Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky L. Z., zastoupené Mgr. Margaret Mikulovou, advokátkou, sídlem Křížkovského 116/2, Valašské Meziříčí, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 70 Co 66/2025-1106 ze dne 13. června 2025, s výjimkou části výroku I bodu 3, a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí č. j. 52 P 80/2022-940, 13 P a Nc 59/2022, 13 P a Nc 57/2023, 13 P a Nc 72/2024, 13 P a Nc 73/2024, v rozsahu výroků I, II, III, V, IX a X, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a O. Z., a nezletilých N. Z. a M. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v tam uvedeném rozsahu, tj. v rozsahu, kterým obecné soudy rozhodovaly ve věci péče soudu o nezletilého vedlejšího účastníka; tvrdí, že soudy porušily její základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozsudků. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti napadá a žádá zrušit celý rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, z obsahu je zřejmé, že ale nenapadá výrok I bod 3, který se týká výživného pro nezletilou vedlejší účastnici.
2. Stěžovatelka (matka) a vedlejší účastník (otec) jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků (syn a dcera, či také děti). Synovi je nyní 10 let, dceři 12,5 roku.
3. Od srpna 2020 měla děti svěřené do péče matka na základě dohody rodičů schválené Okresním soudem ve Vsetíně - pobočkou ve Valašském Meziříčí. V květnu 2021 soud upravil styk otce se synem. Styk otce s dcerou neprobíhal ani osobně, ani telefonicky od listopadu 2021.
4. Otec podal v červenci 2022 návrh na úpravu styku s dcerou. Asistované kontakty, a to i soudem nařízené, selhaly. Poradna poskytující asistovaný styk ve zprávách uvedla, že přítomnost matky dceři znemožňuje navázat kontakt s otcem, jakož i že matce by mohla pomoci intenzivní práce s psychologem. Škola sdělila, že dcera od jisté doby reaguje na téma otce ve výuce překvapivě, ač dříve s otcem měla krásný vztah. Orgán
sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) vyhodnotil dceru jako ohrožené dítě. Dcera od srpna 2021 navštěvuje psychologa pro traumatizaci spojenou s kontaktem s otcem (a to včetně asistovaných kontaktů). Ani rodinná setkání u psychologa na podzim 2023 nebyla úspěšná a vedla u dcery k panickým záchvatům.
5. Rodiče na doporučení OSPOD absolvovali od září 2022 psychologické poradenství v rodinném centru, z něhož vyplynulo mimo jiné, že dcera může pociťovat dlouhodobě matčinu nepohodu a negativní nastavení vůči otci a opětovně zazněla vhodnost psychologického poradenství pro matku za účelem zpracování zranění z rozvodu. Okresní soud v dubnu 2023 rodičům uložil povinnosti absolvovat rodinnou terapii, posun u rodičů podle vyhodnocení rodinného a krizového centra - i přes více než roční spolupráci a množství sezení - nastal jen minimální.
6. Návrhem z července 2023 otec žádal svěření syna do střídavé péče. Okresní soud rozsudkem z 31. ledna 2024 svěřil syna do střídavé péče rodičů v týdenním intervalu a otci upravil styk s dcerou formou dopisů skrze e-mail matky. Krajský soud usnesením z 9. dubna 2024 rozsudek okresního soudu z procesních důvodů zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
7. Napadeným rozsudkem svěřil okresní soud syna do střídavé péče rodičů v týdenním intervalu, upravil zvláštní režim pro letní a vánoční prázdniny včetně místa předání a převzetí syna v bydlišti rodiče, jehož péče končí (výrok I). Stanovil každému z rodičů výživné pro syna (výrok II). Vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku I (výrok III). Ponechal v platnosti úpravu výchovy dcery podle rozsudku okresního soudu ze srpna 2020 (výrok IV). Stanovil otci výživné na dceru (výrok V). Styk otce s dcerou upravil formou dopisů každou neděli na e-mailovou adresu matky a matce stanovil povinnost umožnit dceři se s nimi seznámit (výrok VI). Matce stanovil povinnost otce
e-mailem informovat o dceři (výrok VII). Běžný styk otce s dcerou nestanovil (výrok VIII). Změnil tak rozsudek okresního soudu ze srpna 2020 v rozsahu úpravy výchovy a výživy k synovi a úpravy výživy k dceři (výrok IX) a zrušil rozsudek z května 2021 o styku otce se synem (výrok X). Rozhodl o nákladech řízení (výrok XI).
8. Okresní soud vyšel ze zpráv poradenských a školských zařízení, jakož i zprávy psychologa dcery. Opakovaně zjišťoval názor dětí, a to za přítomnosti jak soudkyně, tak forenzní sociální pracovnice soudu a opatrovníka. Uzavřel, že s ohledem na negativní reakci dcery vůči otci je osobní styk vyloučen a soud vyčerpal veškeré dostupné možnosti k pozitivnímu ovlivnění dcery vůči otci. Ohledně syna vzal soud v potaz, že nechce střídavou péči, protože nechce stresovat sestru, chce být více s matkou, které je smutno, když on je u otce, matce to udělá radost a matka je pro něj přednější (uvedl, že "mamka je bojovnice, která bojuje za to, aby nemuseli být s tátou"). Při společné participaci obou dětí syn kopíroval chování dcery (sestry) a náhled na otce se změnil. Soud proto vyhodnotil, že k vyostření názoru syna na vztah s otcem napomohlo výchovné prostředí u matky, v názorech na střídavou péči se syn přizpůsobil názoru matky a přání dcery (sestry). Setrváním ve výchově matky by tak časem mohl syn negovat otce stejně jako dcera. Vzhledem k postupné změně vztahu a hrozícímu nebezpečí bezdůvodné a naprosté negace otce vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku o péči o syna. Soud se vypořádal s námitkami matky o neobjektivitě zpráv poradenských zařízení a školy. Návrh matky na vypracování znaleckého posudku zamítl, výchovné kompetence otce shledal dostatečné, styk otce se synem doposud probíhal každý týden, syn je schopen vzhledem k věku střídavou péči zvládnout a při oddalování účinků nové úpravy existuje riziko ovlivnění názoru dítěte.
9. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu k odvolání matky proti výrokům I, II, III, V, IX a X tyto výroky změnil tak, že syna svěřil do střídavé péče rodičů. Upravil navykací režim pro 25. a 26. kalendářní týden a letní prázdniny 2025 a od 1. září 2025 stanovil běžný režim tak, že v péči otce bude v lichém týdnu od středy od 13.00 hodin do následujícího pondělí do 8.00 hodin. Pro letní prázdniny od roku 2026 a vánoční prázdniny stanovil odlišnou úpravu. Místem předání a převzetí stanovil školské zařízení syna pro péči v průběhu školního roku, odlišně pro letní a vánoční prázdniny a v případě neúčasti na vyučování. Stanovil výživné pro syna každému z rodičů. Výživné pro dceru stanovené otci od 1. září 2024 zvýšil a stanovil nedoplatek na výživném (výrok I). Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
10. Krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu a doplnil dokazování. Zjistil, že střídavá péče se realizovala pouze jedenkrát a od 8. prosince 2024 neprobíhá. V únoru 2025 podal otec návrh na výkon rozhodnutí. V řízení o výkon rozhodnutí a následně prostřednictvím opatrovníka proběhly pohovory se synem, který se začal projevovat odlišně s výraznými známkami nervozity, o otci hovořil jako o "něm", o matce jako o mamince. Z pohovorů vyplynulo, že mezi sourozenci je silná vazba a syn chce otce vídat pouze jednou za čtrnáct dní odpoledne. Krajský soud poukázal na mimořádně specifickou okolnost, že již druhé dítě týchž rodičů odmítá péči či styk s otcem, a to bez racionálního důvodu pro takto kategorické odmítání otce. Usoudil tak, že děti jsou v negativním vnímání otce ovlivňovány a za původce měl matku a její širší rodinu. Vyslovil pochybnosti o odpovídající snaze matky syna na péči, popř. styk s otcem připravit. Shrnul, že do listopadu 2024 probíhal styk otce se synem bezproblémově. V zájmu neopakování stejného negativního scénáře jako u dcery stanovil navykací režim a cílový režim v podobě asymetrické péče o syna. Zdůraznil, že při převažující péči matky nebudou sourozenecké vazby mezi synem a dcerou dotčeny. Vzhledem ke znalosti názoru dítěte zjištěného v květnu 2025 jak okresním soudem v rámci řízení o výkon rozhodnutí, tak poté opatrovníkem, stejně tak míru zasažení konfliktem rodičů, krajský soud od pohovoru se synem upustil. Uzavřel, že dojde-li k nesplnitelnosti rozsudku na straně dítěte, vyvstane vzhledem k nedostatečnosti jiných opatření k ochraně dítěte potřeba umístění syna ve zdravotnickém zařízení.
11. Stěžovatelka namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů soudů obou stupňů. Obě napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nejlepším zájmem syna. Podle matky nebyly splněny předpoklady pro stanovení střídavé péče, a to kritérium přání dítěte a kritérium vztahující se ke schopnosti otce zajistit emociální a jiné potřeby dětí. Krajský soud dospěl k závěrům, které odporují ustálené judikatuře Ústavního soudu. Matka má za to, že krajský soud nezohlednil četná vyjádření syna odmítajícího střídavou péči a neuvedl žádný důvod, který by převážil nad přáním syna. Na zjištění názoru syna sám krajský soud rezignoval a na jednání jej nevyslechl. Ani jeden ze soudů navíc nepřipustil, že odmítavý postoj syna by mohl být autentickým projevem jeho vůle. Odpovědnost za změnu náhledu syna na styk s otcem však nemůže být přičítána matce, která se od prosince 2024 intenzivně snažila, aby syn k otci odešel, a zajistila mu psychologickou péči. Dále matka tvrdí, že krajský soud důkazy hodnotil vadně a neúplně, okresní soud navíc zprávu psycholožky nepřípustně zkreslil a změnil význam jejích závěrů týkajících se otce, nikoli rovněž matky. Problém však není na straně matky, ale otce, který matku staví do negativního světla. Závěry soudů o negativním ovlivnění syna matkou jsou v rovině domněnek a nemají oporu v provedeném dokazování. V případě pochybností o manipulaci nebo ovlivňování syna měl soud zadat vypracování znaleckého posudku. Konečně matka namítá, že jí nebyl dán stejný prostor k vyjádření jako otci, byla přerušována, dehonestována a kárána, a její písemná vyjádření soud nehodnotil. Ani děti neměly možnost vyjádřit se ke všem podstatným skutečnostem, byly zkráceny na participačních právech, a na děti bylo hovořeno zvýšeným hlasem.
12. Ústavní stížnost je přípustná a ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu jsou splněny i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem, ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu však Ústavní soud není příslušný, neboť nemůže rušit to, co bylo již zrušeno či změněno.
13. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně-právních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí [např. nález
sp. zn. I. ÚS 3216/13
ze dne 25. září 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. Ústavní soud proto také vždy posuzuje, zda soudy v řízení konaly a přijímaly opatření v nejlepším zájmu dítěte a zda shromáždily veškeré potřebné důkazy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte a veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodnily [srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 2482/13
ze dne 26. května 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Další přehodnocování jejich závěrů Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. V souzené věci krajský soud výše uvedeným premisám dostál. Věcí se zabýval se zjevnou pečlivostí a respektem k nejlepšímu zájmu dětí. Vyšel z rozsáhlého dokazování provedeného okresním soudem (a v odvolacím řízení doplněného) a jím velmi podrobně popsaného skutkového stavu. Komplexně poté posuzoval vývoj a proměnu vztahů dětí s otcem. Nepřevzal-li okresní soud doslova znění zpráv odborníků do rozhodnutí, nejde o pochybení, které by mělo dosahovat ústavněprávní relevance. Pakliže vystihl podstatu závěrů plynoucích z těchto zpráv, nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry (z nichž pak vycházel krajský soud) a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, který by měl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
15. Ústavní soud nikterak nesnižuje podíl otce na stavu komunikace mezi rodiči a jejich vzájemných vztazích, jakož i na jeho vztahu s dětmi. Na druhou stranu vyjádření syna při - profesionálním a důkladném - zjišťování jeho názoru a způsob jeho práce s mušlemi v technice rodinné desky (srov. body 19 a 20 rozsudku okresního soudu) odráží, že prožívání matky a dcery se může projektovat do vlastního prožívání syna. Ač matka se snaží vyzdvihovat a citovat zprávy odborníků, že přímo nebo cíleně dětmi nemanipuluje, může - nikoli cíleně a vědomě - vytvářet v dětech odpovědnost za její vlastní prožívání a náhled na osobu otce. Z obsahu ústavní stížnosti je patrná snaha matky vyhovět přání syna, z rozhodnutí krajského soudu však nelze mít za to, že by se krajský soud dopustil svévole při posuzování, zda je péče otce v nejlepším zájmu syna.
16. Přání dítěte není jediným kritériem při rozhodování soudů o péči či styku rodičů s nezletilým dítětem. Opatrovnický soud je oprávněn a současně povinen korigovat případné představy a názory dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, a co nikoli. Učinil-li tak krajský soud nikoli zcela podle představ matky a syna, svůj postup zevrubně odůvodnil. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že soud uvážil všechna kritéria plynoucí z judikatury Ústavního soudu, jež musí obecné soudy při rozhodování o úpravě výchovných poměrů vzít v úvahu a na která lze pro stručnost pouze odkázat (viz např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 1609/23
ze dne 29. srpna 2023, body 30 až 39, či
sp. zn. II. ÚS 1311/24
ze dne 7. srpna 2024, body 19 až 30). Namítá-li proto matka, že závěry krajského soudu odporují ustálené judikatuře Ústavního soudu, nijak blíže nerozvádí, z jakých rozhodnutí toto její přesvědčení vychází. V dvacetistránkové ústavní stížnosti schází byť jen jediný odkaz na prejudikaturu zdejšího soudu. Ústavní soud naopak hodnotí, že závěry krajského soudu jsou komplexní, logické a zohledňují specifikum spočívající v silném odmítání otce dcerou a nastupujícím odmítání otce synem bez zjevné hlubší příčiny. Okresní soud i opatrovník maximálně usilovali o zachování, popř. obnovení vztahu dětí s otcem.
17. Pochybením krajského soudu rovněž není, že nezjišťoval názor syna přímo na jednání. Vzhledem k častému zjišťování názoru syna od počátku řízení, a v měsíci předcházejícímu jednání krajského soudu dokonce dvakrát, jakož i s ohledem na zátěž vytvářenou na dítě (blíže viz popsané projevy v chování syna při participaci, bod 7 rozsudku krajského soudu), považuje Ústavní soud takový postup za okolností souzené věci, v rozhodnutí náležitě odůvodněný, za ústavně souladný.
18. K procesu dokazování, konkrétně nezadání vypracování znaleckého posudku, Ústavní soud dodává, že do něj by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů [např. nález
sp. zn. III. ÚS 446/22
ze dne 20. června 2023, bod 28]. To nenastalo. Krajský soud dostatečně odůvodnil, proč - stejně jako okresní soud - nevyhověl návrhu matky na provedení důkazu znaleckým posudkem, a Ústavní soud nemá k jeho odůvodnění žádných výhrad.
19. Důvodná není ani námitka porušení matčina práva vyjádřit se k věci a zásady rovnosti účastníků řízení. Právo na "rovnost zbraní" garantuje účastníkům soudního řízení rovné postavení co do práv, která jim v určitém typu řízení přiznává právní řád. Jak je patrné z rozhodnutí okresního soudu, oba rodiče využívali svých práv účastníků řízení, předkládali různá vyjádření, e-mailovou komunikaci, byli oba slyšeni, matka využila práva podat opravný prostředek. Rovnost zbraní zároveň neznamená pro každého účastníka řízení neomezený prostor pro ústní vyjádření a podrobné hodnocení či reakci na každou účastníkem předloženou listinu. Ústavní soud tudíž procesní pochybení ústavního významu nespatřuje.
20. K rozhodnutí o výživném matka žádné námitky v ústavní stížnosti nevznáší, Ústavní soud ani zde zjevný exces neshledal, více se touto částí nezabýval, není jeho úkolem domýšlet argumentaci za stěžovatelku.
21. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv matky nedošlo. Ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odložení vykonatelnosti samostatně nerozhodoval, o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. srpna 2025
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu