Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o návrhu navrhovatele Petra Bartheldiho, bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2018 č. j. 44 Co 285/2018-15 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2018 č. j. 44 Co 255/2018-44, takto: Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 28. 6. 2018, se navrhovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2018 č. j. 44 Co 285/2018-15 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2018 č. j. 44 Co 255/2018-44, jimiž byla potvrzena usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2018 č. j. 48 C 9/2018-8 a ze dne 14. 3. 2018 č. j. 42 C 67/2017-37 o tom, že se stěžovateli pro příslušné řízení neustanovuje zástupce z řad advokátů, neboť pro takový postup nejsou splněny podmínky stanovené v § 30 občanského soudního řádu ve spojení s § 138 odst. 1 téhož zákona.
2. Navrhovatel Ústavnímu soudu rovněž navrhl, aby svým rozhodnutím vyslovil, že "navrhovateli se umožňuje euthanasie".
3. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V této souvislosti dospěl Ústavní soud k závěru, že nyní posuzovaný návrh nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona o Ústavním soudu), a navrhovatel dále není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona).
4. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
5. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí jeho návrhu.
6. V nyní projednávaném případě však Ústavní soud konstatuje, že se navrhovatel obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž byl již mnohokrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a byl též poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny (jen v poslední době byl stěžovatel takto poučen např. ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 1778/16 , II. ÚS 1779/16 , II. ÚS 1616/16 ,
,
,
II. ÚS 292/16 a
). Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že navrhovatel již byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat navrhovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
8. Jde-li pak o návrh, aby Ústavní soud vyslovil, že "navrhovateli se umožňuje euthanasie", Ústavní soud připomíná, že podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. To znamená, že v řízení o ústavních stížnostech rozhoduje Ústavní soud pouze o tom, zda došlo k takovémuto porušení, přičemž pakliže tomu tak bylo, zruší napadené rozhodnutí, nebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu pokračovat v porušování práva a přikáže mu, aby obnovil stav před porušením, pokud je to možné.
Součástí pravomoci Ústavního soudu však v souladu s výše uvedeným není rozhodovat o umožnění euthanasie, jak se navrhovatel mylně domnívá, neboť k projednání takového návrhu není Ústavní soud příslušný.
9. Pro výše uvedené Ústavní soud návrh navrhovatele odmítl dílem dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem dle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona, neboť navrhovatel neodstranil vady návrhu a zčásti jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2018
Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu