Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Z. P., t. č. ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Terezou Havlínovou (dříve Maňákovou), advokátkou, sídlem Za Kostelem 1550/2b, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 2025 č. j. 3 To 89/2025-63 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. března 2025 č. j. 3 PP 18/2022-58 a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel podal ústavní stížnost, v níž namítá porušení svých práv, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel rovněž shledává porušení práva na předvídatelnost, přiměřenost a zákonnost trestu, čímž mělo dojít k nezákonnému zásahu do jeho osobní svobody v rozporu s čl. 8. odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
2. Okresní soud ve Znojmě rozhodl napadeným usnesením tak, že stěžovatel se neosvědčil ve zkušební době podmíněného propuštění a musí vykonat zbývající část trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn. Jednalo se o tresty odnětí svobody na 6 let a 8 měsíců z rozsudku Krajského soudu v Brně (sp. zn. 11 T 15/2019) a 10 měsíců z rozsudku Okresního soudu v Prostějově (sp. zn. 3 T 193/2017). Zkušební doba byla stanovena na 4 roky (od 27. 9. 2022 do 27. 9. 2026).
3. Podle soudu prvního stupně se stěžovatel ve zkušební době dopustil přečinu zanedbání povinné výživy podle §?196 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen Městským soudem v Brně k trestu obecně prospěšných prací ve výši 200 hodin. Stěžovatel však trest neodpracoval, nedostavil se ani k Probační a mediační službě, a proto byl trest přeměněn na nepodmíněný. Soud zvažoval možnost ponechání podmínky v platnosti podle §?91 odst.?1 věty druhé trestního zákoníku, která umožňuje výjimečně stanovit dohled, prodloužit zkušební dobu a uložit nové povinnosti. Dospěl však k závěru, že stěžovatel nepředložil žádné důvěryhodné důkazy o snaze napravit situaci, výživné neuhradil, pouze tvrdil, že mu otec půjčil peníze, ale neprokázal schopnost vést řádný život.
4. Stížnost proti usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Brně zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je sice pravda, že spáchal přečin ve zkušební době, soudy však nedostatečně přihlédly k podstatným okolnostem, které danou situaci vysvětlovaly. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě nelze paušálně shledat, že neměl zájem trest vykonat. Je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že i přes obtížnou životní situaci se o komunikaci s Probační a mediační službou pokusil. Stěžovatel žil nikoliv vlastní vinou ve stanu na zahradě v zimním období, a není tudíž překvapivé, že v daném čase usiloval především o vlastní stabilizaci. Stěžovatel plánoval Probační a mediační službu kontaktovat v únoru, jelikož měl zařízené bydlení a mohl se začít soustředit na jiné než život ohrožující problémy. Mimo jiné napravil vztahy s otcem, od kterého si mohl půjčit peníze na splacení výživného a splatit mu je vlastní prací na otcově domě. Mezitím mu však byl trest obecně prospěšných prací přeměněn na trest odnětí svobody. Stěžovatel u veřejného zasedání uváděl skutečnosti, které mohly mít vliv na rozhodnutí soudu (úhrada výživného, zajištění bydlení), ale nebyla mu dána možnost, aby daná tvrzení prokázal, navíc v té době již byl ve výkonu trestu a příprava stěžovatele na veřejné zasedání (které proběhlo formou videokonference) byla ztížena.
6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nijak nereflektovaly jeho motivaci, pouze mechanicky zhodnotily, že došlo k porušení podmínek zkušební doby a dospěly k rozhodnutí o vykonání zbývající výměry trestu. Podle názoru stěžovatele však opětovné selhání nebylo projevem jeho nezájmu či recidivy, nýbrž výsledkem objektivních životních komplikací. Stěžovatel má za to, že s přihlédnutím k okolnostem případu a jeho osobě měly soudy rozhodnout o ponechání podmíněného propuštění v platnosti s přiměřeným prodloužením zkušební doby (a případně uložením dalších povinností a omezení), která by byla výjimečností situace opodstatnitelná a vhodnější k zajištění naplnění účelu trestu.
7. V ústavní stížnosti navrhuje stěžovatel odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
9. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení jsou sice stručně, ale řádně a srozumitelně odůvodněna a zřetelně z nich vyplývá, proč bylo rozhodnuto shora uvedeným způsobem.
12. Podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku je pravidlem, že zavdá-li odsouzený příčinu k výkonu zbytku trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, soud tento výkon nařídí. Trestní zákoník výslovně označuje ponechání podmíněného propuštění v platnosti či upuštění od výkonu zbytku trestu za výjimečné i v případě, kdy odsouzený zavdal příčinu k rozhodnutí o tom, že se zbytek trestu vykoná. Toto ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je použít jen v mimořádných případech. Výjimečný postup podle uvedeného ustanovení musí být odůvodněn okolnostmi případu a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení je na úvaze soudu.
13. Obecné soudy zhodnotily stěžovatelovo chování na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názorům, jež uplatnily, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v rozhodnutích obecných soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2640/18 ). Pokud za dané situace obecné soudy konstatovaly, že se stěžovatel dopustil protiprávního jednání a popsaly okolnosti spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy, nespatřuje v tomto závěru Ústavní soud nic, co by svědčilo o protiústavním výkladovém excesu z jejich strany. Zvolený způsob výkladu totiž plně konvenuje nejen dikci, nýbrž zejména smyslu a účelu aplikované právní normy.
14. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (např. nález ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. III. ÚS 405/03 ). Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V postupu žádného ze soudů neshledal Ústavní soud prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
15. Ústavní soud v napadených usneseních neshledal tvrzený zásah do práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Spolu s ústavní stížností odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, o němž nerozhodoval samostatně, neboť k takovému postupu neshledal důvody (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu