Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 16. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. N., t. č. ve Věznici Bělušice P. O. BOX 1, 435 26, Bečov u Mostu, právně zastoupeného JUDr. Markem Andráškem, advokátem se sídlem Aloise Jiráska 1, 415 01 Teplice, proti rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2003 č. j. 2 T 274/1999-671 a proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2004 č.j. 5 To 525/2003-685, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 21. června 2012 doručeno podání, jímž stěžovatel brojil proti postupu Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem v trestní věci vedené u nalézacího soudu pod sp. zn. 2 T 274/1999. Návrh stěžovatele vykazoval četné formální a obsahové vady (nesrozumitelnost; zejména absentovalo zastoupení advokátem), k jejichž odstranění byl stěžovatel Ústavním soudem vyzván, přičemž lhůta k odstranění vad návrhu byla stěžovateli prodlužována. Dne 24. 9. 2012 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost sepsanou právním zástupcem stěžovatele, v níž jsou blíže datovány a označeny napadené právní akty, proti nimž ústavní stížnost směřuje.
Vedle návrhu sepsaného advokátem stěžovatel Ústavnímu soudu mimo zastoupení zaslal rovněž řadu obsáhlých vlastnoručně psaných málo srozumitelných přípisů a urgencí, k nimž Ústavní soud v řízení nemohl přihlížet, neboť by šlo o obcházení zákonného požadavku povinného zastoupení advokátem dle § 29, § 30 zákona o Ústavním soudu (srovnej např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2652/08 ,
, dostupná v elektronické databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v trestním řízení vedeném v prvním stupni před Okresním soudem v Ústí nad Labem v uvedené trestní věci docházelo k porušování jeho základního práva na spravedlivý proces. Porušení svých procesních práv stěžovatel spatřuje zejména v tom, že mu byla z úřední povinnosti ustanovena obhájkyní advokátka Mgr. Bronislava Drudíková, která prý jednala v rozporu se zájmy stěžovatele a "postavila jej do roviny nerovnoprávného účastníka soudního řízení". Pochybení uvedené obhájkyně mělo spočívat v tom, že prý poskytovala "třetím stranám", a to soudu a také médiím informace důvěrného charakteru, zjištěné v souvislosti s poskytnutou právní pomocí. Řízení před obecnými soudy bylo dle stěžovatele rovněž vedeno nepřiměřeně dlouho. II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu. K těmto formálním náležitostem patří především dodržení zákonné lhůty pro její podání.
Na základě § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do dne 31. 12. 2012 lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit, ani její zmeškání prominout; zákonem o Ústavním soudu je totiž Ústavní soud dle článku 88 odst. 2 Ústavy vázán.
V projednávané věci je již ze samotného odůvodnění ústavní stížnosti patrno, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím obecných soudů dávno uplynula. Opožděnost ústavní stížnosti je patrná již z toho, že napadená rozhodnutí byla vydána před takřka devíti, resp. osmi lety před podáním ústavní stížnosti. Sám stěžovatel poukazuje na to, že se v uvedené trestní věci v minulosti opakovaně domáhal povolení obnovy řízení návrhy, jež byly obecnými soudy vždy zamítnuty; naposledy o stížnosti ve věci návrhu stěžovatele na povolení obnovy rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem dne 28. 5. 2012 pod č. j. 6 To 85/2012-755. Skutečnost, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím je opožděná, vyplývá i z předchozích návrhů stěžovatele i z příslušných rozhodnutí Ústavního soudu (srov. již usnesení Ústavního soudu ze dne 9. září 2008 sp. zn. I. ÚS 456/08 ).
Za této situace považoval Ústavní soud za nadbytečné vyzývat stěžovatele k odstranění některých dalších vad jeho podání, případně si ve věci vyžadovat spisový materiál obecných soudů. Takový postup by byl neracionální a nehospodárný a zatěžoval by účastníky řízení i Ústavní soud.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. července 2013
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj