Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele L. L., zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. června 2025 č. j. 5 Ads 244/2024-17, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2024 č. j. 47 Ad 8/2023-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 30 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovateli byl od 1. 9. 1990 přiznán částečný invalidní důchod pro zdravotní stav značně ztěžující obecné životní podmínky. Od 1. 1. 2010, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, provedená zákonem č. 306/2008 Sb., se jeho nárok na částečný invalidní důchod podle čl. II bodu 8 tohoto zákona změnil na invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Výše procentní výměry invalidního důchodu stěžovatele zůstala podle čl. II bodu 13 tohoto zákona zachována. Posudkem Okresní správy sociálního zabezpečení Beroun ze dne 16. 5. 2022 byl stěžovatel uznán od 12. 1. 2022 invalidním pro invaliditu třetího stupně, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jeho pracovní schopnost poklesla o 70 %.
3. Vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 11. 8. 2022 podle § 56 odst. 1 písm. e) a § 41 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění a čl. II bodu 3 věty první zákona č. 220/2011 Sb. zvýšila stěžovateli invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně tak, že od 12. 1. 2022 činí částku 12 866 Kč měsíčně. Dále rozhodla, že podle nařízení vlády č. 35/2022 Sb., o druhém zvýšení důchodů v roce 2022, se od června 2022 zvyšuje procentní výměra invalidního důchodu stěžovatele pro invaliditu třetího stupně. Celkem mu tak od června 2022 náležela částka 13 602 Kč měsíčně. Námitky stěžovatele rozhodnutím ze dne 23. 3. 2023 vedlejší účastnice zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Krajský soud konstatoval, že vedlejší účastnice rozhodla v souladu se zákonnou úpravou. Zákonodárce provedl koncepční reformu invalidních důchodů, po které zákon přestal odlišovat různé typy invalidních důchodů. Místo toho definoval jeden invalidní důchod a ten rozdělil do tří stupňů, které mají vliv nikoli na vlastní vznik nároku, ale jen na jeho výši. Přechodné ustanovení čl. II bodu 3 věty první zákona č. 220/2011 Sb., které vedlejší účastnice aplikovala při výpočtu stěžovatelova invalidního důchodu, mělo narovnat dřívější nerovnost mezi poživateli důchodů založenou předcházející právní úpravou. Výše částečných invalidních důchodů, na které vznikl nárok před 1. 1. 2010, se měla srovnat (nebo alespoň přiblížit) k výši invalidních důchodů pro jednotlivé skupiny invalidity přiznaných po tomto dni. Výše dřívějších částečných invalidních důchodů po následných legislativních změnách dosahovala poněkud nadhodnocené výše. Srovnání těchto rozdílů se logicky pojilo s budoucími negativními dopady pro nadhodnocené částečné invalidní důchody. Krajský soud považoval tuto snahu za legitimní. V postupu zákonodárce nespatřoval svévoli, která by vedla k zásadnímu snížení celkového standardu základních práv. Přechodné ustanovení se nedotýkalo esenciálního obsahu sociálního práva.
5. Nejvyšší správní soud aproboval rozhodnutí krajského soudu a kasační stížnost stěžovatele zamítl.
6. Stěžovatel namítá rozpor aplikace pravidla čl. II odst. 3 zákona č. 220/2011 Sb. s principem zásluhovosti. Jeho invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, vyměřený z fiktivního vyměřovacího základu, je tak významně nižší, než kdyby byl jeho invalidní důchod vypočten ze skutečného osobního vyměřovacího základu pracujícího poživatele částečného invalidního důchodu, následně pracujícího poživatele invalidního důchodu při invaliditě prvního stupně. V roce 2023 pobíral invalidní důchod ve výši 14 768 Kč měsíčně, přičemž pro srovnání jeho starobní důchod zohledňující skutečný osobní vyměřovací základ by byl ve výši 22 900 Kč měsíčně. Do výše invalidního důchodu stěžovatele tak nebyla promítnuta zásluhová pojistná zásada. Správním orgánům i správním soudům nevytýká postup, který by byl v přímém rozporu se zákonnou úpravou, nýbrž rezignaci na interpretaci a aplikaci tohoto práva ve shodě se základními právy stěžovatele, která vedla k nespravedlivému způsobu výpočtu jeho invalidního důchodu. Výše dávky má podle stěžovatele odpovídat nejen dikci zákona, ale principům zásluhovosti a solidarity, které ovládají právo sociálního zabezpečení. Stěžovatel tvrdí, že pokud do systému odvody ze své práce přispíval, pak by vyměřený invalidní důchod měl odpovídat výši těchto odvodů, srovnatelně s ostatními subjekty (princip rovnosti), bez ohledu na to, že po danou dobu byl veden jako invalidní důchodce.
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
8. V souladu s judikaturou Ústavního soudu téměř každý systém sociálního zabezpečení nese upřednostnění určitých skupin obyvatelstva a není jeho úkolem posuzovat vhodnost či koncepčnost důchodové politiky, nemá-li taková právní úprava na adresáty "rdousící" účinek či neporušuje-li právo na rovné zacházení. Zákonná úprava zvýhodňující jednu kategorii osob proti jiným sama o sobě nemůže být označena za porušující princip rovnosti, jestliže se zakládá na objektivních a rozumných důvodech. Zákonodárce v oblasti sociálních práv disponuje mnohem větším prostorem k uplatnění představy o přípustných mezích faktické nerovnosti (než v právech občanských a politických) a Ústavní soud vymezuje pouze nepřekročitelné hranice. Právní úprava tak z ústavněprávního pohledu nemusí být nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší [srov. např. nálezy ze dne 12. 4. 1995
sp. zn. Pl. ÚS 12/94
(N 20/3 SbNU 123), ze dne 21. 1. 2003
sp. zn. Pl. ÚS 15/02
(N 11/29 SbNU 79), nález ze dne 23. 3. 2010
sp. zn. Pl. ÚS 8/07
(N 61/56 SbNU 653), ze dne 28. 6. 2016
sp. zn. Pl. ÚS 18/15
(N 121/81 SbNU 889, bod 116)].
9. Povinností státu je zajistit subjektům sociálních práv jistý minimální sociální standard, a nikoliv adekvátní životní standard v souladu s jejich požadavky, jak je těmito subjekty někdy mylně vnímáno a požadováno [nález ze dne 23. 4. 2008
sp. zn. Pl. ÚS 2/08
(N 73/49 SbNU 85)]. Aplikované ustanovení § 41 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění bezesporu nezasahuje do minimálního hmotného standardu (ve smyslu přiměřeného rozsahu dle čl. 30 odst. 1 Listiny) a lze jej z tohoto hlediska považovat za ústavně konformní (viz usnesení ze dne 26. 11. 2015
sp. zn. III. ÚS 2833/15
, bod 16). Stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by nezohledněním příjmů získaných souběžně v době, kdy pobíral invalidní důchod (částečný, následně I. stupně), nedosáhl na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci ve smyslu čl. 30 odst. 1 Listiny.
10. Invalidní důchod nastupuje v mimořádné situaci, kdy pojištěnec z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopen (v zákonem určené míře) vykonávat soustavnou výdělečnou činnost, ačkoliv nebýt zdravotního omezení, výdělečné činnosti by schopen byl. Vedlejší účastnice při výpočtu výše invalidního důchodu stěžovatele vycházela zejména z ustanovení § 41 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, který stanoví postup výpočtu procentní výměry invalidního důchodu při změně stupně invalidity, při zohlednění přechodného ustanovení čl. II bod 3 zákona č. 220/2011 Sb., neboť stěžovateli vznikl nárok na částečný invalidní důchod před 1. 1. 2010. Účelem přechodného ustanovení bylo napravení nerovného postavení mezi pojištěnci s invalidními důchody vyměřenými před a po datu účinnosti zákona č. 220/2011 Sb.
11. Stěžovatel nevytýká vedlejší účastnici i správním soudům postup v rozporu se zákonnou úpravou, avšak namítá, že v jeho konkrétní věci nedostatečně uplatnily princip zásluhovosti. Fakticky se tak domáhá přiznání dávky v odlišné výši, než jak to výslovně stanoví zákon. Stěžovatel však ve své argumentaci přehlíží, že právní úprava týkající se invalidních důchodů primárně klade důraz na princip sociální solidarity a kompenzace ztráty schopnosti pojištěnce živit se. Zásluhovost se při výpočtu invalidního důchodu promítá pouze v omezené míře (potřebná doba pojištění), avšak nelze pominout, že bude stěžovateli zohledněna při výpočtu důchodu starobního.
12. Správní soudy v napadených rozsudcích stěžovateli řádně osvětlily, že v souladu s platnou právní úpravou, pokud příjemce invalidního důchodu vstoupí do daného systému, neboť je invalidní a jeho invalidita kontinuálně trvá, nemění se výše invalidního důchodu v návaznosti na případné jeho dosahované výdělky. Důsledkem změny stupně invalidity není zánik nároku na dosud vyplácený důchod a vznik nového nároku na invalidní důchod pro invaliditu jiného stupně, ale pouze změna výměry dosud vypláceného důchodu, na který nárok dále trvá. Zákonodárce jasně vymezil, že klíčovým kritériem pro výpočet invalidního důchodu je pokles pracovní schopnosti pojištěnce, pročež výše invalidního důchodu se mění pouze v závislosti na stupni invalidity, kterého příjemce v danou dobu dosahuje. Zákon stanoví výpočet invalidního důchodu při změně stupně invalidity pro všechny stejným způsobem, přičemž u nikoho nezohledňuje příjmy, kterých příjemci invalidního důchodu dosahovali v době, kdy jsou příjemci invalidního důchodu a současně přispívají do systému sociálního pojištění. Ve vztahu ke klíčovému kritériu pro výpočet invalidního důchodu, tj. poklesu pracovní schopnosti pojištěnce, nebylo se stěžovatelem zacházeno jinak než s ostatními příjemci invalidního důchodu.
13. V souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny lze invalidní důchod přiznat pouze v mezích zákona. Stěžovatel nemá právo na odlišný výpočet výše invalidního důchodu, než jaký stanovuje relevantní právní úprava. Výklad rozhodných ustanovení zákona pro výpočet výše stěžovatelova invalidního důchodu správními soudy odpovídá principům, na nichž je důchodový systém založen, a také úmyslu zákonodárce. Přiznání výše dávky v rozsahu, jaký v době rozhodování stanoví zákon (dle vůle zákonodárce, který určil výši dávky s ohledem na aktuální možnosti státu), nelze považovat za protiústavní zásah do stěžovatelových práv.
14. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele, proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu