Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 29. 9. 2021, č. j. 59 Co 159/2021-281, a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. 5. 2021, č. j. 0 P 209/2019-243, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní práva a ústavní principy zaručené čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 3, odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava styku stěžovatele s nezletilým T. Š., jehož matkou je A. Š. a otcem M. Š. Stěžovatel se úpravy styku domáhal z titulu jeho biologického otcovství, jež bylo prokázáno v předchozích řízeních.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele na úpravu styku s nezletilým (výrok I.). Okresní soud svůj závěr odůvodnil tím, že "nezletilý je nízkého věku, má rodiče a sestru, rodiče se v péči o obě děti střídají a zabezpečují péči dobře. Navrhovateli byl styk s nezletilým umožněn v minulosti díky vstřícnému přístupu rodičů, vyvolaného tlakem, zejména ze strany navrhovatele, částečně i jejich nevědomí o právních možnostech navrhovatele ve vztahu k určení otcovství k dítěti, obav, co zamýšlí, rodiče však po čase zjistili, že chování dítěte po návratu od navrhovatele není dobré, trvá to vždy nějaký čas, než se vrátí do normálu. Projevy navrhovatele navenek (zejména prostřednictvím sociálních sítí), svědčí o tom, že jeho cílem je získat dítě do své péče za každou cenu, když se mu to nepodařilo soudní cestou (zamítnutí návrhu na určení otcovství). Zřejmá byla snaha buďto získat matku zpět, nebo ublížit (očernit) otce, manžela matky, proto také změnili svůj vstřícný přístup k němu, na nesouhlas s kontakty s nezletilým. Proto má soud za to, že není v zájmu dítěte, aby se nadále s dítětem navrhovatel stýkal."
5. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým v sudém kalendářním týdnu v pondělí od 15.00 hodin do 16.30 hodin formou asistovaného styku, a to po dobu tří kalendářních měsíců počínaje prvním sudým kalendářním týdnem po nabytí právní moci tohoto rozsudku. Po uplynutí této doby je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým vždy v sudém kalendářním týdnu v sobotu od 9.00 hodin do 16.00 hodin. Krajský soud současně upravil režim předávání nezletilého.
6. S těmito závěry obecných soudů stěžovatel nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž označuje rozhodnutí okresního soudu za zcela svévolné. Opakuje, že v řízení před krajským soudem byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení, když má za to, že odvolací soud měl rozhodnutí nalézacího soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Stěžovatel namítá, že "obecné soudy zcela svévolně zneužívaly svého postavení, vykládaly právní normy v rozporu s jejich smyslem a absolutně nedbaly práv nezletilého, v důsledku čehož došlo k zpřetrhání rodinných vazeb a citového pouta stěžovatele a nezletilého."
7. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení, v němž byla posuzována úprava styku s nezletilým.
9. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jak již bylo řečeno, jelikož jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím ve věcech péče soudu o nezletilé nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí např. o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do formy, rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku s nezletilým dítětem, atp. Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své argumenty obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter obecně formulovaných nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž krajský (a potažmo též okresní) soud založil své rozhodnutí, předkládal v obdobném znění již v předchozím řízení. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní nástroj, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy péče o nezletilého, jak byla vymezena krajským soudem, a s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
10. Polemizuje-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě styku s nezletilým, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky péče o nezletilé je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupř. tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
11. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud, jednající v postavení odvolací instance, při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, krajský soud stanovil, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým v režimu specifikovaném výše, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
12. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, krajský soud při rozhodování kladl důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
13. Krajský soud vycházel ve svých závěrech z příslušné judikatury Ústavního soudu reflektující rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že biologičtí otci musí mít možnost dosáhnout alespoň styku se svým dítětem [srov. rozsudek krajského soudu, bod 20 a zde cit. nález sp. zn. II. ÚS 3122/16 ze dne 16. 5. 2017 (N 80/85 SbNU 363)]. Uvedený požadavek byl přitom v nyní posuzovaném případě bez dalšího naplněn. Rozporuje-li stěžovatel způsob (rozsah), jakým bylo rozhodnuto o jeho styku s nezletilým, Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že určení způsobu úpravy styku s nezletilým je primárně úkolem obecných soudů. Pro Ústavní soud je přitom podstatné, že z napadeného rozhodnutí krajského soudu je jednoznačně patrné, jakými úvahami se tento soud řídil při stanovení režimu styku s nezletilým (srov. rozsudek body 29-32). Krajský soud též stěžovateli vysvětlil, proč nemohl vyhovět jeho návrhu, jímž se dovolával podstatně širší úpravy styku (srov. tamtéž, bod 33).
14. Ve vztahu k dalším stěžovatelem předkládaným (a spíše jen obecně formulovaným) námitkám lze ve stručnosti uvést následující. Považuje-li snad stěžovatel rozhodnutí okresního soudu za svévolné, k čemuž se ovšem Ústavní soud v kontextu celého předchozího řízení nemusí vyjadřovat, přehlíží, že toto rozhodnutí bylo změněno v jeho prospěch právě rozsudkem odvolacího soudu. Vytýká-li pak stěžovatel krajskému soudu, že rozhodnutí okresního soudu nezrušil, je nutno zdůraznit, že krajský soud postupoval zcela v souladu s úpravou obsaženou v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. ustanovení § 220 odst. 1 písm. b)]. Krajský soud se konečně zabýval též námitkou, již stěžovatel opětovně překládá i v ústavní stížnosti, tj. že mu nebylo umožněno vyjádřit se k výpovědi matky (srov. rozsudek krajského soudu, bod 18). Lze tak shrnout, že Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal nic podstatného, co by - s ohledem na jeho shora naznačené postavení ve vztahu k obecným soudům - teprve odůvodnilo jeho kasační zásah.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu