Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti S. O., zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem Svitavská 1, 678 01 Blansko, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2011 sp. zn. 37 Co 54/2011, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozhodl o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti nezletilých T. a J. O. po rozvodu manželství jejich rodičů tak, že nezletilého T. a J. svěřil do výchovy jejich matky (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelky) a jejich otci uložil povinnost přispívat na jejich výživu částkami 5 000,- Kč a 3 500,- Kč měsíčně.
Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. 37 Co 54/2011 změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně výše výživného nezletilých dětí tak, že ho zvýšil na částku 6 000,- Kč a 4 000,- Kč měsíčně.
V odvolacím řízení bylo dokazování doplněno daňovými přiznáními otce za roky 2007, 2008 a 2010, zprávou o výdělku stěžovatelky za období říjen 2010 až únor 2011 a rodným listem nezletilého J., přičemž soud konstatoval, že rodiče nezletilých dětí nevedou společnou domácnost od 1. 1. 2006, takže od této doby vznikla otci nezletilých povinnost přispívat na jejich výživu. Protože stěžovatelka podala návrh na úpravu práv a povinností rodičů k nezletilým dětem dne 8. 10. 2010, bylo možné provést úpravu tři roky zpětně od tohoto data. Odvolací soud konstatoval, že příjmy otce v roce 2010 vzrostly, jeho výdělkové možnosti se narozením syna J. však nezměnily a odvolací soud tak s ohledem na výsledky doplněného dokazování změnil rozsah výživného pro nezletilé. Současně odvolací soud stručně shrnul, z jakých skutkových zjištění vycházel při výpočtu tzv. dlužného výživného.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
K námitkám stěžovatelky týkajícím se oblasti dokazování je třeba připomenout, že rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Obecný soud má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor k tomu, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudil a rozhodl. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat. Jeho úkolem je pouze ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování nevybočil ze zákonného rámce způsobem natolik extrémním, že by jeho rozhodnutí bylo nepochybně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů naprosto neudržitelné.
Ústavní soud pochybení, která by byla ústavněprávně relevantní, neshledal. Na projednávaný případ v rovině jednoduchého práva dopadají ustanovení § 85, § 85a, § 96 a § 98 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").
Podle ustanovení § 85 odst. 2 zákona rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám nezletilých, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Řízení ve věcech péče o nezletilé je řízením nesporným, které je ovládáno zásadou vyšetřovací. Soud je tedy v jeho rámci povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly ty, které byly účastníky řízení navrhovány (§ 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o.
s. ř."). Vedle hlediska fakticky dosahovaných příjmů je nutné vzít v úvahu i celkové majetkové poměry povinného (v projednávané věci otce nezletilých dětí) a jeho životní styl. Protože právní úprava zdůrazňuje princip potencionality příjmů (nikoli fakticity), není možné opomenout i hledisko možných příjmů, které by povinný vzhledem ke svým schopnostem mohl dosahovat.
Jestliže je povinným rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti, které podléhají dani z příjmů (§ 85a zákona o rodině), je povinen soudu prokázat své příjmy, případně, zejména pokud jsou takovéto listinné doklady (např. daňová přiznání) nevěrohodné či neúplné, zkoumá soud i další podklady pro zjištění majetkových poměrů povinného. V projednávané věci odvolací soud posuzoval údaje, vyplývající z daňových přiznání otce nezletilých, za několik uplynulých let. Zjištění soudu, že otec nezletilých disponuje měsíčně minimálně částkou okolo 50 000,- Kč, které odpovídá soudem určená výše výživného, opřel odvolací soud i o výsledky dokazování a skutková zjištění, k nimž dospěl již soud prvního stupně.
Postup odvolacího soudu, který pro stanovení výše výživného zjišťoval nejen příjem otce nezletilých z jiné než závislé činnosti, ale také jeho majetkové poměry a životní úroveň jeho i celé jeho rodiny, nelze označit za nezákonný či dokonce neústavní. Zvolený postup odpovídá zákonným kritériím, stanoveným především v ustanovení § 85 a § 96 zákona o rodině. Rovněž právní závěr o finančních možnostech otce nezletilých, které se oproti době minulé nezměnily ani v souvislosti s narozením nezletilého J., byť v porovnáním s příjmy roku 2009 vzrostly, není možné považovat za extrémně nesouladný s vykonanými důkazy, neboť z napadeného rozsudku a z rozsudku soudu prvního stupně je možné identifikovat rámec, ve kterém se volná úvaha soudu při určení výše výživného pohybovala.
V usnesení ze dne 4. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1193/08
Ústavní soud v souvislosti s ustanovením § 96 zákona o rodině zdůraznil, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat kritéria výživného stanovená v citovaném ustanovení zákona o rodině (shodně viz např. II. ÚS 98/05 ,
I. ÚS 32/06 ,
II. ÚS 1934/07 ), neboť "je totiž zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska určení výživného, stanovená tímto ustanovením, uváděly v život aplikací v jednotlivých individuálních případech. Není a nemůže být v pravomoci Ústavního soudu detailně přezkoumávat závěry obecných soudů, na jejichž základě stanovily výživné". Zpochybnění věcné správnosti skutkových zjištění obecných soudů samo o sobě důvodnost závěru o porušení ústavnosti nezakládá, pokud není výrazem zjevného faktického omylu či excesu. O takový případ se v projednávané věci nejedná.
Stěžovatelka svými námitkami staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecných soudů, neboť se zjevně domnívá, že v řízení o předmětné ústavní stížnosti je nutné se zabývat a vypořádat se všemi detaily, které se vážou k uplatněným námitkám. S ohledem na výše uvedené, že třeba zdůraznit, že tak tomu není. Nelze souhlasit rovněž s právním názorem stěžovatelky, že odvolací soud porušil svoji povinnost uloženou mu v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., pokud rovněž podrobně nerozvedl, které konkrétní položky plnění poskytnutého otcem nezletilých v uplynulém období započítal do výživného a které nikoli.
Podle odborné literatury je pojem "výživné" chápán poněkud šířeji, než se zřejmě domnívá stěžovatelka. Do výživného je možné v obecné rovině zahrnout jak prostředky na výživu ve vlastním smyslu slova, tak i potřeby další (hmotné a kulturní potřeby, sportovní a zájmová činnost atd). Jestliže tedy otec nezletilých hradil náklady např. na sportovní vybavení, náklady na školní zájezd, letní tábor apod., nejde o příležitostné "dárky", ale o potřeby sloužící k uspokojování potřeb nezletilých dětí, které by v opačném případě, tedy pokud by nebyly zaplaceny otcem, musely být uhrazeny s největší pravděpodobností stěžovatelkou.
Jejich "započítání" do výživného jako poskytování určitého naturálního plnění nelze považovat za pochybení soudu, rozhodujícího o výši výživného (srovnej: M. Hrušáková a kolektiv: Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4 vydání. 2009, str. 458, str. 462).
Obdobně se nelze ztotožnit s názorem, vyjádřeným v předmětné ústavní stížnosti, že soud nemůže zkoumat, je-li určována vyživovací povinnost i za dobu minulou, i výši plnění výživného již rodičem v minulosti poskytovaného na základě dohody. I takové plnění musí nutně odpovídat hlediskům uvedeným v ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině. Bylo tedy správné, jestliže odvolací soud při stanovení výživného tři roky zpět od podání návrhu přezkoumal rozsah otcem poskytnutého plnění a "přeplatek", tedy tu část plnění, která neodpovídala rozsahu soudem určeného výživného, započetl na dlužné výživné.
S ohledem na výše uvedené, Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. září 2011
Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu