Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. et Mgr.
V. V., zastoupené Mgr. Michalem Dubem, advokátem AK Dub & Limbergová se sídlem Na Baště sv. Jiří 7/258, 160 00 Praha 6, proti výrokům I., II. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2011 č. j. 14 Co 49/2011-327 a proti výrokům II. až VIII. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. července 2010 č. j. 39 P 107/2009-279, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Oběma výše označeným rozhodnutím stěžovatelka vytýká, že před jejich vyhlášením nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, nejsou rovněž řádně odůvodněna, nebyla respektována práva nezletilé dcery stěžovatelky - M. H., zejména právo vyplývající z čl. 12 Úmluvy, neboť soudy nezjišťovaly názor nezletilé ohledně její vůle stýkat se s jejím otcem.
Stěžovatelka dále namítá, že výše příspěvku na výživu nezletilé údajně neodpovídá jak jejím potřebám, tak ani možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům otce nezletilé. Městský soud údajně majetkové a příjmové poměry otce nezletilé zkoumal nedostatečně, neboť jím snížené výživné je údajně asi "čtyřikrát nižší, než jaké mělo být s ohledem ke všem okolnostem stanoveno".
Soud se v řízení zabýval příjmy obou rodičů, jejich majetkovými poměry a odůvodněnými potřebami nezletilé, přičemž konstatoval, že nezletilá se narodila mimo manželství svých rodičů. Stěžovatelka žila s nezletilou v rodinném domě otce nezletilé až do počátku července 2009, aniž by do dubna téhož roku na úhradu nákladů spojených s bydlením jakkoli přispívala.
Při svém rozhodování ohledně úpravy styku nezletilé s otcem vycházel soud zejména ze závěrů znaleckého posudku znalců z oboru psychologie a psychiatrie, přičemž umožnil upravit narušené vzájemné vztahy mezi otcem a nezletilou v postupném tzv. navykacím režimu, bez asistovaného styku.
Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a III, jímž byla stanovena výše výživného na nezletilou tak, že ho snížil na částku 4 000,- Kč měsíčně, nově rozhodl i o dlužném výživném (výrok I), přičemž změnil i úpravu styku otce s nezletilou v průběhu kalendářního roku (výrok II).
Odvolací soud po doplnění dokazování zejména ohledně majetkových poměrů otce dospěl k závěru o jen částečné důvodnosti odvolání stěžovatelky v případě úpravy styku, přičemž odvolání otce shledal důvodným.
sp. zn. II. ÚS 45/94 , in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 5).
Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Ústavní soud též ve své judikatuře pravidelně uvádí, že mu nepřísluší - s výjimkou zjevných excesů, resp. výkladové svévole - přezkoumávat obecnými soudy aplikovaná kritéria rozhodování o výživném, jež jsou zakotvena především v ustanovení § 96 zákona o rodině (srov. kupříkladu usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 98/05 , sp. zn. I. ÚS 32/06 , příp. sp. zn. II. ÚS 1934/07 ). Necítí se tedy být povolán k tomu, aby detailně přezkoumával relevanci konkrétně uplatněných (relativně neurčitých) hledisek odůvodněných potřeb oprávněné a schopností, možností a majetkových poměrů povinného, a to i kdyby mohla být objektivně vyložena i jinak.
Jen očividné a neodůvodněné vybočení ze zákonných standardů dokazování a hodnocení provedených důkazů, resp. ze všeobecně akceptovaného výkladu použitých právních ustanovení, zakládající nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, je způsobilé dosáhnout ústavněprávní roviny; jinak je na místě respektovat meze zákonem předpokládaného soudního uvážení. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu by byl dán též tehdy, jestliže by obecné soudy přijatá rozhodnutí náležitě (logicky a srozumitelně) neodůvodnily.
Nic z toho obecným soudům v projednávané věci vytýkat nelze.
Námitky stěžovatelky mají z valné většiny jen podústavní rozměr; je jimi zpochybňována věcná správnost napadených rozhodnutí, což však samo o sobě ústavní roviny nedosahuje. Fakticky je stěžovatelka předestírá Ústavnímu soudu, aby je posoudil jako další (běžná) opravná instance v režimu obecného soudnictví, jíž ovšem není a být ani nemůže.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy vycházely ze standardního (a adekvátního) výkladu aplikovaných institutů, a pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, jež v jejich rámci mohly být relevantní. V ústavněprávním kontextu nelze ani pominout, že rozhodná ustanovení vybízejí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 528/99 , in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 23, nález č. 126), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený - jak bylo vícekrát zdůrazněno - až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 31/06 ). Není proto samo o sobě rozhodné, že význam interpretačních hledisek, jež obecný soud pokládal v konkrétní věci za určující, stěžovatelka hodnotí jinak.
V případě stěžovatelkou uplatněných konkrétních námitek není možno stěžovatelce přisvědčit, že by obecné soudy v projednávané věci nezohledňovaly majetkové poměry otce nezletilé M.; zejména odvolací soud se při přezkoumání důvodnosti námitek stěžovatelky zvlášť zaměřil k posouzení "potenciálně dosažitelného přijmu" stěžovatele.
Podstatná část námitek stěžovatelky směřuje do oblasti úpravy styku otce s nezletilou; stěžovatelka argumentuje údajným porušením práv nezletilé M. ve smyslu čl. 3 odst. 2, čl. 5, čl. 12 a čl. 16 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud však žádné takové závady v postupu obecných soudů, které by měly ústavněprávní dimenzi, nezjistil.
Jestliže stěžovatelka namítá, že v řízení bylo porušeno právo nezletilé M. být slyšena v soudním řízení, zakotvené v čl. 12 Úmluvy (jakož i v čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, čl. 6 Úmluvy o styku s dětmi, § 31 odst. 3 zákona o rodině a § 100 odst. 4 o. s. ř.), byla by tato námitka relevantní jen v souvislosti s tvrzením o porušením práva na spravedlivý proces. Ani takové pochybení však Ústavní soud nezjistil.
Nezl. M. měla možnost projevit své stanovisko k otázce styku se svým otcem; výše uvedené právo bylo v řízení realizováno, byť zprostředkovaně před znalci, resp. při pohovorech s nimi. Obecné soudy byly povolány k tomu, aby tyto její (zprostředkované) postoje hodnotily, byť nikoli izolovaně, ale ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy tak, aby bylo dosaženo rovnováhy mezi zájmem dítěte a jeho rodiči. Názor dítěte odpovídající jeho psychické a rozumové vyspělosti, nemůže však pro soud být jediným rozhodujícím faktorem. Jestliže tedy obecné soudy hodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, nelze tomuto postupu cokoli vytknout. Ostatně i v odůvodnění napadených rozhodnutí se tyto úvahy soudů náležitým způsobem odrážejí. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2011
Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu