Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti H. Š., zastoupené JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. června 2007 č. j. 11 Co 197/2007-69 a proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 19. ledna 2007 č. j. 19 C 59/2006-32, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka bez vyvození zjevných souvislostí a patřičné argumentace ve vztahu k napadenému výroku I. Krajského soudu v Ostravě uvádí, že odvolací soud rozhodl "v příkrém rozporu s ustanovením § 143 ve vztahu k ustanovení § 144 občanského zákoníku, dále v rozporu s ustanovením § 124 ve vztahu k ustanovení § 126 občanského zákoníku, neboť nad míru obvyklou porušil základní ústavní práva stěžovatele, a to tím, že zbavil stěžovatele předmětného majetku bez poskytnutí náhrady, a to nikoliv ve veřejném zájmu a za podmínek stanovených zákonem".
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově se měl (napadeným výrokem I.), ve vztahu k rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. 5. 1999 č. j. 7 C 351/99-7 dopustit porušení § 150 odst. 4 občanského zákoníku.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatelka musí v ústavní stížnosti nejenom tvrdit, ale především prokázat, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími, resp. jejich dílčími výroky bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Není proto možné např. podat ústavní stížnost jménem jiné osoby (actio popularis) nebo podat ústavní stížnost za situace, kdy se stěžovatelky dotýká tvrzený zásah pouze zprostředkovaně, fakticky však do jejích právních poměrů nezasahuje (Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. BECK, str. 156).
V předmětné věci je nepochybné, že účastníky řízení byli pouze žalobkyně a žalovaný. Stěžovatelka účastníkem řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu nebyla. Ostatně opačné tvrzení, jímž by stěžovatelka argumentovala údajným porušením svých procesních práv, ústavní stížnost neobsahuje. Napadené výroky v záhlaví usnesení označených rozhodnutí neobsahují nic, z čeho by bylo možné dovodit porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a tím i její aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud v projednávané věci zjistil, že ve věci vedené Okresním soudem v Bruntále, pobočka v Krnově pod sp. zn. 19 C 59/2006, bylo žalovaným dne 23. 8. 2007 (tedy před doručením ústavní stížnosti) podáno dovolání. Za této situace není ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy procesním prostředkem k ochraně zaručených základních práv a svobod, neboť není splněna podmínka její subsidiarity ve vztahu k ostatním prostředkům, které jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Stěžovatelka nemůže s ohledem na ustanovení § 75 odst. 1 ve vztahu k ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, napadat ústavní stížností z předchozích řízení vzešlá rozhodnutí, jestliže o dovolání dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní stížnost je tedy možné současně posoudit i jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) ve vztahu k ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
K témuž závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti ostatně Ústavní soud dospěl též proto, že stěžovatelka, pokud se domnívala, že soudy porušily její procesní práva tím, že s ní nejednaly jako s účastnicí řízení, nevyužila možnosti brojit proti napadeným rozsudkům žalobou pro zmatečnost (§ 229 odst. 3 o. s. ř.).
Jen pro úplnost ve vztahu k námitkám stěžovatelky Ústavní soud poznamenává, že řada jí uváděných argumentů a tvrzení je nepravdivá, či si protiřečí. Pokud např. stěžovatelka na str. 2 pod bodem B. ústavní stížnosti tvrdí, že soud prvního stupně výrokem I. rozhodl, "že dům č.p. 311 v obci a katastrálním území Liptaň jest ve společném jmění manželů Šumberových", není "výrok" shodného znění v napadeném rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 19. 1. 2007 č. j. 19 C 59/2006-32 vůbec uveden.
Obdobně odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje zjištění, že by "nalézací soud prvního stupně na základě provedených důkazů, listu vlastnictví, oddacího listu manželů Š. a prohlášení F. Š. prokázal, že dům č.p. 311 v obci a katastrálním území Liptaň (...) jest ve společném vlastnictví H. Š.". Označený soud totiž v odůvodnění svého rozsudku k této otázce zdůraznil, že námitka žalovaného, že smlouva o nájmu bytu byla údajně uzavřena žalovaným bez souhlasu jeho manželky - stěžovatelky, je pro určení její neplatnosti zcela irelevantní, "neboť manželka žalovaného se v tříleté prekluzívní lhůtě relativní neplatnosti tohoto právního úkonu nedovolala, proto se právní úkon považuje za platný".
S ohledem na výše uvedené, aniž by se zabýval meritem věci a dále se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a návrh nepřípustný odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c), písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. září 2007
JUDr. Jan Musil v. r. soudce zpravodaj