jednoznačně konstatovaly a odůvodnily, že část pohledávky stěžovatel zaplatil po uplynutí lhůty k dobrovolnému splnění (přičemž muselo jít o několikátou výzvu ke splnění dluhu), pročež bylo v souladu s ústavním pořádkem požadovat kromě úhrady zbývající části pohledávky i náklady exekučního řízení. Toto jsou podstatná fakta případu, na jejichž existenci ani právní posouzení nemohou mít vliv např. navzájem se vylučující námitky stěžovatele o tom, že měl krajský soud přezkoumat, "jak soudní exekutor naložil s finančním (sic) prostředky ve výši 2 000 Kč, které postihl na peněžnímu (sic) účtu stěžovatele vedeného (sic) u peněžního ústavu", a že "se vůbec nezabýval, jaká částka v exekučním řízení zbývá k doplacení".
10. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by obecné soudy postupovaly protiústavně, neustanovily-li stěžovateli opatrovníka. Z napadených rozhodnutí ani obsahu ústavní stížnosti neplyne, že by byl stěžovatel omezen na svéprávnosti nebo že by z jakýchkoli důvodů žádal o ustanovení opatrovníka. Jakkoli jde o citlivou otázku, je v poměrech posuzované věci zjevné, že vzhledem ke skutkové i právní jednoduchosti případu by ani ustanovení opatrovníka nebo zástupce nemohlo změnit zjištěné skutečnosti, tudíž ani výsledná rozhodnutí.
11. V obecnosti závažnou a specifickou námitkou jsou pochybnosti stěžovatele o tom, zda výzva k dobrovolnému plnění a exekuční příkaz byly podepsány oprávněnou úřední osobou. Zpochybňuje-li stěžovatel pravost pro řízení stěžejních veřejných listin, kterým v poměrech dané věci svědčí presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci, poukazuje na zcela mimořádnou okolnost, pro kterou nepředložil žádný důkaz. Stejně tak není z napadených rozhodnutí ani obsahu ústavní stížnosti patrné, že by v předchozích řízeních na tuto skutečnost poukázal nebo že by alespoň uvedl indicii směřující k pravděpodobnosti takového mimořádného excesu.
Navíc je zřejmé, že si je stěžovatel svého dluhu vědom a jeho oprávněnost ani postup orgánů v řízení (před uhrazením dluhu) nezpochybňuje. Je krajně nepravděpodobné, že by rozhodné listiny byly padělány, ač vydány v souvislosti s reálným a nesplaceným dluhem stěžovatele, a úkony soudu a exekutora by byly (vzhledem k existujícímu dluhu) fiktivní náhodou. Je proto otázkou, nakolik je tato námitka míněna vážně a nelze ji považovat než za zjevně neopodstatněnou.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu