Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2021, č. j. 22 P 32/2019-564, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2022, č. j. 19 Co 53/2022-634, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a E. G. a nezl.
V. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 32 odst. 1, 4, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 3, čl. 5, čl. 9, čl. 18 odst. 1, čl. 19, čl. 27 odst. 1 a čl. 29 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel a vedlejší účastnice jsou rodiči nezletilého vedlejšího účastníka. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto tak, že návrh stěžovatele (otce) na svěření nezletilého do jeho péče, na stanovení výživného matce k rukám otce a na zákaz styku nezletilého s matkou, se zamítá (výrok I.). Dále ve výroku II. městský soud zamítl návrh matky na zákaz jeho styku se stěžovatelem. Výrokem III. napadeného rozsudku městský soud stanovil stěžovateli povinnost hradit výživné na nezletilého od 1. 9. 2019 na 3000 Kč měsíčně a rozhodl o jeho nedoplatku. Ve výroku IV. městský soud rozhodl, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilým v úterý a ve čtvrtek vždy od 15:30 hodin do 18:30 hodin a dále v lichou sobotu od 10:00 hodin do 18:30 hodin (běžným styk), a upravil styk o prázdninách a svátcích. Výrokem V. městský soud uložil stěžovateli uhradit náklady vzniklé státu za znalecké zkoumání a výrokem VI. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel i vedlejší účastnice odvolání.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek městského soudu ve výrocích I., II., III. v jeho části, pokud jím bylo rozhodnuto o zvýšení výživného od 1. 9. 2016 do 31. 12. 2020, a dále ve výrocích IV., V. a VI. potvrdil. Ve zbývající části (v části výroku III.) rozsudek městského soudu změnil tak, že se výživné hrazené stěžovatelem nezletilému od 1. 1. 2021 nadále zvyšuje na částku 4 000 Kč měsíčně a dále rozhodl o výši nedoplatku na výživném.
4. Stěžovatel namítá, že soudy dle jeho názoru nezdůvodnily, proč zvolily výše uvedenou úpravu řešení styku, a že neuvedly, proč není možná jiná (rozšířenější) úprava styku s nezletilým. Uvádí, že řízení je dále zatíženo vadami dokazování, například, že krajský soud nereflektoval zprávu kolizního opatrovníka, a namítá, že soudy nekriticky převzaly hodnocení obou znalkyň, aniž konfrontovaly jejich závěry s dalšími provedenými důkazy. Závěry znalkyně ohledně poruchy stěžovatelových projevů nejsou dle jeho názoru podloženy žádnými zjištěnými skutečnostmi a znalkyně své závěry dle stěžovatele nikterak neobjasňuje. Stěžovatel uvádí, že postup soudu a předtím znalkyň není nestranný, ale je vůči němu podjatý. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí krajského soudu je nepřesvědčivé, a že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jeho odvolací argumentací. Konstatuje, že jeho námitkám je věnována toliko 1 strana napadeného rozsudku krajského soudu. Celkově je stěžovatel přesvědčen, že obecné soudy učinily nesprávné skutkové i právní závěry, a že soudy obou stupňů nedostály povinnosti své rozsudky řádně odůvodnit.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Proti napadenému rozhodnutí nebylo přípustné dovolání, ústavní stížnost přípustná je (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je toto rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.
Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10.
12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ).
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
10. Stěžejní námitkou stěžovatele v nyní posuzované věci je jeho nesouhlas se závěry v řízení ustanovených znalců a výsledky jejich zkoumání (povahové nastavení a psychická porucha). Danou námitkou se již zabýval krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 7). Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou námitku, že krajský soud nereflektoval závěr opatrovníka, že nelze prokázat "vyslýchání" nezletilého stěžovatelem, lze dodat, že krajský soud netvrdí, že by k "vyslýchání" aktuálně docházelo (viz bod 8 rozsudku krajského soudu), a ani na takovém závěru své rozhodnutí nestaví.
Krajský soud v bodě 8 konstatuje, že v konečném důsledku neshledal na chování otce nic natolik škodlivého, aby přistoupil ke změně výroku, a že žádný kompetentní orgán ani opatrovník neshledal v chování nezletilého žádné nežádoucí změny, a dodává, že nezletilý odmítá u otce přespávat, a odkazuje přitom na pohovor nezletilého s opatrovníkem. Podle Ústavního soudu krajský soud věnoval vypořádání stěžovatelovy argumentace dostatečný prostor, např. k jeho návrhu na svěření nezletilého uvedl, že tento požadavek neodpovídá výsledkům dokazování a nekoresponduje ani s přáním nezletilého, který naopak u otce nechce přespávat, přičemž na základě výsledků provedeného dokazování nastavil úpravu styku otce s nezletilým shodně jako městský soud. Dle Ústavního soudu i městský soud své rozhodnutí podrobně a logicky odůvodnil, vypořádal se i se stěžovatelem navrženými důkazy (bod 38 rozsudku městského soudu).
Městský soud uvádí, že po zhodnocení provedeného dokazování přihlédl k osobním zvláštnostem obou rodičů nezletilého i ke zprávám opatrovníka, ze kterých vyplynulo, že nezletilý nechce u stěžovatele přespávat (viz bod 37 napadeného rozsudku městského soudu). Ústavní soud konstatuje, že rozhodující soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a přihlédly ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem a postoji nezletilého.
11. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Obecně skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
12. V posuzované věci byla rozhodnutí městského soudu i krajského soudu odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto nezjistil žádný důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu