Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: R. L., t.č. Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno, Jihlavská 12, Brno, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, směřující proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 2. 2016, č.j. 1 Nt 1744/2015-42, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2016, č.j. 7 To 115/2016-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navazující stížnost stěžovatele byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2016, č.j. 7 To 115/2016-63, podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
Stěžovatel upozorňuje, že protokol o veřejném zasedání konaném okresním soudem nebyl pořízen v souladu s ustanovením § 55b odst. 8 trestního řádu. K sepsání protokolu bylo podle něj využito záznamu z diktafonu, ovšem přepis záznamu je místy chybný a nedostatečný a některé z pasáží svědčících v neprospěch stěžovatele jsou graficky zvýrazněny, což odporuje zásadě rovného přístupu.
Zcela zásadní je pak z pohledu stěžovatele přístup soudu ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, ze kterého soud vycházel, navzdory tomu, že byl vypracován v jiném řízení, a to v řízení o návrhu stěžovatele na přeměnu ústavního ochranného léčení na ambulantní formu. Vzhledem ke složitosti věci měl být přitom dle mínění stěžovatele znalecký posudek vypracován dvěma znalci. Posudek dle něj vykazuje řadu vad, byl zpracován neodpovědně, s absencí skutečné znalecké činnosti, obsahuje prvky lajdáckosti a odborné povrchnosti. Jako takový měl být dle názoru stěžovatele jako důkaz odmítnut, soudy však ke znaleckému posudku naopak přistoupily zcela nekriticky.
Za záměrně opomenutý důkaz pak stěžovatel považuje neprovedení důkazu svou zdravotní dokumentací, která obsahuje autentické záznamy osvětlující průběh léčby a chování stěžovatele, stejně jako přístup lékařů.
Stěžovatel je dále přesvědčen o tom, že v jeho případě došlo i k porušení zákazu retroaktivity, neboť ochranné léčení sexuologické s protialkoholní komponentou v ústavní formě uložené mu za trestnou činnost spáchanou v roce 2008, bylo změněno na zabezpečovací detenci, která však byla mezi ochranná opatření zařazena až zákonem č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, a to s účinností od 1. 1. 2009.
Skutečnost, že důvodem k přeměně ochranného léčení na zabezpečovací detenci bylo to, že stěžovatel nedoznává sexuálně motivovanou trestnou činnost a odmítá se podrobovat sexuologickému léčení, pak stěžovatel považuje za porušení zákazu donucování k sebeobviňování.
Vzhledem k tomu, že z hlediska přiměřenosti ve svém případě stěžovatel vnímá deficit nutnosti uložení zabezpečovací detence, považuje její uložení za neoprávněný zásah do soukromého a osobního života. Uložení zabezpečovací detence je podle něj naprosto nepřiměřené, zjevně jej poškozuje a je v rozporu nejen s jeho základními právy, ale i se zdravým rozumem.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného spisového materiálu, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost ve světle výše uvedených zásad ústavněprávního přezkumu neobstojí, když k pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo. Návrh je proto třeba posoudit jako zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 1. 2009, č.j. 2 T 270/2008-165, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2009, byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 trestního zákona. Trestné činnosti se stěžovatel dopustil tím, že došel nezletilou desetiletou dívku, za kterou dále šel a poté, co vešla do chodby Základní umělecké školy v Lounech, ji dostihl, povalil ji na zem, začal ji osahávat po těle a stáhl jí spodní kalhotky až ke kotníkům, přičemž nezletilá hlasitým pláčem a křikem přivolala na chodbu pedagoga školy, stěžovatel z místa utekl a byl neúspěšně pronásledován kolemjdoucím, který na ulici slyšel křik nezletilé a také vešel do budovy. Nezletilá utrpěla po napadení stěžovatelem hematom a drobnou oděrku a byla tak rozrušena, že musela být vyšetřena psychologem. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a dále mu bylo ve smyslu § 72 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákona uloženo ochranné léčení sexuologické s protialkoholní komponentou ve formě ústavní, když znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. Antonín Brzek diagnostikoval u stěžovatele poruchu sexuální preference a upozornil na přítomnost patologické sexuální agresivity, kdy by bez náležitého léčení trvalo riziko vzniku dalších podobných skutků, přičemž u stěžovatele zjistil také psychickou závislost na alkoholu ve třetí vývojové fázi.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 4. 2007, č.j. 15 T 99/2006-137, jakož i z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 1. 2009, č.j. 2 T 270/2008-165, vyplývá také to, že stěžovatel se opakovaně dopustil přestupků spočívajících v tom, že v podnapilém stavu napadal osoby či majetek jiných ve svém okolí. V kontextu poslední trestné činnosti stěžovatele lze pak zmínit incident, kdy v bezprostředním okolí speciální školy pokřikoval po žačkách hrubé a sexuálně zaměřené vulgarismy (viz také odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2016, č.j. 7 to 115/2016-63).
Stěžovatel vykonával trest odnětí svobody, včetně trestu odnětí svobody, který mu byl uložen ve věci sp. zn. 15 T 99/2006, až do 5. 6. 2014, kdy byl předán do psychiatrické nemocnice k výkonu ochranného ústavního léčení sexuologického s protialkoholní komponentou. Dne 23. 7. 2014, po necelých dvou měsících pobytu v psychiatrické nemocnici, požádal stěžovatel o přezkoumání ochranného léčení. Lékařskou zprávou ze dne 26. 9. 2014 sdělilo zdravotnické zařízení, že stěžovatel absolutně odmítá léčbu na oddělení sexuologie, nechce se podrobovat léčbě na tomto oddělení, odmítá spolupráci s psychologem a vzhledem k jeho postoji ochranná léčba nařízená soudem prakticky nezapočala a plní pouze základní požadavky režimu uzavřeného oddělení.
Soud ohledně žádosti stěžovatele, která byla vedena u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 Nt 1243/2014, přibral dne 16. 2. 2015 znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. Marka Páva, Ph.D., který se měl vyjádřit k tomu, jaký je zdravotní stav stěžovatele a zda umožňuje ukončení sexuologické léčby nebo její změnu z ústavní formy na ambulantní. Znalec vypracoval znalecký posudek dne 6. 4. 2015. Jeho závěry se shodují s předchozím znaleckým posudkem MUDr. Antonína Brzka, když i tento znalec dospěl k závěru, že u stěžovatele je přítomna sexuální porucha - patologická sexuální agresivita, u které bývá objektem obvykle neznámá, eroticky nevyladěná žena, která je napadena s cílem dosáhnout sexuálního uspokojení ze strany útočníka. Znalec konstatoval, že u stěžovatele je nadále přítomna také závislost na alkoholu, která zvyšuje jeho riziko recidivy stejně jako jeho nepřizpůsobivé osobnostní dispozice. Znalec nejen že vyloučil ukončení léčby, ale zároveň shledal, že nejsou splněny podmínky ani pro možnost navržení změny sexuologické léčby z ústavní na ambulantní formu. Ze studia zdravotnické dokumentace a klinickým vyšetřením znalec zjistil, že stěžovatel dlouhodobě maří výkon ochranného léčení, je odmítavý k nabízeným léčebným postupům a díky odmítání léčby samotný výkon léčení vůbec nezapočal. Závěrem znalec soudu navrhl, aby byl stěžovatel umístěn do zabezpečovací detence. Stěžovatel následně dne 18. 5. 2015 u veřejného zasedání vzal svou žádost na změnu formy léčby, respektive na její ukončení, zpět a toto zpětvzetí vzal soud na vědomí dne 6. 10. 2015.
Dne 24. 9. 2015 podala psychiatrická nemocnice návrh na změnu výkonu ochranného léčení sexuologického a protialkoholního v ústavní formě na zabezpečovací detenci. Podle návrhu primáře oddělení, který byl projednán a schválen kolegiem primářů dne 18. 9. 2015, stěžovatel absolutně odmítá léčbu na oddělení sexuologie, nechce se podrobovat terapeutickým intervencím, odmítá spolupráci s psychologem, přes opakovanou snahu o edukaci přetrvává stěžovatel na svém odmítavém postoji k léčbě, která tak prakticky ani nezapočala, když stěžovatel plní pouze základní požadavky režimu bez ochoty si prohlubovat náhled na onemocnění, spolupracuje pouze formálně a není ochoten otevřít svá sexuologická témata. Ochranná léčba sexuologická tak dlouhodobě i přes maximální snahu celého terapeutického týmu neplní svůj účel a plní pouze účel ochrany společnosti. Po dlouhodobém období snahy o navázání spolupráce se stěžovatelem, který je zcela nekritický ke své sexuální problematice, bylo proto ze strany zdravotnického zařízení navrhnuto, aby ochranné léčení bylo změněno na zabezpečovací detenci pro přetrvávající společenskou nebezpečnost stěžovatele.
Kvalifikované pochybení způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu