Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Patrika Boledoviče, zastoupeného JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou, sídlem T. G. Masaryka 282/57, Karlovy Vary, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2018 č. j. 18 Co 27/2018-231, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Josefa Bayera a Viktorie Bayerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 11. 2017 č. j. 3 C 78/2016-183 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejším účastníkům na uložení povinnosti zaplatit úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 141 661 Kč od 13. 10. 2015 do zaplacení, kdy se původně domáhal zaplacení úroků z prodlení z částky 641 661 Kč. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejším účastníkům částku 101 994 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání stěžovatel i vedlejší účastníci. Stěžovatel kromě výroku ve věci samé napadl rovněž výrok o uložení povinnosti nahradit náklady řízení. Uvedl, že okresní soud nesprávně hodnotil poměr úspěchu ve věci, nepoužil § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a nezabýval se ani jeho námitkami. Rovněž poukázal na to, že trvalo-li jednání déle než dvě hodiny, šlo o přesah minimální, a to nejvýše 20 minut.
4. Výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 5. 2018 č. j. 18 Co 27/2018-231 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 141 661 Kč od 13. 10. 2015 do zaplacení. Výrokem II. rozsudku bylo dále rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení před okresním soudem ve výši 197 893 Kč. Náklady odvolacího řízení nebyly přiznány žádnému z účastníků. Při rozhodování o nákladech řízení před okresním soudem vycházel krajský soud z § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy stěžovatel byl úspěšný v rozsahu 22,077 % a vedlejší účastníci v rozsahu 77,922 %. Vedlejším účastníkům proto příslušela náhrada nákladů řízení ve výši 55,845 %. Za účelně vynaložené považoval krajský soud náklady právního zastoupení v rozsahu odměny za 16,5 úkonů právní služby po 17 740 Kč, 17 režijních paušálů po 300 Kč a daně z přidané hodnoty ze součtu těchto částek. Závěrem uvedl, že neshledal důvody pro postup podle § 150 o. s. ř.
5. Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti uvádí konkrétní námitky proti výroku rozsudku krajského soudu o nákladech řízení. V prvé řadě poukazuje na skutečnost, že krajský soud se nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání. Z jeho obsahu má být zřejmé, že jich uplatnil celkem devět, avšak v odůvodnění rozsudku se jimi krajský soud nijak nezabývá, ani se k nim nevyjadřuje.
6. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že krajský soud porušil zákaz překvapivých rozhodnutí. V řízení před okresním soudem bylo rozhodnuto o povinnosti nahradit náklady řízení ve výši 101 994 Kč, zatímco v řízení před krajským soudem byla částka zvýšena na 197 893 Kč. Stěžovatel uvádí, že mu nebyla poskytnuta žádná možnost, jak na tuto zásadní změnu reagovat, neboť krajský soud mu neposkytl poučení o odlišném názoru.
7. Další část ústavní stížnosti je zaměřena na tvrzení stěžovatele, že rozsudek krajského soudu je v rozsahu napadeného výroku II. nepřezkoumatelný. Z odůvodnění má vyplývat, že vedlejším účastníkům byly přiznány náklady řízení představující odměnu advokáta za 16,5 úkonů právní služby, nicméně v jejich výčtu jich je obsaženo pouze 12.
8. Stěžovatel II. výroku rozsudku krajského soudu rovněž vytýká jeho věcnou nesprávnost. Ta má spočívat jednak v absenci zkoumání, zda všechny vedlejšími účastníky uplatněné náklady byly vynaloženy účelně, jednak v absenci komplexního a spravedlivého zhodnocení věci. Konkrétní argumentace je však zaměřena pouze na teoretický rozbor účelnosti vynaložených nákladů.
9. Z ústavní stížnosti dále vyplývá tvrzení stěžovatele o nezákonnosti II. výroku rozsudku krajského soudu. Nesouhlasí totiž se závěrem krajského soudu o přiznání odměny advokáta za sepis závěrečného návrhu. V této souvislosti odkazuje např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2000 sp. zn. IV. ÚS 80/2000 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že II. výrok rozsudku krajského soudu je vůči němu nespravedlivý. Toto přesvědčení vychází z tvrzení, že krajský soud nezkoumal úspěch a neúspěch věci v širších souvislostech. Jde zejména o závažné skutečnosti, které ovlivnily délku řízení a rovněž konečnou výši nákladů. Mezi ně řadí zejména nezohlednění neúspěchu vedlejších účastníků co do jejich vzneseného protinároku k započtení, právní hodnocení okresního soudu o zamítnutí nároku stěžovatele co do úroků z prodlení z částky 500 000 Kč, kdy měl okresní soud poučit účastníky o právním názoru až v závěru soudního řízení, přístup vedlejších účastníků k předmětu sporu a jejich odmítání navržených kompromisů, maximalizaci jeho úsilí k mimosoudnímu řešení sporu a rovněž nepřiměřenou tvrdost, kdy krajský soud přiznal odměnu za úkon právní služby ve dvojnásobné výši minus 20 %.
11. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku výkladu, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovací činnosti. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
14. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím krajského soudu o výši nákladů řízení přiznaných vedlejším účastníkům. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. platí, že změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Ty jsou upraveny v § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S přihlédnutím k odst. 1 citovaného ustanovení je třeba i v případě poměrného úspěchu ve věci přiznat pouze náklady vynaložené účelně.
Podle § 137 odst. 2 o. s. ř. se mezi náklady řízení rovněž řadí náklady právního zastoupení, v nyní posuzované věci advokátem. Ty jsou upraveny ve vyhlášce č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Již z toho je zřejmé, že posouzení práva na náhradu nákladů řízení, výpočet poměru v případě částečného úspěchu a určení jejich konkrétní výše jsou otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům.
Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo u nepřípustný zásah do rozhodovací pravomoci ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
15. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je rozdělena do šesti relativně samostatných bodů. Uvádí-li stěžovatel, že krajský soud se nevypořádal s jeho námitkami obsaženými v odvolání, je třeba zdůraznit, že krajský soud neukládal povinnost nahradit náklady řízení před okresním soudem formou změny odvoláním napadeného výroku, nýbrž s ohledem na změnu v meritu (srov. § 224 odst. 2 o. s. ř.). Nebylo proto povinností krajského soudu se vypořádat s námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání.
Stejně tak nelze krajskému soudu vytýkat stěžovatelem uváděnou absenci poučení o odlišném názoru. Rozhodování o nákladech řízení je objektivně upraveno v příslušných ustanoveních o. s. ř. a advokátního tarifu, nadto krajský soud nezměnil právní názor okresního soudu a rovněž s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu ve věci přiznal náklady řízení vedlejším účastníkům. Rovněž je třeba zdůraznit, že rozsudek okresního soudu napadli také vedlejší účastníci, kteří navrhovali uložení povinnosti nahradit náklady řízení právě ve výši, kterou nakonec určil krajský soud. Z tohoto pohledu proto nešlo o překvapivé rozhodnutí.
Jde-li o určení počtu úkonů právní služby advokáta, které byly přiznány vedlejším účastníkům k náhradě, stěžovatel zjevně nezohledňuje skutečnost, že podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu je úkonem právní služby účast při úkonu správního nebo jiného orgánu, účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to každé započaté dvě hodiny. Krajský soud v odůvodnění zcela nezpochybnitelně rozvádí, která jednání trvala déle než dvě hodiny, a proto je třeba účast na nich považovat za dva úkony právní služby.
Stěžovatel dále uvádí, že krajský soud se nezabýval účelností vynaložených nákladů. Z přehledu úkonů právní služby popsaných v odůvodnění není zřejmé, proč by některé z nich měly být vynaloženy neúčelně, a rovněž ani stěžovatel neuvádí, o které konkrétní úkony mělo jít. Z ústavní stížnosti lze dovodit pouze nesouhlas s přiznáním náhrady za sepsání závěrečného návrhu. Navrhovatel v této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2000 sp. zn. IV. ÚS 80/2000
. K němu je však třeba uvést, že se týká nákladů trestního, nikoliv civilního řízení, kdy závěrečný návrh nelze ztotožňovat se závěrečnou řečí. Převyšuje-li písemný návrh svým obsahem návrh ústní, lze jej považovat za účelně vynaložený náklad. Jde-li o závěrečné tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí o uložení povinnosti hradit náklady řízení je vůči němu pro absenci zkoumání širších souvislostí nespravedlivé, ani v něm se nelze se stěžovatelem ztotožnit. Ústavní soud již v dřívějších rozhodnutích (srov. např. nález ze dne 17.
10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1236/07 nebo nález ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 ) prezentoval názory, že je vždy třeba zvažovat širší souvislosti a o nákladech řízení nerozhodovat pouze mechanicky, neboť mají být logickým vyústěním celého procesu. V nyní posuzované věci je však třeba uvést, byť má na tuto otázku stěžovatel odlišný názor, že zjevně neexistují právně významné širší souvislosti, které by mohly založit výjimku z obecných pravidel. Uvádí-li stěžovatel, že nabízel mimosoudní řešení, opakovaně vedlejší účastníky vyzýval k plnění či nabízel jiné kompromisy, je třeba připomenout, že ve věci byl z více než tří čtvrtin neúspěšný.
Je proto zřejmé, že když vedlejší účastníci trvali na soudním rozhodnutí sporu se stěžovatelem, nebyli to oni, kdo samostatně způsobili vznik nákladů řízení či se přímo podíleli na délce soudního řízení.
16. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu