Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Michalem Marčišinem, advokátem, sídlem Gočárova třída 1013/27, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2024 č. j. 4 To 175/2024-242 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. července 2024 č. j. 1 T 20/2019-223 v části, kterou bylo rozhodnuto o jejím adhezním nároku, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, Okresního státního zastupitelství ve Znojmě a T. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného rozporu s jejími základními právy podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka (nar. 2003) a vedlejší účastník T. J. (nar. 1993) navázali v roku 2017 partnerský vztah. V lednu 2018 (tedy v době, kdy stěžovatelce bylo 14 let) měli mít ve dvou případech dobrovolný pohlavní styk. O této skutečnosti se dozvěděl mj. otec stěžovatelky, jenž na vedlejšího účastníka podal trestní oznámení. Orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání vedlejšího účastníka pro zločin pohlavního zneužití. V rámci tohoto řízení stěžovatelka jakožto poškozená nejprve vypovídala, že s vedlejším účastníkem měla pohlavní styk před dosažením věku 15 let, avšak později svou výpověď - údajně z lásky k vedlejšímu účastníkovi a na jeho pobízení - popřela a začala tvrdit, že si vše vymyslela. Vedlejší účastník byl proto rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 4. 2019 č. j. 1 T 20/2019-107 zproštěn obžaloby.
3. Orgány činné v trestním řízení následně zahájily trestní stíhání stěžovatelky pro trestný čin křivého obvinění. Po opětovné změně výpovědi stěžovatelky (a to v tom smyslu, že při změně své původní výpovědi lhala, protože se snažila chránit vedlejšího účastníka) byl tento skutek překvalifikován na trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 6. 2021 č. j. 1 Tm 9/2020-266 byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání posledně uvedeného trestného činu.
4. V návaznosti na to byl podán návrh na obnovu řízení v neprospěch vedlejšího účastníka. Soud obnovu řízení povolil. Stěžovatelka jakožto poškozená v tomto řízení uplatnila adhezní nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, spočívající v zásahu do přirozených práv a duševních útrapách spojených zejména se sekundární viktimizací v trestním řízení.
5. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl vedlejší účastník shledán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s odkladem na 18 měsíců; stěžovatelka byla se svým nárokem na náhradu újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Tohoto trestného činu se dopustil tím, že nejméně ve dvou případech měl po vzájemné dohodě dobrovolný chráněný pohlavní styk s tehdy čtrnáctiletou stěžovatelkou, ač věděl, že v té době nedosáhla věku 15 let. Výrok o vině a trestu nebyl blíže odůvodněn, protože účastníci se vzdali práva na odvolání a písemné odůvodnění. Jde-li o adhezní nárok stěžovatelky, okresní soud uvedl, že požadovanou částku nijak blíže neodůvodnila a nedoložila své nároky. Současně poznamenal, že ke vzniku druhotné újmy do jisté míry přispěla i ona sama, když křivě vypovídala, což trestní řízení značně zkomplikovalo a prodloužilo. Důvodnost jejího nároku nebyla postavena najisto.
6. Krajský soud napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatelky proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Poznamenal, že jednání vedlejšího účastníka bylo jednoznačně způsobilé vyvolat u stěžovatelky nemajetkovou újmu, bylo protiprávní a v příčinné souvislosti s případnou nemajetkovou újmou. Nebylo přitom povinností stěžovatelky poskytnout soudu i právní kvalifikaci svých nároků, jak naznačoval okresní soud. Současně je však nutno přihlédnout k tomu, že adhezní řízení je řízením o občanskoprávních nárocích poškozených. Stěžovatelka proto byla povinna řádně uvést nejen to, jakou výši zadostiučinění požaduje, nýbrž také uvést rozhodné skutečnosti zakládající tento nárok a tvrdit a označit důkazy k jejich prokázání. Stěžovatelka však ve svých podáních nespecifikovala duševní útrapy, které měla prožívat, ani to, nakolik je prožívala v důsledku jednání obžalovaného a nakolik v důsledku stavu, který vyvolala svou křivou výpovědí. Z důvodu nejasnosti podílu jednání stěžovatelky na celkové míře její traumatizace a nutnosti provedení dalších důkazů se krajský soud ztotožnil s tím, že stěžovatelka mohla a měla být odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Stěžovatelka opakuje, že vedlejší účastník zasáhl do jejích přirozených práv, především do práva na soukromí, lidskou důstojnost a nerušený psychický a fyzický vývoj, čímž jí způsobil primární újmu. Jako výrazně závažnější zásah však pociťuje druhotnou újmu spojenou s trestními řízeními, v nichž se musela opakovaně a po dobu mnoha let svěřovat se svými intimními zážitky cizím lidem. To u ní vyvolávalo značný stres, přičemž - jak uvedla v rámci rozhovoru se znalkyní - za nejhorší věc, která se jí přihodila, považovala právě probíhající trestní řízení. Na tom podle stěžovatelky nic nemění ani to, že na vzniku druhotné újmy se spolupodílely i další skutečnosti (zejm. trestní řízení proti ní samotné). Svou původní výpověď navíc změnila v důsledku manipulace ze strany vedlejšího účastníka, jenž zneužil toho, že jej v té době milovala. Obecné soudy to nijak nezohlednily a v napadených rozhodnutích připisovaly všechnu vinu za křivou výpověď pouze jí. Nakonec jde-li o výši nemajetkové újmy, tyto nároky nebývají nikdy vyčísleny "na korunu přesně". Požadavek soudů, aby stěžovatelka blíže specifikovala výši svých nároků, je proto protismyslný.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky plynoucími z § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudů o jejích adhezních nárocích na náhradu nemajetkové újmy. Podstatou její ústavní stížnosti je otázka, zda z ústavního pořádku vyplývá požadavek na rozhodnutí o jejím nároku v adhezním řízení, resp. aby stěžovatelka nebyla se svým nárokem odkázaná na řízení ve věcech občanskoprávních.
10. Právo na zachování lidské důstojnosti je zakotveno v čl. 10 odst. 1 Listiny, zatímco právo na ochranu fyzické a psychické integrity jednotlivce je zakotveno v čl. 7 odst. 1 Listiny. U obětí trestného činu pohlavního zneužití dochází k zásahu do obou uvedených základních práv. Právo na náhradu újmy je pak jejich integrální součástí a extenzí. Ve své podstatě jde o jakési pokračování těchto základních práv, jež má zajistit, že jejich ochrana bude skutečná a efektivní [viz např. nález ze dne 22. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2118/24 , bod 35; nález ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20
(N 137/107 SbNU 131), bod 29].
11. Jde-li o rozhodování o náhradě újmy v adhezním řízení, zákonodárce se rozhodl učinit z něj nedílnou součást trestního řízení. Adhezní řízení má ovšem specifický účel odlišný od trestního řízení, a to rozhodnutí o občanskoprávních nárocích poškozených na náhradu škody, odčinění nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, které obžalovaný způsobil nebo získal trestným činem [§ 43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Trestní řád v této souvislosti stanovuje, že z návrhu poškozeného na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v adhezním řízení "musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se ...
uplatňuje.... Důvod a výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen doložit" (§ 43 odst. 3 trestního řádu). Naopak, "bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích... třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních" (§ 229 odst. 1 trestního řádu).
12. Posledně citované ustanovení trestního řádu se přitom dotýká významných ústavních principů a základních práv obžalovaných i poškozených, které je nutno vyvažovat. Na jedné straně stojí právo obžalovaného na to, aby byla jeho trestní věc projednána v přiměřené době a bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny; v opačném případě může nastoupit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Na druhé straně však stojí zájem poškozených na tom, aby bylo, pokud možno, rozhodnuto o jejich nárocích v adhezním řízení, nikoli až v navazujícím civilním řízení, v němž by mohlo dojít k další sekundární viktimizaci (přiměřeně srov. nález ze dne 24.
7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 855/24 , bod 12). Při odkazování poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních by proto trestní soudy měly zvážit jak to, zda je nutno učinit tak s ohledem na základní právo obžalovaného na projednání věci v přiměřené době, tak to, zda v civilním řízení bude moci být naplněn účel ochrany obětí trestných činů (přiměřeně nález sp. zn. IV. ÚS 2118/24 , bod 37). Pouze tak totiž mohou soudy dostát svým povinnostem plynoucím z čl. 4 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny (přiměřeně srov. nález sp. zn. IV.
ÚS 2118/24 , bod 27).
13. Touto optikou je nutno posuzovat i napadené části rozhodnutí trestních soudů. Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že trestný čin spáchaný vedlejším účastníkem zasáhl do stěžovatelčina základního práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny a práva na ochranu fyzické a psychické integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny. Stěžovatelce tudíž v souladu s judikaturou Ústavního soudu náleží zadostiučinění za jakoukoliv újmu, jejíž vznik bude prokázán a jež vznikla v příčinné souvislosti s trestným činem vedlejšího účastníka.
14. Jak však bylo naznačeno výše, samostatnou otázkou je, zda s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti ústavní pořádek vyžadoval, aby se tak stalo již v adhezním řízení. Ústavní soud má za to, že nikoli. Na tomto místě je vhodné připomenout, že stěžovatelka pociťovala a požadovala zadostiučinění jak za újmu primární, spočívající především v zásahu do přirozených práv ze strany vedlejšího účastníka, tak za újmu sekundární, způsobenou především vedením trestních řízení.
15. Jde-li o nárok stěžovatelky na poskytnutí zadostiučinění za sekundární újmu (viktimizaci) spočívající v nutnosti podrobovat se úkonům trestního řízení a nutnosti vypovídat o svých intimních zážitcích, a to opakovaně po dobu mnoha let, Ústavní soud nepovažuje napadená rozhodnutí trestních soudů za protiústavní. Především nelze přehlédnout, že k délce trestního řízení a nutnosti opakování mnoha úkonů trestního řízení přispěla i stěžovatelčina křivá výpověď. Nebýt této křivé výpovědi, velmi pravděpodobně by nedošlo ani ke zproštění vedlejšího účastníka obžaloby rozsudkem ze dne 30.
4. 2019, ani k trestnímu stíhání a odsouzení stěžovatelky, ani k následné obnově řízení v neprospěch vedlejšího účastníka a nutnosti podrobit stěžovatelku dalším úkonům trestního řízení (zejm. opakovaným výslechům). Bez dalšího přitom nelze akceptovat ani tvrzení stěžovatelky, že za tuto křivou výpověď by měl nést odpovědnost zejména vedlejší účastník. S ohledem na nejasné hranice mezi tím, k jaké druhotné újmě by došlo bez ohledu na počínání stěžovatelky, a tím, k jaké druhotné újmě došlo právě v důsledku tohoto počínání, Ústavní soud akceptuje, že prokázání důvodnosti stěžovatelčina adhezního nároku vyžadovalo provedení mnohem důkladnějšího dokazování, než je v obdobných věcech běžné.
Jak však plyne z napadených rozhodnutí, trestní soudy tyto důkazy neměly v době rozhodování k dispozici a snaha obstarat je by současně mohla vést k podstatnému prodloužení trestního řízení a event. k porušení práva obžalovaného na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny).
16. Situace nebyla zcela jednoznačná, ani pokud jde o poskytnutí zadostiučinění za primární újmu v důsledku samotného spáchání trestného činu pohlavního zneužití, zejm. za zásah do základních práv stěžovatelky podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny. Tvrzení stěžovatelky v tomto ohledu byla poměrně obecná a nekonkrétní. V průběhu trestního řízení navíc uváděla, že za největší zásah do svých práv považovala až následná trestní řízení, nikoli nutně jednání vedlejšího účastníka, a že s odstupem času - již jako dospělá žena - jej vnímá jako mnohem závažnější a více zraňující než v době spáchání trestného činu. S ohledem na nejasnost tvrzení stěžovatelky, v čem měl spočívat zásah do jejích základních práv, proto trestním soudů nelze z pohledu ústavního práva vytýkat, že ji s tímto nárokem odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních.
17. S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že trestní soudy při vyvažování dotčených ústavních principů a základních práv stěžovatelky a vedlejšího účastníka nevykročily z ústavních limitů. Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že i civilní soudy, budou-li rozhodovat o nároku stěžovatelky na náhradu újmy způsobené trestným činem, mají povinnost v maximální možné míře šetřit její základní práva a poskytovat jim náležitou ochranu (čl. 4 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny). Platí totiž, že i civilní soudy jsou povinny postupovat tak, aby stěžovatelce nezpůsobily další, sekundární trauma.
18. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 30. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu