Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Martina Štybnara, Ing. Naděždy Štybnarové a Ing. Michala Trubky, všech zastoupených JUDr. Pavlem Dejlem, LL. M., Ph. D., advokátem, sídlem Jungmannova 754/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2022 č. j. 22 Cdo 466/2022-551, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2021 č. j. 12 Co 130/2019-484 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. prosince 2018 č. j. 29 C 139/2017-275, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, dále byla porušena zásada, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 3 Listiny), právo na ukládání povinností toliko na základě zákona (čl. 4 odst. 1 Listiny) a právo na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Vedlejší účastník řízení (žalobce) se podanou žalobou po stěžovatelích (žalovaných) domáhal, aby byli povinni vypracovat dokumentaci pro zprovoznění výtahu v domě v žalobě blíže specifikovaného (dále jen "předmětný dům") a aby výtah v předmětném domě uvedli do provozu a strpěli jeho užívání. Stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu a vedlejšímu účastníkovi řízení svědčí věcné břemeno (nyní služebnost) zřízené na základě § 28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "transformační zákon"), které se týká užívání půdní nástavby (čítající původně 5 bytů a 2 ateliéry), jež se nachází v předmětném domě a byla vybudována právním předchůdcem vedlejšího účastníka řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 6. 12. 2018 č. j. 29 C 139/2017-275 žalobu na uložení povinnosti vypracovat dokumentaci pro zprovoznění výtahu v předmětné budově zamítl (výrok I.). Stěžovatelům ale uložil povinnost uvést výtah v předmětném domě do provozu do jednoho roku od právní moci rozsudku (výrok II.), jakož i povinnost strpět užívání tohoto výtahu vedlejším účastníkem řízení (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 18. 6. 2019 č. j. 12 Co 130/2019-318 rozsudek obvodního soudu změnil v napadených výrocích II. a III. tak, že žalobu i v části o uvedení výtahu do provozu a o uložení povinnosti strpět jeho užívání zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
5. K dovolání vedlejšího účastníka řízení Nejvyšší soud rozhodnutí městského soudu v pořadí prvním rozsudkem ze dne 24. 6. 2020 č. j. 22 Cdo 1234/2020-375 ve výroku I. v části, ve které městský soud změnou výroku II. obvodního soudu žalobu v rozsahu uložení povinnosti stěžovatelům zprovoznit výtah zamítl, zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Ve zbytku (tj. části výroku I. rozsudku městského soudu, jímž byl změněn výrok III. rozsudku obvodního soudu, tak, že byla zamítnuta žaloba o strpění užívání výtahu) dovolání odmítl (výrok I.).
6. Městský soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 9. 2020 č. j. 12 Co 130/2019-394 rozsudek obvodního soudu v napadeném vyhovujícím výroku II. o věci samé změnil opět tak, že zamítl žalobu v části, v níž se vedlejší účastník řízení domáhal uvedení výtahu v předmětném domě do provozu a strpění užívání výtahu (výrok I.). Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Zamítnutí žaloby odůvodnil mj. tím, že uložením povinnosti zprovoznit výtah (fakticky nově vybudovat) by došlo k omezení vlastnického práva stěžovatelů nad míru přiměřenou a i nad rámec věcného břemene (služebnosti).
7. K opětovnému dovolání vedlejšího účastníka řízení Nejvyšší soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. 4. 2021 č. j. 22 Cdo 530/2021-456 rozsudek městského soudu znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto rozsudku zdůraznil, že předmětný dům byl v souvislosti s půdní nástavbou vybaven výtahem, pročež členové bytového družstva mohli důvodně předpokládat, že jej budou moci využít; to navíc zajišťovala původní smlouva oprávněného družstva (právního předchůdce vedlejšího účastníka řízení) s vlastníkem domu (právním předchůdcem stěžovatelů), byť později vypovězená. Členům bytového družstva tak vzniklo legitimní očekávání, že byty, do nichž investovali své prostředky, budou moci využívat konkrétním způsobem zahrnujícím i provoz výtahu. O existenci výtahu, jeho užívání členy družstva i o věcném břemeni stěžovatelé v době koupě předmětného domu věděli, a obé akceptovali. Nejvyšší soud dále přihlédl k tomu, že byty zatížené věcným břemenem jsou situovány v 5. nadzemním podlaží a jejich dostupnost bez výtahu je tak přinejmenším ztížená. Všechny tyto skutečnosti vedly Nejvyšší soud k závěru, že provoz výtahu spadá do obsahu věcného břemene vzniklého na základě transformačního zákona a ačkoli absence výtahu užívání bytových jednotek zcela neznemožňuje, zásadním způsobem jeho možnost omezuje a ztěžuje.
8. Městský soud vycházeje z předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu poté v pořadí třetím rozsudkem ze dne 19. 10. 2021 č. j. 12 Co 130/2019-484 rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku II. o věci samé, který se týkal uložení povinnosti stěžovatelům uvést výtah v předmětném domě do provozu, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II.).
9. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 5. 2022 č. j. 22 Cdo 466/2022-551 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud se postupně vyjádřil ke všem stěžovateli vzneseným námitkám, resp. dovolacím otázkám [tj. k uložení povinnosti uvést výtah do provozu; k obsahu věcného břemene podle § 28d transformačního zákona; k otázce legitimního očekávání vedlejšího účastníka řízení, resp. jeho členů; k ústavní ochraně vlastnického práva stěžovatelů; k námitce svévolného postupu městského soudu]. V žádné ze stěžovateli nastolených otázek Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným.
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapitulují skutkový a procesní stav věci, zejména pak charakter hospodářské smlouvy uzavřené v roce 1977, podle níž byla v předmětném domě vybudována půdní nástavba. Dále se zaměřují na následné legislativní změny a popisují i způsob užívání nemovitosti vedlejším účastníkem řízení. Poukazují na to, že vedlejší účastník řízení umožňuje, aby jeho členové užívali dům stěžovatelů nikoliv k zajištění své bytové potřeby, ale ke svému vlastnímu obohacování.
Rovněž se zamýšlí nad otázkou příspěvku vedlejšího účastníka řízení na chod domu a provozování výtahu v nemovitosti, která je v jejich vlastnictví. Zdůrazňují, že jejich vlastnické právo bylo výrazně omezeno již uplatněním § 28d transformačního zákona a nyní jim je ukládána povinnost, která neplyne ze žádného zákonného ustanovení, smlouvy či dohody. Obecné soudy pominuly, že podle podmínek nastavených smluvními stranami při vzniku nástavby v hospodářské smlouvě nebyl výtah v domě zřízen ve prospěch vedlejšího účastníka řízení, ale (stejně jako sklepy nebo prádelna a sušárna) výlučně ve prospěch stávajících uživatelů domu.
Podotýkají, že výtah, na jehož výstavbě se vedlejší účastník řízení finančně nepodílel, vždy obsluhoval jen patra obývaná původními uživateli domu (tedy nikoliv byty umístěné v půdní nástavbě). Vedlejšímu účastníkovi řízení nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že mu budou stěžovatelé zajišťovat také službu výtahu. Rozhodnutí právního předchůdce stěžovatelů vybudovat na svůj náklad ve prospěch nájemců výtah nemůže být vykládáno jako závazek poskytovat vedlejšímu účastníkovi řízení jakékoliv plnění na základě věcného břemene zřízeného později vedlejšímu účastníkovi řízení zákonem.
Nestanoví-li ani § 28d transformačního zákona, ani vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, povinnost zajistit v domě službu výtahu, nelze takovou povinnost dovodit soudně. Poukazují rovněž na to, že provoz výtahu není jen otázkou nákladů na jeho pořízení, ale i otázkou odpovědnosti za jeho bezpečný provoz. Za správný považují v pořadí druhý rozsudek městského soudu, který konstatoval, že právo vedlejšího účastníka řízení užívat výtah v domě stěžovatelů nevyplývá ze žádné smlouvy ani ze zákona.
Zatížení stěžovatelů soudy stanovenou povinností nelze považovat za nezbytné omezení jejich vlastnického práva. Nejvyššímu soudu konečně vytýká, že v případě druhého kasačního rozsudku zasáhl do práva stěžovatelů na rovné zacházení a spravedlivý proces, když své právní závěry v rozporu se zásadami dovolacího řízení, které slouží pouze k přezkumu právních závěrů, učinil na základě odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěl městský soud.
11. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
15. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s uložením povinnosti uvést výtah v předmětném domě do provozu a strpět jeho užívání vedlejším účastníkem řízení. Ústavní stížnost spočívá povětšinou na pouhém opakování tvrzení uplatňovaných stěžovateli v řízení před obecnými soudy, resp. v pokračování polemiky s jejich závěry. To však její důvodnost založit nemůže.
16. Pro posuzovanou věc je zásadní, že (jak vyplynulo ze skutkových zjištění), výtah byl vybudován právním předchůdcem stěžovatelů (Obvodní podnik bytového hospodářství v P.) v souvislosti s vybudováním půdní nástavby právním předchůdcem vedlejšího účastníka řízení (Stavební bytové družstvo Y) s tím, že přístup k ní bude částečně možný právě pomocí výtahu. Stěžovatelé pak předmětný dům nabyli v roce 1994, tedy v době, kdy zde již výtah byl vybudován, a současně s vědomím o existenci věcného břemene zřízeného na základě § 28d transformačního zákona.
Z tohoto ustanovení se podává, že pokud byly v družstevní bytové výstavbě pořízeny byty, na které byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle předpisů o pomoci družstevní bytové výstavbě formou nástaveb a vestaveb do stávajících budov, aniž se budova stala předmětem podílového spoluvlastnictví družstva a původního vlastníka budovy, zřizuje se ve prospěch družstva, popřípadě jeho právního nástupce na budově věcné břemeno podle § 151n a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013, které dále omezuje vlastníka budovy tak, že mimo jiné pro nájemní vztahy k bytům získaným nástavbou či vestavbou platí ustanovení občanského zákoníku o nájmu družstevního bytu a že nájemné z těchto bytů platí nájemce družstvu nebo jeho právnímu nástupci a současně úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu platí nájemce vlastníkovi budovy, popřípadě jiné osobě. Z § 28d odst. 2 transformačního zákona současně vyplývá, že zhodnocení domu pořízením bytu nebo nebytového prostoru podle předpisů o poskytnutí finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou nástavby a vestavby je považováno za náhradu za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene.
17. K § 28d transformačního zákona se Ústavní soud vyjádřil ve svých dřívějších rozhodnutích, kdy zejména v usnesení ze dne 1. 10. 2009 ve věci sp. zn. I. ÚS 1437/09 uvedl, že "vznik věcného břemene podle zákonného opatření č. 297/1992 Sb. nemůže podléhat režimu čl. 11 odst. 4 Listiny. Je totiž výsledkem snahy nově se formující demokratické společnosti o spravedlivé uspořádání majetkových vztahů, kterým předchozí režim nevěnoval náležitou pozornost. Není pochyb o tom, že právo odpovídající věcnému břemenu má být ekvivalentem za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví jiného subjektu; bez takové právní úpravy by vzniklo vlastníkovi budovy bezdůvodné obohacení." Ústavní soud ani v nyní posuzované věci nemá důvod se od svého dřívějšího přístupu k podstatě uvedeného ustanovení odchylovat a nemá tedy žádné výhrady proti závěru, že došlo-li ke zhodnocení domu formou nástavby při družstevní výstavbě, je nutné, aby stěžovatelé, jakožto vlastníci předmětného domu, plnili své povinnosti.
Je-li i výtah v jejich vlastnictví (lhostejno přitom, zda byl vybudován pouze pro původní nájemce, či měl sloužit i bytům v půdní nástavbě), musí jej udržovat v provozuschopném stavu. Argumenty stěžovatelů, že vedlejší účastník řízení umožňuje protiprávní zásahy do vlastnického práva stěžovatelů, užívání bytů nikoliv k zajištění bytové potřeby svých členů či že neplní povinnost přispívat na zachování a opravy domu, jimiž stěžovatelé ospravedlňují neochotu zprovoznit výtah v předmětném domě, mohou hrát eventuálně roli v jiných věcech, ale pro toto řízení jsou irelevantní.
18. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutí neshledává žádné pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní roviny. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, řádně a srozumitelně vysvětlily, jaké úvahy je vedly k vysloveným závěrům a částečnému vyhovění žalobě. Nejvyšší soud provedl důkladný výklad § 28d transformačního zákona, přičemž zohlednil rovněž jeho smysl a účel. Rovněž se zabýval všemi námitkami stěžovatelů a v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí. Rozhodnutí obecných soudů jsou náležitě odůvodněna a prosta vnitřních rozporů nebo projevů soudní svévole.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to tak, že ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu