Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Hutisko-Solanec, sídlem Hutisko-Solanec 512, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, se sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. července 2023, č. j. 2 As 4/2023-45, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2022, č. j. 64 A 42/2018-79, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. května 2022, č. j. 2 As 327/2019-48, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2022, č. j. 2 As 328/2019-50, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, 2) Blanky Zatloukalové a 3) Luďka Zatloukala, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelkou je obec, která prováděla terénní úpravy při rekonstrukci mostu.
2. Dne 26. 11. 2004 se druhá vedlejší účastnice a třetí vedlejší účastník (osoby zúčastněné na řízení) obrátili na stavební úřad se stížností na realizaci terénních úprav při rekonstrukci mostu v prostoru u Kamenného mostu v k. ú. Hutisko-Solanec. Stavební úřad zahájil stavební řízení o odstranění stavby. Stěžovatelce opakovaně prodloužil lhůtu k podání žádosti o dodatečné povolení stavby. Stěžovatelka tuto žádost nepodala a stavební úřad nařídil odstranění stavby.
3. Rozhodnutí o odstranění stavby považoval Okresní soud ve Vsetíně za absolutně materiálně nevykonatelné, a proto zažádaly osoby zúčastněné na řízení stavební úřad o obnovu řízení. Stavební úřad obnovu povolil a stěžovatelka v návaznosti na to zažádala o dodatečné povolení stavby, čemuž správní orgány vyhověly. Jejich rozhodnutí zrušil k žalobě osob zúčastněných na řízení krajský soud rozsudkem č. j. 22 A 49/2015-44. V něm uvedl, že obnovu řízení povolily správní orgány nezákonně. V takové situaci měly správní orgány šetřit práva nabytá v dobré víře. Důvodem obnovy řízení bylo pochybení správního orgánu ve formulaci výroku původního rozhodnutí, a jen tento nedostatek měl být v obnoveném řízení napraven. Za těchto okolností nemohla stěžovatelka zažádat o dodatečné povolení stavby. Po vrácení věci krajským soudem správní orgány žádost stěžovatelky o dodatečné povolení stavby zamítly a zároveň rozhodly o odstranění stavby.
4. K žalobám stěžovatelky krajský soud tato rozhodnutí opět zrušil rozsudky č. j. 64 A 43/2018-38 a č. j. 64 A 42/2018-42, a to z důvodu, že sice správní orgány postupovaly dle závazného právního názoru vysloveného zrušujícím rozsudkem č. j. 22 A 49/2015-44, nicméně krajský soud zaujal na věc v jiném složení senátu jiný názor, a to ten, že v předchozím rozhodnutí krajský soud nebyl oprávněn otázku zákonnosti obnovy řízení zkoumat a nová rozhodnutí správních orgánů nerespektovala základní zásady správního řízení. Zrušující rozsudky krajského soudu zrušil Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadenými rozsudky č. j. 2 As 328/2019-50 a č. j. 2 As 327/2019-48. Svá rozhodnutí odůvodnil tím, že svým prvním rozsudkem zavázal krajský soud k provedení obnovy z důvodu chybné formulace výroku původního rozhodnutí, nejen správní orgány, ale i sám sebe v dalších řízeních. Pokud se následně od svého dříve vysloveného názoru odchýlil, vybočil z principu kasační vázanosti.
5. Krajský soud proto rozhodoval ve věci znovu. Řízení ve věci o dodatečném povolení stavby a ve věci o odstranění stavby spojil ke společnému projednání a následně rozsudkem č. j. 64 A 42/2018-79 (nyní napadeným ústavní stížností) žaloby stěžovatelky zamítl. Zopakoval, že správní orgány postupovaly v souladu s názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku č. j. 22 A 49/2015-44, pokud žádost stěžovatelky o dodatečné povolení stavby zamítly a rozhodly o odstranění stavby. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost podle § 104 odst. 3 písm. a) s.
ř. s., neboť stěžovatelčiny námitky nesměřovaly proti tomu, že by se krajský soud neřídil závazným právním názorem v dřívějším kasačním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Krajský soud se tímto názorem řídil a argumentace stěžovatelky směřovala proti odůvodnění rozsudku krajského soudu č. j. 22 A 49/2015-44, proti kterému však po jeho vydání kasační stížnost nepodala. Stejně tak stěžovatelka nevyužila možnosti obrany proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení, přesto tuto argumentaci používá v kasační stížnosti.
6. Stěžovatelka podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušují její základní práva podle čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
7. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že Nejvyšší správní soud odmítl její kasační stížnost bez dalšího odůvodnění. Nejvyšší správní soud měl věc opětovně projednat a rozhodnout, a to i s ohledem na to, že věci byly sloučeny do společného řízení. Věcí samou, tedy pochybením správních orgánů a krajského soudu při projednávání obnoveného řízení, se Nejvyšší správní soud nikdy nezabýval a soustředil se pouze na procesní aspekty věci.
8. Dále stěžovatelka namítá, že nebylo možné po nezákonně nařízené obnově šetřit práva jen jednoho účastníka řízení a k druhému nepřihlížet. Nezákonně obnovené řízení nemělo vůbec proběhnout a správní orgány nebyly v jeho rámci oprávněny přijímat jakákoliv rozhodnutí. Pokud však již řízení bylo obnoveno, tak komplexně a lze v něm uplatnit vše, co v původním řízení. Není možné, aby obnovou řízení bylo možné napravit závažná pochybení správních orgánů, ale obdobně se nepřistupovalo k účastníkům řízení. Stěžovatelka cituje závěry Nejvyššího správního soudu ke kasační závaznosti, se kterými z hlediska procesně formálního souhlasí, avšak obsahově se s nimi neztotožňuje. Vázanost krajského soudu svým předchozím právním názorem je v rozporu se zásadami nestrannosti a nezávislosti soudů. Stěžovatelka odmítá, že by se krajský soud nemohl v novém složení senátu a v novém rozhodnutí zabývat nezákonností předchozích řízení. Případné odstranění stavby, která je stavbou v obecném zájmu a existuje mnoho let, bude značně nákladné a zamezí přístup k dalším pozemkům. Výlučnou ochranou vlastnického práva osob zúčastněných na řízení dojde k neadekvátnímu zásahu do práv druhých.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
10. Dále se Ústavní soud zabýval včasností ústavní stížnosti. Již dříve Ústavní soud dovodil, že je-li věcné hodnocení všech žalobních námitek správním soudem prvního stupně předurčeno závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, není přípustnost ústavní stížnosti, v níž je tvrzeno porušení základních práv či svobod výhradně v důsledku věcného posouzení žalobních námitek, podmíněna podáním opakované kasační stížnosti. Opakovaná kasační stížnost, v níž by stěžovatel zpochybnil výhradně věcné hodnocení žalobních námitek, které by bylo v souladu s předchozím závazným názorem Nejvyššího správního soudu, by byla podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Proto tato kasační stížnost, jde-li o námitky proti věcnému posouzení, nepředstavuje procesní prostředek k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [nález sp. zn. III. ÚS 926/19
(N 129/95 SbNU 66), bod 27]. Ústavní soud tímto respektuje účel § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož se Nejvyšší správní soud nemá v téže věci opakovaně zabývat stejnými otázkami a zásadně přezkoumává jen dodržení svého dříve vysloveného právního názoru soudem prvního stupně [nález sp. zn. IV. ÚS 136/05
(N 119/37 SbNU 519)]. S ohledem na uvedené lze v projednávané věci konstatovat, že posuzováno podle charakteru stěžovatelčiných námitek uvedených v kasační stížnosti měla stěžovatelka ústavní stížností ve lhůtě stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadnout přímo v záhlaví označený rozsudek krajského soudu, případně též jemu předcházející rozhodnutí. To však neučinila, neboť rozsudek krajského soudu jí byl doručen dne 2. 1. 2023, avšak ústavní stížnost podala až dne 23. 8. 2023. Z toho důvodu je její ústavní stížnost směřující proti rozsudku krajského soudu, stejně jako proti podkladovým rozsudkům Nejvyššího správního soudu, podána opožděně [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ve zbylé části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu je ústavní stížnost podána včas. Ústavní soud se proto zaměří pouze na ústavní souladnost tohoto rozhodnutí.
11. Argumentace stěžovatelky proti odmítnutí její kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem z důvodu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. není opodstatněná. Nejvyšší správní soud respektoval dříve vyslovený názor rozšířeného senátu č. j. 1 As 79/2009-165, a stěžovatelce pečlivě vysvětlil, proč zákon limituje přípustnost opakovaných kasačních stížností (body 30 a 31 usnesení Nejvyššího správního soudu). Stěžovatelka přitom skutečně nenamítala, že by se krajský soud neřídil dříve vysloveným závazným názorem Nejvyššího správního soudu.
Pouze se dožadovala opakovaného přezkumu argumentů týkajících se především zákonnosti povolené obnovy řízení, tedy věcného přezkumu rozsudku krajského soudu č. j. 22 A 49/2015-44. Tyto její výhrady však nemohly být přípustnými námitkami kasační stížnosti, neboť krajský soud byl v ústavní stížností napadeném rozsudku vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným ve zrušujících rozsudcích, ale především názorem svým vyjádřeným právě v rozsudku č. j. 22 A 49/2015-44, proti kterému však stěžovatelka kasační stížnost nepodala, ač tak učinit mohla, a sama proto zabránila věcnému projednání jejich argumentů směřujících proti obnovenému řízení.
Z těchto důvodů nemohlo odmítnutí její kasační stížnosti porušit čl. 36 odst. 1 Listiny (přiměřeně použitelné stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména výrok I a body 25 násl.). Na tom nemůže nic změnit ani spojení věcí (o odstranění stavby a o dodatečném povolení stavby) do jednoho společného řízení.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu