Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 486/57, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2021, č. j. 8 T 26/2021-254, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2022, č. j. 4 To 260/2021-272, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 5 Tdo 415/2022-326, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Brně, Krajského státního zastupitelství v Brně a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 trestního zákoníku, za něž byl podle § 206 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců, jehož výkon nalézací soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce třiceti měsíců, a dále podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výši 150 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 75 000 Kč.
3. Stěžovateli byly za vinu kladeny dva skutky. Prvý skutek měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel poté, co byl ke dni 24. 5. 2017 odvolán z funkce jednatele společnosti X, čímž mu zanikl právní důvod dalšího užívání motorového vozidla ve vlastnictví uvedené společnosti, které převzal a užíval po dobu výkonu funkce jednatele, toto nevrátil a nadále užíval jako vlastní, a to až do doby, než byl dne 27. 2. 2021 zastaven policejní hlídkou a vozidlo dobrovolně vydal, čímž měl způsobit této společnosti škodu ve výši 348 200 Kč. Druhý skutek měl tkvět, krátce vyjádřeno, v tom, že poté, co byl zjištěn úpadek společnosti X, a co byl na její majetek prohlášen konkurs, na výzvu insolvenčního soudu ze dne 16. 4. 2018 k předložení seznamu majetku dlužníka reagoval sdělením, že není jednatelem společnosti, a v rozporu s § 210 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zatajil existenci předmětného osobního motorového vozidla, a na jednání konaném u insolvenčního soudu dne 22. 1. 2019 v rozporu s § 213 insolvenčního zákona neoznámil, že má předmětné osobní motorové vozidlo v držení, a po sdělení dřívějšího jednatele společnosti při tomto jednání, že v seznamu majetku předmětné motorové vozidlo chybí a že dotyčný neví, kde se aktuálně nachází, stěžovatel uvedl, že mu není znám žádný další movitý majetek předmětné společnosti (dále jen "předmětné skutky").
4. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, které odvolací soud zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
5. Stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a následně konkretizuje porušení svých ústavně zaručených práv uvedených výše v části II. tohoto usnesení, a to tím, že se trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nemohl dopustit, neboť předmětné vozidlo řádně koupil. Jelikož byl vlastníkem tohoto vozidla, nemohl je zpronevěřit jiné osobě a toto nemohlo být ani součástí majetku dlužníka v úpadku, jehož neuvedením jako majetku dlužníka by mohl stěžovatel mařit výkon funkce insolvenčního správce a ohrožovat účel insolvenčního řízení.
Obecné soudy dle jeho názoru nesprávně vyložily normy občanského práva, které pro kupní smlouvu na osobní motorové vozidlo nepředepisuje písemnou formu. V souladu s objektivním právem je i skutečnost, že kupní cena byla uhrazena započtením. K tíži stěžovateli obecné soudy dle jeho názoru nesprávně kladly i skutečnost, že nedošlo ke změně v evidenci vlastníka předmětného vozidla, neboť tato okolnost dle jeho názoru nemá žádný vliv na změnu vlastnického práva k předmětnému vozidlu. Stěžovatel podotýká, že takovýchto neuskutečněných evidenčních změn je v České republice stále mnoho, ale nejsou předmětem kriminalizace.
Stěžovatel neměl být uznán vinným také proto, že řádně v řízení předložil všechny jemu dostupné doklady a učinil zcela logickou výpověď, která odpovídala historickému vývoji vlastnictví předmětného vozidla.
7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci.
Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele.
Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Smyslem stěžovatelovy ústavní stížnosti je toliko nesouhlas se skutkovými závěry, které obecné soudy učinily. Žádá tedy po Ústavním soudu, aby de facto anuloval výsledek procesu dokazování před obecnými soudy, neboť s ním stěžovatel není spokojen. Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi dlouhodobě a setrvale vychází z toho, že proces dokazování a vyvozování skutkových závěrů náleží zásadně jiným orgánům veřejné moci vedoucím příslušná řízení, především obecným soudům.
Pro dokazování v trestním řízení má přitom stěžejní význam zásada volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411), nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33) či nález sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022].
9. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10.
7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II.
ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
10. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
11. Žádnou z těchto zásadních vad, jejímž důsledkem může být výjimečný zásah Ústavního soudu proti procesu dokazování a jeho výsledkům, však stěžovatel ve své ústavní stížnosti netvrdí a ani materiálně jím uplatněné námitky žádné z těchto vad neodpovídají. Argumentace stěžovatele představuje pouze opakování jeho obhajoby, již uplatnil v řízení před obecnými soudy a jíž se obecné soudy zabývaly, shledaly ji účelovou a řádně v odůvodnění svých napadených rozhodnutí rozvedly, proč jí neuvěřily. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zcela rezignoval na to, aby se s těmito závěry obecných soudů argumentačně vypořádal a aby předložil Ústavnímu soudu takovou jejich oponenturu, která by byla způsobilá je vyvrátit.
Jak uvedeno výše, Ústavní soud je specifickým orgánem ochrany ústavnosti, jehož postavení nelze směšovat s univerzální přezkumnou instancí, která by byla oprávněna zcela samostatně a nově rozhodovat právní věci, o nichž již bylo rozhodnuto v příslušných řízeních jinými orgány veřejné moci, a to bez ohledu na průběh a výsledek těchto řízení.
12. Obecné soudy v odůvodněních svých napadených rozhodnutí jednoznačně vyjádřily, že důvodem, proč stěžovatelově obhajobě nepřisvědčily, nebylo snad to, že by mylně za požadavek řádného převodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu na stěžovatele považovaly písemnou formu kupní smlouvy či dokončení procesu změny v administrativní evidenci vlastnictví motorových vozidel, ale to, že stěžovateli neuvěřily, že k uzavření kupní smlouvy na předmětné vozidlo vůbec došlo a že cena za ně byla uhrazena zápočtem.
Obecné soudy tento závěr podložily úvahou, že stěžovatel ohledně vlastnictví předmětného vozidla měnil svou výpověď, měnil i svou výpověď ohledně existence písemné kupní smlouvy, o níž nejprve uváděl, že ji má k dispozici, pak že ji k dispozici nemá, ale že smlouva existuje, a až následně, že byla uzavřena ústně (tedy že ji uzavřel ústně sám se sebou), přičemž písemná kupní smlouva nebyla v dokumentech společnosti nalezena a tyto dokumenty ani neindikují existenci vůbec nějaké kupní smlouvy v jakékoliv formě; dále stěžovatel nebyl schopen vysvětlit, proč povinné pojištění odpovědnosti z provozu předmětného vozidla sjednávaly na svá jména jiné osoby, když tvrdil, že se cítil být vlastníkem vozidla atd.
(srov. bod 18. napadeného rozsudku, bod 8. napadeného usnesení odvolacího soudu a bod 13. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
13. Tyto úvahy obecných soudů, skutkové okolnosti, na nichž se zakládají, ani způsob, jak byly tyto okolnosti zjištěny, nevykazují z ústavněprávního hlediska žádný deficit. Jelikož stěžovatel dále s těmito úvahami nijak nepolemizuje a toliko znovu svou obhajobu předkládá Ústavnímu soudu k novému posouzení, nemá Ústavní soud důvodu postupovat jinak než zcela odkázat na shora rekapitulované ústavně konformní závěry obecných soudů.
14. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal nic, co by v mezích námitek stěžovatele svědčilo o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a žádné flagrantní porušení takového práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu