Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky ExaSoft Holding a.s., sídlem Rudé armády 651/19a, Hranice, Karviná, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 104/2022-45 ze dne 30. června 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 25 Af 46/2019-114 ze dne 23. února 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") žalobou napadla rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti platebním výměrům na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září a říjen 2014. Správce daně vydal platební výměry poté, co stěžovatelce neuznal některé uplatněné odpočty na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") z přijatých zdanitelných plnění od společnosti ExaSoft Czech a.s. Ačkoli byly splněny formální a hmotněprávní podmínky pro přiznání odpočtu, podle správce daně byla plnění zatížena podvodem a stěžovatelka věděla, že se na něm podílí.
2. Krajský soud nejprve žalobě vyhověl, jeho rozsudek však ke kasační stížnosti odvolacího správního orgánu zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 Afs 239/2020-46 ze dne 19. 11. 2021. Krajský soud poté znovu rozhodl napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl. Konstatoval, že ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu plyne pro něj závazný právní názor na to, že došlo k identifikaci chybějící daně a že nestandardní okolnosti svědčí pro závěr, že šlo o podvod na DPH. Z téhož souboru nestandardních okolností odvolací správní orgán podle krajského soudu správně dovodil i to, že stěžovatelka měla a mohla vědět, že se účastní transakcí zasažených podvodem. Krajský soud také konstatoval, že relativně krátká lhůta, kterou měla stěžovatelka k seznámení s výsledky kontrolního zjištění a vyjádření se k němu, nemohla představovat vadu s možným dopadem na zákonnost rozhodnutí. Krajský soud také odůvodnil, že nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"), protože k takovému postupu není podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinný a nadto nevyvstala potřeba předběžnou otázku položit.
3. Kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud odmítl, že by krajský soud jednoduše ztotožnil zjištěné nestandardní okolnosti posuzovaných transakcí s vědomostí stěžovatelky o zapojení do podvodem zasažených transakcí. Krajský soud podle něj vycházel jen z těch skutečností, které se nenacházely mimo sféru stěžovatelky a které v ní měly vyvolat pochybnosti o povaze transakcí. Ke stěžovatelkou navrhovanému položení předběžných otázek Nejvyšší správní soud uvedl, že k otázce odpočtu na DPH již existuje početná judikatura Soudního dvora a že daný případ nezakládal nutnost položení stěžovatelkou nastolených otázek.
4. Stěžovatelka namítá porušení svých práv v souvislosti s nepoložením předběžné otázky. Krajský soud podle ní zcela nepřiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 304/2019-79 ze dne 23. 2. 2022. Navíc nijak neodůvodnil, proč nebylo položení předběžných otázek potřebné. Stejně postupoval i Nejvyšší správní soud, a oba napadené rozsudky jsou proto v této otázce nepřezkoumatelné. Stěžovatelka je přesvědčena, že na zodpovězení jí formulovaných předběžných otázek, vztahujících se k posuzování nestandardních okolností, závisí meritorní posouzení věci.
Ačkoli předběžnou otázku odmítly položit, správní soudy samy na otázky stěžovatelky neodpověděly. Stěžovatelka tak stále neví, co správce daně spatřoval nestandardního na skutečnostech, které jsou v obchodním styku zcela běžné a v souladu se zákonem. Stát nevymezil uceleným a předvídatelným způsobem okolnosti svědčící o účasti na daňovém podvodu. Úvaha správních soudů i správních orgánů je proto pro stěžovatelku zcela nelogická, nesrozumitelná a nepředvídatelná; klade jí navíc povinnosti jdoucí nad rámec zákona.
Některé informace, které zjistil správce daně, totiž sama ani zjistit nemohla.
6. Ústavní soud není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovozuje, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s právem Evropské unie vést k porušení ústavně garantovaných práv účastníka řízení, a to práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) nebo čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011 (N 202/63 SbNU 357), sp. zn. I. ÚS 1434/17 ze dne 11. 6. 2018 (N 108/89 SbNU 593), sp. zn. II. ÚS 3432/17 ze dne 11. 9. 2018 (N 153/90 SbNU 483) a mnohé další]. Pokud soud nijak nereaguje na návrh účastníka řízení, aby položil předběžnou otázku, může se dopustit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny podobně jako při opomenutí jiné námitky [např. nález sp. zn. IV. ÚS 2607/17 ze dne 4. 9. 2018 (N 149/90 SbNU 433)]. Jinou formou porušení čl. 36 odst. 1 Listiny je, pokud se soud s návrhem na položení předběžné otázky vypořádá nepřezkoumatelným způsobem. Pouhý názor soudu, že považuje za zřejmý výklad právní otázky, k níž účastník řízení navrhuje předběžnou otázku položit, nelze za řádné odůvodnění považovat. Zejména takové konstatování nestačí v situaci, kdy je názoru soudu oponováno účastníkem řízení. Nedostatečné je rovněž to odůvodnění, které řádně nevysvětlí, jak a proč zvolené řešení konvenuje účelu komunitární právní normy [viz nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), bod 22].
8. Právě takové pochybení namítá stěžovatelka, neboť uvádí, že navrhovala, aby krajský soud a později Nejvyšší správní soud přerušily řízení a položily předběžné otázky Soudnímu dvoru, což oba soudy nepřezkoumatelným způsobem odmítly. Úkolem Ústavního soudu tak je nejprve posoudit, zda správní soudy řádně odůvodnily svůj postup, jímž na návrh stěžovatelky reagovaly.
9. Krajský soud reagoval na návrh v bodě 24 svého rozsudku následovně: "Před ústním jednáním navrhl žalobce přerušení řízení a položení předběžné otázky SDEU. Krajský soud tento návrh důvodný neshledal, když s ohledem na čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie nemá krajský soud povinnost věc Soudnímu dvoru předložit, nadto podle soudu nevyvstala s ohledem na okolnosti věci potřeba předběžnou otázku položit. Toto stručné odůvodnění krajského soudu stran návrhu žalobce zcela postačí, jak ostatně již dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 2. 2022, č. j. 3 As 304/2019-79 (bod [24] rozsudku)."
10. Ačkoli stěžovatelka odkaz na právě uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu zpochybnila jako nepřiléhavý, Ústavní soud považuje vypořádání krajského soudu za dostačující a výstižné. Právní oblast a povaha právních otázek nemají vliv na skutečnost, že podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie nebyl krajský soud povinen předběžnou otázku položit, jelikož proti jeho rozhodnutí existovaly opravné prostředky vnitrostátního práva.
11. Ani Nejvyšší správní soud neopomenul reagovat na stěžovatelčin návrh na přerušení řízení a položení jí formulovaných předběžných otázek (jejich znění Nejvyšší správní soud shrnuje v bodě 20 svého rozsudku). V bodě 43 rozsudku reagoval následovně: "K návrhu stěžovatele na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU Nejvyšší správní soud konstatuje, že smyslem odepření nároku na odpočet DPH z důvodu zapojení do podvodného řetězce je ochrana systému DPH, přičemž již existuje četná judikatura Soudního dvora EU, jakož i Nejvyššího správního soudu týkající se problematiky podvodů na DPH, která je ustálená. Nejvyšší správní soud se nedomnívá, že by daný případ zakládal nutnost položení stěžovatelem nastolených otázek."
12. Takto minimalistické vypořádání Ústavní soud považuje za hraniční z hlediska přezkoumatelnosti, a tím i z hlediska práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, zejména pokud je užije soud, proti jehož rozhodnutí již stěžovatelka neměla opravného prostředku. V tomto konkrétním případě je však shledává dostačujícím, neboť je nezbytné citovanou část odůvodnění zasadit do kontextu odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu jako celku.
13. I z takto minimalistického odůvodnění je zřejmé, z jakého důvodu - odpovídajícího jednomu z důvodů vymezeným Soudním dvorem (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 CILFIT, potvrzený pozdějším rozsudkem ze dne 6. 10. 2021 ve věci C-561/19 Consorzio Italian Management) - Nejvyšší správní soud předběžnou otázku nepoložil. Konstatování, že k právní otázce nastolené stěžovatelkou existuje již četná judikatura Soudního dvora, vypovídá o tom, že Nejvyšší správní soud měl za to, že jde o tzv. acte éclairé, tedy že řešené právní otázky již byly dostatečně objasněny ustálenou judikaturou Soudního dvora. Ačkoli Nejvyšší správní soud přímo v daném bodě odůvodnění nespecifikoval, na které normy unijního práva a kterou judikaturu Soudního dvora odkazuje, tyto podrobnosti vyplývají z předcházejícího odůvodnění napadeného rozsudku. Z odůvodnění rozsudku jako celku tak dostatečně určitě plyne, jaké závěry Soudního dvora dopadaly na věc stěžovatelky a proč v jejich kontextu Nejvyšší správní soud nepovažoval položení předběžných otázek za nezbytné. Skutečnosti, že aplikuje unijní právo, si byl zcela zjevně dobře vědom a neomezil se jen na lakonické konstatování, že k položení předběžných otázek neshledal důvod, jak by mohlo znění bodu 43 jeho rozsudku naznačovat.
14. Jelikož bylo v této věci napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno, může Ústavní soud posoudit také navazující otázku, a to, zda se Nejvyšší správní soud nedopustil ústavně relevantního pochybení, když předběžnou otázku nepoložil. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je porušením procesních práv garantovaných Listinou (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny) takový postup soudu poslední instance, který předběžnou otázku nepoloží svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu. Porušením přitom není každé nepoložení předběžné otázky, které je v rozporu s unijním právem, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování.
Podle judikatury Ústavního soudu lze jednání soudu považovat za svévoli, jestliže 1) rozhodující soud posledního stupně měl sám pochybnosti ohledně správného výkladu unijního práva, přesto však předběžnou otázku nepoložil; 2) rozhodující soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky Soudním dvorem, aniž by zahájil řízení o předběžné otázce; nebo 3) v situaci, kdy neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku, a soud překročil míru svého uvážení a vyložil unijní právo bez položení předběžné otázky, ačkoli bylo třeba jednoznačně upřednostnit jiný názor na výklad či platnost unijního práva (takto viz např. nálezy sp. zn. I.
ÚS 1675/23 ze dne 19. 9. 2023 nebo
II. ÚS 1854/20 ze dne 18. 10. 2021 a další rozhodnutí, na něž tyto nálezy odkazují).
15. O žádnou z těchto tří situací se v dané věci nejedná. Co se týče první z nich, Nejvyšší správní soud sám zjevně neměl pochybnosti o správném výkladu unijního práva. Napadené rozhodnutí nesvědčí ani o tom, že by se Nejvyšší správní soud úmyslně odchýlil od existujícího výkladu určité unijní právní normy, takže nešlo ani o situaci druhou. Stěžovatelka sama má zjevně za to, že mohla být splněna podmínka třetí, když namítá, že se Soudní dvůr dosud nezabýval konkrétní otázkou, kterou sama formulovala.
S tím se však Ústavní soud neztotožnil. Stěžovatelka nepředestřela otázky směřující k výkladu určité normy unijního práva, ale domáhala se v podstatě toho, aby Soudní dvůr unijní i provádějící vnitrostátní právo aplikoval, totiž aby posoudil, zda bylo možné považovat objektivní okolnosti, o něž se opíral závěr správce daně o existenci podvodu a splnění vědomostního testu, za dostatečné pro odepření odpočtu DPH. Jak vysvětlil už Nejvyšší správní soud (viz body 33 až 34 jeho rozsudku), z judikatury Soudního dvora plyne, že v situacích, kdy byly splněny formální a hmotněprávní podmínky nároku na odpočet DPH, lze tento nárok osobě povinné k dani odepřít pouze tehdy, pokud se na základě objektivních okolností prokáže, že věděla nebo měla vědět, že se pořízením zboží nebo služeb zakládajících nárok na odpočet účastnila plnění zatíženého podvodem (viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21.
6. 2012 ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11 Mahagében a Dávid); posouzení objektivních okolností však Soudní dvůr ponechává na vnitrostátních soudech (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 7. 2006 ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04 Axel Kittel a Recolta Recycling, bod 59), neboť spočívá na posouzení všech okolností konkrétní věci podobně jako posouzení, zda subjekt přijal všechna opatření, která po něm mohla být rozumně požadována, aby zabránil své účasti na daňovém úniku (rozsudek Soudního dvora ze dne 1.
12. 2022 ve věci C-512/21 Aquila Part Prod Com SA, bod 48). Příslušnost Soudního dvora je dána k výkladu, nikoli k aplikaci unijního práva na konkrétní skutkové okolnosti (v kontextu DPH viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 6. 2022 ve věci C-596/20 DuoDecad Kft.). Nelze proto říci, že by stěžovatelka předestřela novou právní otázku, k níž by neexistovala judikatura Soudního dvora, a tomu odpovídající závěr Nejvyššího správního soudu tak nelze shledat svévolným.
16. Ani výhradu, že nepoložením předběžné otázky zůstaly stěžovatelčiny námitky bez reakce, nepovažuje Ústavní soud za opodstatněnou. Zejména napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu (v bodech 33 až 41) důkladně odůvodňuje úvahy týkající se objektivních okolností, z nichž šlo důvodně usuzovat, že stěžovatelka o své účasti na daňovém podvodu věděla či měla vědět (a nepřijala dostatečná opatření, která by její účasti zabránila). V těchto úvahách Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní exces. Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu namítá, že na jednotlivých "nestandardních okolnostech" nic nestandardního, natož protizákonného, nespatřuje; těmto argumentům se však správní soudy již věnovaly dostatečně. Řízení před Ústavním soudem nemá sloužit k pokračování v polemice o podústavním právu. Hodnocení skutkového stavu, výklad podústavních předpisů a jejich použití na konkrétní případ je úkolem, který náleží především obecným soudům.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu