Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Michaelem Strakou, advokátem, se sídlem Plotní 332/73, Brno, proti výroku III usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024 č. j. 6 Tdo 152/2024-928, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu podle článku 36 odst. 3 Listiny a práva vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2022 č. j. 71 T 64/2021-800 uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Za tento přečin a sbíhající se přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku, pro nějž byl odsouzen v jiném trestním řízení, byl soudem prvního stupně uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let a 6 měsíců.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 9. 2023 č. j. 5 To 340/2022-875 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a při změně popisu skutku rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 146 odst. 1 trestního zákoníku.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 27. 3. 2024 č. j. 6 Tdo 152/2024-928 rozhodnutí krajského soudu zrušil ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o vině stěžovatele, o upuštění od uložení souhrnného trestu a o povinnosti nahradit újmu poškozené. Současně podle § 223 odst. 2 trestního řádu per analogiam z důvodu podle § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu trestní stíhání stěžovatele zastavil.
5. Stěžovatel má za to, že postup Nejvyššího soudu byl nezákonný, neboť trestní řád nestanoví Nejvyššímu soudu možnost trestní stíhání zastavit. Podle názoru stěžovatele se Nejvyšší soud musí držet pravomocí taxativně vymezených v trestním řádu a nikoli analogicky rozšiřovat své možnosti rozhodování. Pokud chce Nejvyšší soud po zrušení předcházejících rozhodnutí ve věci sám rozhodnout, musí tak učinit podle § 265m trestního řádu rozsudkem. O zastavení řízení se však podle trestního řádu rozhoduje usnesením. Podle stěžovatele je napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nicotné a nelze k němu přihlížet. Tím, že došlo k zastavení trestního stíhání, připravil Nejvyšší soud stěžovatele o možnost očistit své jméno po letech trestního stíhání a odsuzujících rozsudků, a navíc o možnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním.
6. Dříve než Ústavní soud přistoupí k přezkumu opodstatněnosti ústavní stížnosti, je jeho povinností posoudit, zda byly splněny všechny procesní předpoklady řízení podle zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
8. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
9. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byl stěžovatel poučen o tom, že prohlásí-li do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá, v trestním stíhání se pokračuje. Ačkoliv správně měl být v poučení uveden odkaz na § 172 odst. 4 trestního řádu, nikoliv na § 11 odst. 4 trestního řádu, tento formální nedostatek nikterak nezpochybňuje skutečnost, že podání prohlášení o tom, že obviněný na projednání věci trvá, bylo účinným prostředkem, kterým stěžovatel mohl dosáhnout pokračování trestního řízení, měl-li na takovém pokračování zájem.
10. Pokud tedy stěžovatel usiloval o zproštění viny, případně o následnou náhradu újmy za nezákonné trestní stíhání, měl možnost využít uvedeného institutu, který je v trestním řádu upraven právě pro situace, kdy obviněný se zastavením svého trestního stíhání nesouhlasí a domáhá se meritorního rozhodnutí. Podání uvedeného prohlášení je plně v procesní dispozici stěžovatele. K pokračování trestního řízení dochází automaticky podáním tohoto prohlášení, které tedy již nepodléhá žádnému přezkumu. Stěžovatel tento trestním řádem předpokládaný nástroj nevyužil a v ústavní stížnosti ani neuvádí žádné důvody, které mu v jeho využití bránily. Nevyčerpal tak ze svého přičinění všechny procesní prostředky k ochraně svého práva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2024
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka