Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem Svaté Anežky České 32, Pardubice - Staré Město, směřující proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 5. 2014, č.j. 0 PP 78/2014-73, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 6. 2014, č.j. 13 To 286/2014-85, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 5. 2014, č.j. 0 PP 78/2014-73, bylo rozhodnuto tak, že se podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za použití § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 6. 2014, č.j. 13 To 286/2014-85, byla stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2011, č.j. 46 T 5/2009-2370, byl odsouzen pro zločin dle § 211 odst. 1 a 6 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání 6 let. Spolu s ním byl stejným rozsudkem pro totožný skutek shodné právní kvalifikace odsouzen také S., a to ve formě spolupachatelství, když i výše jeho trestu byla de facto shodná. Stěžovatel namítá, že S. využil institutu podmíněného propuštění a jeho žádosti předložené po výkonu jedné třetiny z celkové délky trestu odnětí svobody bylo vyhověno. S ohledem na tuto skutečnost také stěžovatel po výkonu jedné třetiny z celkové délky trestu požádal o podmíněné propuštění, neboť z hodnocení zpracovaných v průběhu výkonu tohoto trestu dle názoru stěžovatele vyplývá, že účelu trestu je dosahováno.
Stěžovatel upozorňuje, že Okresní soud v Pardubicích, který rozhodoval o žádosti ve stejném složení senátu, za přítomnosti téhož státního zástupce a za stejných podmínek jako v případě S., však jeho žádost zamítl bez bližšího zkoumání zákonných podmínek, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelem předložená žádost je předčasná, když byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin a nemůže tedy žádat o podmíněné propuštění po výkonu jedné třetiny uložené sankce, ale až po výkonu jedné poloviny uloženého trestu.
Stěžovatel připouští, že skutek, pro který byl odsouzen, je v kontextu § 14 odst. 3 trestního zákoníku zvlášť závažným zločinem. Dle jeho názoru však nelze s ohledem na ustanovení § 139 trestního řádu a § 261 trestního řádu v téže věci vynášet dvě naprosto odlišná rozhodnutí. Domáhal se proto aplikace zásady tzv. beneficium cohaesionis, ale Krajský soud v Hradci Králové- pobočka v Pardubicích jeho stížnost zamítl, když konstatoval, že rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích je správné a v rámci řízení o stížnosti stěžovatele není oprávněn přezkoumávat jiná rozhodnutí.
Stěžovatel uzavírá, že pakliže byl jeho spolupachateli přiznán nárok na podmíněné propuštění po výkonu jedné třetiny uloženého trestu a takové rozhodnutí se stalo pravomocným a neměnným, měl být tento institut a nárok na podmíněné propuštění dle dikce § 261 trestního řádu přiznán i jemu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. 9. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11 ze dne 23. 8. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 28/13 ze dne 23. 5. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 1874/13 ze dne 26. 6. 2013 a řada dalších; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve svých rozhodnutích dal Ústavní soud opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Užití tohoto dobrodiní tedy není nárokové a automatické pro každého vězněného.
Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1346/13 ze dne 8. 7. 2013).
Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při posuzování žádosti stěžovatele postupovaly podle příslušných ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu, řádně zvažovaly splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody a své závěry adekvátně a srozumitelně odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. srpna 2014
Jan Musil v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu