Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. A., zastoupené JUDr. Miroslavou Srbovou, advokátkou se sídlem Korunní 104, Praha 10, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2008 č. j. 1 Co 390/2007-81, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2007 č. j. 36 C 101/2006-59, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že na schůzi Společenství vlastníků Michle 497 vedlejší účastník řízení jako předseda společenství měl o stěžovatelce (jako bývalé předsedkyni společenství) mimo jiné říci, že: "...je duševně nemocná a léčila se v psychiatrické léčebně v Bohnicích, bláznovi svůj majetek nesvěřím, protože bych mohl o byt různými machinacemi přijít". Po podání žaloby na ochranu osobnosti se vedlejší účastník stěžovatelce omluvil.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh pravomocně skončeného řízení a tvrdí, že oba obecné soudy výrok vedlejšího účastníka "značně bagatelizovaly", přičemž stěžovatelce, na rozdíl od vedlejšího účastníka řízení, nebylo umožněno se k věci vyjádřit. Takovým postupem označené soudy prý "bezdůvodně a neoprávněně poskytly vedlejšímu účastníkovi ochranu jeho právu na svobodný projev, kterým si o ní může říkat, co se domnívá, že je pravdivé ..." a porušily tak rovnost účastníků řízení.
Stěžovatelka nesouhlasí rovněž s výrokem o náhradě nákladů řízení, neboť vedlejší účastník nemohl být ve sporu úspěšný, pokud se stěžovatelce v řízení omluvil; z tohoto důvodu jí měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud s ohledem na obsah ústavní stížnosti konstatuje, že jejím těžištěm je především polemika s právními závěry obou obecných soudů. Ústavnímu soudu předložené argumenty jsou jen opakováním námitek, které stěžovatelka již uplatnila v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud na ně v ústavní stížností napadeném rozhodnutí patřičným způsobem reagoval a vypořádal se s nimi. Jeho rozhodnutí je v tomto směru i zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněno.
Jak se zjišťuje z rekapitulace obsahu odvolání stěžovatelky, není zde namítáno, že by v řízení před soudem prvního stupně nebyl stěžovatelce poskytnut přiměřený nebo alespoň stejný prostor jako vedlejšímu účastníkovi řízení k předkládání důkazních návrhů či relevantních vyjádření, a to navíc za situace, v níž stěžovatelka byla po celou dobu řízení zastupována advokátkou, která nepochybně měla povinnost procesní práva a zájmy své klientky kvalifikovaně hájit. Nadto stěžovatelka k prokázání svého tvrzení o údajném porušení rovných práv v předmětném řízení Ústavnímu soudu, mimo již uvedenou námitku, nenabízí žádný důkaz, který by umožnil pravdivost tohoto tvrzení ověřit (§ 34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka se zejména rozchází s názorem výše označených soudů v tom, že předmětné výroky vedlejšího účastníka řízení, které oba obecné soudy označily za urážlivé, způsobilé snížit důstojnost a čest stěžovatelky, byly natolik závažné, že odůvodňovaly postup podle ustanovení § 13 odst. 2, odst. 3 OZ.
Ústavní soud však žádné pochybení obecných soudů při hodnocení relevantních ustanovení občanského zákoníku neshledal. Ustanovení § 11 a § 13 OZ poskytuje obecným soudům poměrně široký prostor pro soudní uvážení konkrétních, ryze individuálních okolností případu. To se v projednávané věci stalo. Za této situace Ústavní soud nezjistil žádný zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze zcela výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05 , dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není, s ohledem na shora uvedené principy, úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.
Závěr odvolacího soudu o "polovičním procesním úspěchu" stěžovatelky a z něj vyplývající výrok o náhradě nákladů řízení pokládá Ústavní soud za správný a za náležitě odůvodněný. Jasně a srozumitelně je zde také vysvětlen mylný názor stěžovatelky o nutnosti aplikovat na náklady řízení ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. I v tomto případě se uplatní zásada, že o protiústavní výsledek by šlo pouze tehdy, jestliže by byl výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi obecně respektován, a byl by tedy nepředvídatelnou interpretační libovůlí. Ústavní soud opodstatněnost tvrzení stěžovatelky o porušení článku 36 Listiny neshledal.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně chráněná práva stěžovatelky nebyla porušena, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2008
Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu