Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelky DOPRAVA ZÁRUBA M & K s. r. o., IČ 629 09 649, se sídlem Stožická 840, 389 01 Vodňany, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, 341 01 Horažďovice, o ústavní stížnosti proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2011 č. j. 20 T 3/2011-5355, v rozsahu týkajícím se navrhovatelky, takto: Návrh se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla v rozsahu jí se týkajícím výrok I. v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž nebyla tamním soudem připuštěna se svým návrhem na náhradu škody k hlavnímu líčení ve věci vedené pod sp. zn. 20 T 3/2011 (§ 206 odst. 4 trestního řádu). Tento výrok soud odůvodnil zjištěním, že o nárocích (tam vyjmenovaných desítek poškozených včetně stěžovatelky) již bylo rozhodnuto buď v občanskoprávním řízení Okresním soudem v Českých Budějovicích nebo v případě některých poškozených v rámci rozhodčího řízení.
Stěžovatelka tvrdila, že napadeným výrokem soudu bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Mělo se tak stát tím, že odůvodnění soudu nespecifikuje předmětné rozhodnutí v občanskoprávním řízení vydané a dále i z toho důvodu, že ve vztahu k ní zde nebyla dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Toto své tvrzení podložila stěžovatelka argumentem, dle něhož z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.
března 2007 č. j. 34 C 40/2007-30, který k návrhu připojila, vyplývá, že jím byla zavázána k plnění akciová společnost, přičemž naproti tomu v trestním řízení je trestně stíhán obžalovaný, který (v téže souvislosti) za tuto akciovou společnost jednal. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že toto odlišení subjektů a stejně tak i stávající právní titul v podobě vzneseného nároku na náhradu škody oproti předchozímu právnímu titulu plynoucímu ze smlouvy o přepravě zakládají odlišnost věci. Na podporu tohoto svého názoru odkázala i na judikaturu vymezující kvalifikační znaky totožnosti věci, tj. překážky rei iudicatae.
V důsledku těchto svých v návrhu blíže rozvedených tvrzení se následně domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené rozhodnutí (v rozsahu výroku I. jí se týkajícího) nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatelce nutno přisvědčit v tom, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je zatíženo deficitem nedostatečné specifikace rozhodnutí, jež překážku věci pravomocně rozhodnuté zakládá. Na druhé straně se ovšem z citovaného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích podává, že rozhodovací důvody Krajského soudu v Českých Budějovicích opřené o § 206 odst. 4 trestního řádu, resp. odůvodnění soudu založené na tom, že jde v daném případě o překážku věci pravomocně rozhodnuté, odpovídá kritériím, jež tuto kvalifikaci ustavují. Z uvedeného plyne, že stěžovatelkou navrhovaná kasace by tak rozhodně nebyla způsobilá zlepšit její právní postavení.
Pro toto zjištění Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 21. září 2011
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu