Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Evy Sanyové, zastoupené JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. června 2024 č. j. 4 As 355/2023-47 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci ze dne 27. září 2023 č. j. 59 A 85/2022-61, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci, jako účastníků řízení, a 1. Krajského úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec IV - Perštýn a obchodních společností 2. CETIN, a. s., se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 - Libeň a 3. ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Teplická 874/8, Děčín IV - Podmokly, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, první vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 9. 9. 2022 č. j. KÚLK 67675/2022 OSŘ, podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ("správní řád"), zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Chrastava ("stavební úřad") ze dne 8. 6. 2021 č. j. OVUS/2112/2021/Ja, kterým podle § 129 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), rozhodl, že ke dni 4. 6. 2013 naposledy fyzicky existovala stavba garáže s opravnou a přístavba na pozemku st. p. č. X1 a X2 v katastrálním území Chrastava I, obec Chrastava, a zároveň byly splněny podmínky stanovené stavebním zákonem pro odstranění této stavby.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("krajský soud") napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu proti tomuto rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka řízení zamítl. Stejným způsobem posoudil Nejvyšší správní soud rovněž stěžovatelčinu kasační stížnost.
3. Stěžovatelka s těmito závěry soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví. V převážné části svého návrhu (na zhruba 30 stranách) však shrnuje proběhlé správní a soudní řízení a jednotlivé skutkové okolnosti případu, a to za období od roku 2009. Vlastní ústavněprávní argumentaci se věnuje až na poslední straně návrhu. Namítá, že správní orgány vědomě a úmyslně odmítaly zjistit skutečný stav věci a po celou dobu se odvolávaly na znalecký posudek Ing.
Gattermayerové, který dle jejího názoru zadaly účelově. Má za to, že tento důkaz byl proveden v rozporu s § 51 správního řádu, znalkyně uvnitř objektu nikdy nebyla. Dále uvádí, že správní orgány ani soudy nikdy neprovedly v rámci dokazování řádně a včas navržený znalecký posudek soudního znalce Ing. Khola, který jednoznačně vyvrací údajné důvody pro odstranění stavby. Stěžovatelka namítá, že ve správním řízení bylo účelově manipulováno se spisy, resp. jejich obsahem. Upozorňuje rovněž na samotnou délku a průběh správního řízení, které považuje za zarážející a nepochopitelné.
4. Stěžovatelka dále požaduje úplnou náhradu nákladů řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a požaduje, aby Ústavní soud vyslovil, že "stěžovatelka je oprávněna vést výkon rozhodnutí na základě tohoto rozsudku, neučiní-li žalovaný řádně a včas to, co jim ukládá tento rozsudek."
5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (srov. ovšem dále, bod 11 tohoto usnesení).
6. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v jejímž rámci Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, mají-li skutková zjištění dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům správní soudy v nyní posuzovaném případě dostály.
8. Ústavní soud konstatuje, že obsah ústavní stížnosti považuje pouze za pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry soudů i správních orgánů. Stěžovatelka se pokouší v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany správních orgánů a správních soudů a tím revidovat pro ni nepříznivý výsledek soudního řízení. Tímto nicméně staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví.
9. Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí nezjistil žádnou "relevantní indicii", ze které by bylo možné usuzovat na porušení základních práv stěžovatelky. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, správní orgány i správní soudy se v průběhu předchozího řízení opakovaně zabývaly splněním podmínek (stěžovatelkou nadále rozporovaných) pro odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. a) stavebního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 23-26; rozsudek krajského soudu, body 20 a 24) Nedošlo ani k situaci, obvykle označované jako "opomenutý důkaz", která znamená, že soudy neprovedou důkaz navržený účastníkem řízení a současně ani řádně neodůvodní, proč tak neučinily.
V nyní posuzovaném případě správní soudy vysvětlily, z jakých důvodů bylo provedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů (výslech Ing. J. Khola, resp. zohlednění jeho posudků založených ve správních spisech) nadbytečné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 24; rozsudek krajského soudu, bod 23). Správní soudy též stěžovatelce srozumitelně vysvětlily, že důvodem ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu nemůže být nepřiměřená délka správního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 21).
Tím méně pak může být délka správního řízení důvodem pro uplatnění kasační pravomoci (ve vztahu k napadeným rozhodnutím správních soudů) Ústavního soudu (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 180/21 , bod 15). Stručně řečeno, Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích nic, co by mohl správním soudům vytknout.
10. V rozsahu, v jakém stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že "stěžovatelka je oprávněna vést výkon rozhodnutí na základě tohoto rozsudku, neučiní-li žalovaný řádně a včas to, co jim ukládá tento rozsudek", jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
11. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
12. Požaduje-li stěžovatelka vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení, Ústavní soud připomíná, že k uložení této povinnosti přistupuje jen zcela výjimečně a v odůvodněných případech podle výsledků řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost však uvedené zákonné podmínky pro přiznání nákladů řízení splněny nebyly a Ústavní soud proto návrhu stěžovatelky nevyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu