Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) B. M., B) nezletilého J. M. a c) nezletilé A. M., zastoupených JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. dubna 2013 č. j. 20 Co 115/2013-289 a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. prosince 2012 č. j. 0 Nc 399/2011-264, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení ve věci péče o nezletilé J. a A. M., v němž obecné soudy rozhodovaly o jejich výživném, o úpravě styku otce s nezletilými a o změně jejich příjmení, stěžovatelé nesouhlasí s napadenými rozhodnutími. Porušení práva na spravedlivý proces spatřují v postupu obou obecných soudů, které podle jejich názoru nedostály své zákonné povinnosti řídit se ve věcech péče o nezletilé zásadou vyhledávací a řádně nezjistily a neprovedly všechny ve věci relevantní důkazy, přičemž důsledkem tohoto údajně vadného postupu obou obecných soudů byl prý nedostatečně a tedy i nesprávně zjištěný skutkový stav projednávané věci. Nedostatky důkazního řízení se týkají zjištění rozsahu příjmů otce nezletilých dětí a jeho skutečných majetkových poměrů.
Podle názoru stěžovatelů jsou i právní závěry vyvozené v otázce úpravy styku otce s nezletilými dětmi v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními těchto soudů.
Stěžovatelka ad a) namítá, že okresní soud uvěřil tvrzením otce nezletilých dětí, že mu po zaplacení pohledávek zůstala k dispozici pouze částka 500 000,- Kč a aniž toto tvrzení dále ověřil, snížil dosud stanovenou výši výživného. Tento postup stěžovatelka považuje za rozporný s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 671/09
. Toto údajné pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani soud odvolací. Soudy rovněž nevzaly v úvahu majetkovou hodnotu vypořádacího podílu otce nezletilých v obchodní společnosti A. Vaněk Reality s. r. o., i když v předcházejícím rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové hodnotu vypořádacího podílu zohlednil. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s konstatováním soudu prvního stupně, že svým postupem částečně zavinila zablokování majetku otce nezletilých exekučními příkazy, a namítá, že kromě ní tak učinila i společnost GIENGER CENTRON s. r. o. Za nesprávný, odporující dosavadní četnosti a délce styků otce s nezletilými dětmi označuje stěžovatelka úpravu rozsahu styků otce s nezletilými dětmi, který považuje za "nepřiměřeně dlouhý", navíc tím, že místo pobytu otce s nezletilými není omezeno, otci nezletilých "nic nebrání v tom, aby s nezletilými dětmi vycestoval do zahraničí".
Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku pod bodem IV potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o podstatné změně poměrů, které nastaly v mezidobí od poslední úpravy výše výživného na obě nezletilé děti zejména na straně otce nezletilých dětí, přičemž nepochybně došlo i ke zvýšeným potřebám obou těchto dětí.
Jádro ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se závěry vyslovenými v rozhodnutích obou obecných soudů, pokud jde o zhodnocení majetkových poměrů účastníků řízení, zejména však otce nezletilých dětí, pro účely stanovení vyživovací povinnosti k nezletilým dětem. Je přesvědčena, že obecné soudy se opíraly o nesprávné úvahy založené na údajných nepříznivých majetkových poměrech otce nezletilých dětí, přičemž současně opomněly řádně zohlednit majetkové poměry otce ve vtahu k jeho majetkovým podílům v konkrétních obchodních společnostech.
Ústavní soud uvedený názor stěžovatelky nesdílí. Obecné soudy se návrhem otce dětí na snížení výživného z důvodů změny poměrů ve smyslu § 99 odst. 1 zákona o rodině řádně zabývaly a po pečlivém zhodnocení provedeného dokazování na základě kritérií uvedených v § 85 a § 96 zákona o rodině (schopnosti, možnosti a majetkové poměry obou rodičů), jakož i s přihlédnutím k předchozí úpravě vyživovací povinnosti, z níž byly povinny vycházet, mu přisvědčily. Správně přitom na projednávanou věc aplikovaly kritéria výživného podle § 96 odst. 1 zákona o rodině. V projednávané věci je již jediným pravidelným příjmem otce nezletilých dětí starobní důchod, přičemž jeho dosavadní příjmy pocházející např. z obchodní společnosti REVAN s. r. o. byly podrobeny exekuci, otec nezletilých přišel o své jednatelské oprávnění v této společnosti a je to naopak stěžovatelka, kdo se stala její jednatelkou, tuto společnost ovládá.
Obecné soudy své úvahy podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž Ústavní soud v této souvislosti nezjistil nic, co by odůvodněním bylo možno z ústavněprávního hlediska vytknout. Za těchto okolností mu nepříslušelo rozhodnutí obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.
Obdobně závěry obecných soudů týkající se rozsahu úpravy styku otce s nezletilými vycházejí z objektivních potřeb otce i obou nezletilých dětí realizovat a rozvíjet rodinné vazby v návaznosti na věk obou dětí a časové možnosti jejich otce. Takto provedená úprava styku respektuje jak zachování výchovné role stěžovatelky jako matky, jíž byly obě nezletilé děti svěřeny do výchovy, tak i nezastupitelnou roli a právo otce podílet se na jejich výchově.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Dospěl-li Ústavní soud z výše vyložených důvodů k závěru o zjevné neopodstatněnosti podané ústavní stížnosti, nebylo již třeba zabývat se otázkou práva stěžovatelky ad a) za své nezletilé děti jednat a podat ústavní stížnost i jejich jménem. Očividnou kolizi zájmů (srovnej ustanovení § 37 odst. 1 zákona o rodině) vyplývající z toho, že v projednávané věci je vedlejším účastníkem řízení zahájeného podáním návrhu otec nezletilých dětí, tak nebylo nutné procesně řešit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu