Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Zatloukala, zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. června 2024 č. j. 7 As 91/2023-34 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2023 č. j. 29 A 15/2021-118, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ve správním soudnictví bránil proti rozhodnutí o umístění stavby elektrického vedení. Krajský soud v Brně rozsudkem označeným v záhlaví jeho žalobu zamítl. Stěžovatel podal proti rozsudku kasační stížnost.
2. Nejvyšší správní soud usnesením označeným v záhlaví kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Stěžovatel totiž v kasační stížnosti vznesl námitky, které neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl, a ve zbytku pouze zopakoval žalobní námitky a nijak nereagoval na argumentaci krajského soudu. Podle § 109 odst. 5 soudního řádu správního nemohl Nejvyšší správní soud přihlédnout ani ke stěžovatelem předložené zprávě o provedení předběžného stavebně-technického průzkumu, který se týkal vlivu stavby na statiku budovy v jeho vlastnictví, neboť jde o skutečnost uplatněnou až po vydání rozsudku krajského soudu.
3. Stěžovatel podal proti usnesení Nejvyššího správního soudu a rozsudku krajského soudu ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
4. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo na ochranu majetku a na soudní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatel namítá, že umístěním stavby elektrického vedení dochází k nepřiměřenému omezení jeho vlastnických práv. Správní soudy se podle něj nedostatečně zabývaly otázkou, zda umístění stavby sleduje legitimní cíl a je ve veřejném zájmu. Dále správním soudům vytýká, že neprovedly test proporcionality. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že tuto námitku vznesl až v kasační stížnosti, neboť "již dříve v soudním řízení namítal, že stavební záměr nepříznivě zasáhne do jeho vlastnického práva. Z obsahu této námitky lze vyčíst, že se stěžovatel ohradil proti nepřiměřenosti zásahu, což mělo soudy vést k tomu, aby test proporcionality provedl[y]".
6. Podle stěžovatele se správní soudy nedostatečně zabývaly i jeho námitkou, že stavba elektrického vedení naruší statiku budovy, kterou vlastní. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že nesl důkazní břemeno ohledně možného narušení statiky budovy. Nejvyšší správní soud navíc nepřihlédl ke zprávě o provedení předběžného stavebně-technického průzkumu, kterou v této souvislosti stěžovatel navrhl k důkazu. Správní soudy se dostatečně nevypořádaly ani s námitkami, že stavba elektrického vedení zvyšuje nebezpečí požáru a že projektová dokumentace stavby není dostatečná. Konečně stěžovatel uvádí, že umístěním stavby byla porušena jeho práva nabytá v dobré víře a že za znehodnocení svého majetku vlivem umístění stavby neobdrží přiměřené protiplnění.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ty jsou splněny v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené usnesení Nejvyššího správního soudu vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť proti tomuto usnesení se již stěžovateli nenabízel žádný zákonný procesní prostředek k ochraně práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Posouzení procesních předpokladů ve vztahu k části ústavní stížnosti směřující proti rozsudku krajského soudu bude provedeno níže.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je úkolem Ústavního soudu toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
10. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl kasační stížnost jako nepřípustnou, a tedy věcně nepřezkoumával zákonnost rozsudku krajského soudu. Stěžovatel totiž podle Nejvyššího správního soudu v kasační stížnosti vznesl námitky, které neuplatnil v řízení před krajským soudem, ačkoli mohl, a ve zbytku jen zopakoval žalobní námitky a nereagoval na argumentaci krajského soudu. Úkolem Ústavního soudu je přezkoumat, zda z ústavního pohledu obstojí závěr o nepřípustnosti kasační stížnosti.
11. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a z něj plynoucí právo na přístup k soudu podléhá zákonným omezením (čl. 36 odst. 4 Listiny). Není proto v rozporu s právem na přístup k soudu, stanoví-li zákonná úprava podmínky řízení, které musí být splněny pro to, aby se soud podaným návrhem věcně zabýval, a trvá-li soud důsledně na jejich dodržování. V případě řízení o kasační stížnosti je jedno z těchto omezení stanoveno v § 104 odst. 4 soudního řádu správního. Podle tohoto ustanovení kasační stížnost "není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl".
Ústavní soud opakovaně akceptoval výklad tohoto ustanovení zastávaný Nejvyšším správním soudem, podle něhož je nepřípustná i kasační stížnost, která pouze opakuje žalobní tvrzení a nijak nereaguje na argumentaci krajského soudu (nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 623/23 , bod 17 a tam citovaná rozhodnutí).
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nerozporuje závěr, že vznesl až v kasační stížnosti námitky, které mohl uplatnit už před krajským soudem, a ve zbytku pouze zopakoval žalobní námitky - a to s jedinou výjimkou. Stěžovatel tvrdí, že námitku neprovedení testu proporcionality uplatnil již před krajským soudem, protože "namítal, že stavební záměr nepříznivě zasáhne do jeho vlastnického práva". Takové obecné tvrzení o zásahu do vlastnického práva ovšem nelze ztotožnit s námitkou, že umísťovaná stavba by měla projít testem proporcionality. Závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že jde o námitku poprvé uplatněnou v kasační stížnosti, tedy obstojí.
13. Nejvyšší správní soud rovněž vysvětlil, proč s ohledem na § 109 odst. 5 soudního řádu správního nemohl přihlédnout ke zprávě o provedení předběžného stavebně-technického průzkumu jakožto skutečnosti, kterou stěžovatel uplatnil až v řízení o kasační stížnosti. Ani v tomto případě stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, proč považuje použití § 109 odst. 5 soudního řádu správního za nepřiléhavé a neústavní.
14. Stěžovatel nevznesl ani žádnou jinou námitku proti posouzení kasační stížnosti jako nepřípustné. Není úlohou Ústavní soudu takové námitky za stěžovatele dotvářet. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu zjevně neopodstatněná.
15. Ve světle tohoto závěru se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Vyčerpáním procesních prostředků se podle ustálené judikatury rozumí jejich řádné vyčerpání. Nestačí tedy zahájit řízení o příslušném procesním prostředku, ale je třeba vyhovět všem procesním požadavkům, aby o daném prostředku mohlo být věcně rozhodnuto. Nebylo-li možné o procesním prostředku věcně rozhodnout kvůli nedodržení těchto požadavků, znamená to, že stěžovatel daný prostředek k ochraně svých práv nevyčerpal (viz obecně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 60-61; ve vztahu ke kasační stížnosti např. usnesení ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2141/21 ).
16. Stěžovatel nevymezil důvody kasační stížnosti řádně tak, aby o ní mohlo být věcně rozhodnuto. Tento prostředek k ochraně práv proti rozsudku krajského soudu tudíž nevyčerpal, a v této části je tak ústavní stížnost nepřípustná. Ani Ústavní soud se proto nemůže zabývat námitkami stěžovatele, které se týkají věci samé.
17. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozsudku krajského soudu ji odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Baxa v. r. předseda senátu