Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. N., zastoupeného Mgr. Robertem Reissem, advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, č. j. 24 Cdo 551/2022-143, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2021, č. j. 39 Co 286/2020-89, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 7. 2020, č. j. 62 Nc 3401/2020-63, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést, že předmět řízení souvisí s návrhem na popření otcovství stěžovatele vůči nezletilé N. T. podaným matkou nezletilé dne 31. 12. 2019, jenž byl spojen s žádostí o prominutí zmeškání popěrné lhůty ve smyslu ustanovení § 792 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o návrhu matky tak, že jej zamítl.
4. K odvolání matky nezletilé ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
5. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto ústavní stížností taktéž napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné.
6. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem uvádí obdobné argumenty, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž namítá, že v nyní posuzovaném případě byly dány podmínky pro prominutí lhůty k popření otcovství. Obecným soudům vytýká, že nedostatečně vyhodnotily okolnosti, za kterých došlo k souhlasnému prohlášení o otcovství stěžovatele k nezletilé, resp. nesprávně zhodnotily zájem nezletilé na prominutí zmeškání popěrné lhůty.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud předně považuje za vhodné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v oblasti rodinného práva přistupuje velmi rezervovaně, a dále to, že není povolán k obecnému přezkumu správnosti aplikace a interpretace podústavních norem. Z ustálené judikatury zdejšího soudu též vyplývá, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i interpretace a aplikace podústavního práva (zde konkrétně ustanovení § 792 občanského zákoníku), je záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance, o kterýžto případ zde ovšem zjevně nejde. Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako v nyní posuzované věci, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
9. Pro Ústavní soud je podstatné, že obecné soudy - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - věc posoudily v souladu se svou předchozí judikaturou, která je srozumitelná a přehledná, přičemž její použití ve stěžovatelově případě nevzbuzuje pochybnosti, jež by odůvodnily kasační zásah zdejšího soudu. Výklad relevantní právní úpravy užitý obecnými soudy totiž nelze považovat za nepředvídatelný či překvapivý. Ústavní soud rovněž nepovažuje právní posouzení obecných soudů za extrémní, a tedy ani za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti ve shora naznačeném smyslu.
10. Nad rámec shora vymezených obecných úvah Ústavní soud již konkrétněji potvrzuje dříve aprobovanou tezi, že uvedení právního stavu otcovství do souladu se stavem faktickým nemůže být absolutní hodnotou, která by mohla upozadit nejlepší zájem dítěte. Tomu ostatně odpovídá rovněž konstrukce ustanovení § 792 občanského zákoníku, jež podmiňuje soudní prominutí zmeškání zákonné popěrné lhůty dvěma kumulativními podmínkami, kterými jsou (právě) zájem dítěte a veřejný pořádek. Ústavní soud též již dříve aproboval závěry Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), jenž po uplynutí popěrné lhůty přiznal větší váhu chráněným zájmům dítěte než zájmům stěžovatele na vyvrácení otcovství. Roli při tomto posouzení hraje zejména skutečnost, zda stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se domnívat, že není biologickým otcem dítěte od samotného narození, a přitom nepodnikl žádné kroky k popření svého právního otcovství založeného domněnkou [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.) ze dne 8. 7. 2010, bod 34 a zde citovanou judikaturu ESLP; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud se v minulosti vyjádřil rovněž k určení otcovství na základě souhlasného prohlášení podle ustanovení § 779 občanského zákoníku, kteréžto prohlášení předpokládá aktivní právní jednání muže, jenž si přeje být zapsán jako otec dítěte. Ústavní soud přitom zdůraznil, že takové právní jednání je závazným aktem se závažnými společenskými i právními důsledky, jehož platnost nelze bez dalšího zpochybňovat poté, kdy dojde k rozchodu matky a právního otce, což platí zvláště za situace, jestliže již v době souhlasného prohlášení zákonný otec věděl, že není biologickým otcem dítěte (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2756/18 ze dne 11. 9. 2018). V usnesení sp. zn. II. ÚS 179/15 dne 12. 4. 2016, jehož závěry považuje zdejší soud za relevantní i pro nyní posuzovaný případ, když naopak neshledává případnou stěžovatelem uplatněnou námitku distinkce, Ústavní soud konstatoval, že "není v rozporu s veřejným pořádkem, že je po [stěžovateli] nadále, po rozchodu s matkou nezletilé, vyžadováno, aby byl svým prohlášením vázán, a to se všemi jeho důsledky." Tento přístup je odůvodněn principem estoppelu, převzatým z anglosaské soudní praxe, jenž je uplatňován v zájmu právní jistoty a stability v právních vztazích ve společnosti. V souladu s tímto principem tak nemůže účastník řízení popírat právní režim, který dříve výslovně nebo i jen nepřímo uznal [srov. nález Pl. ÚS 14/01 (N 91/22 SbNU 267; 285/2001 Sb.) ze dne 20. 6. 2001)].
12. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci se zohledněním shora předestřených obecných východisek podstatné, že otcovství stěžovatele bylo určeno na základě souhlasného prohlášení a současně nebylo prokázáno, že by muž, označený matkou nezletilé i stěžovatelem jako biologický otec, projevoval o nezletilou zájem, a tedy plnil roli sociálního rodiče. Neuplatňoval-li tedy biologický otec vůči nezletilé svá práva, obecné soudy rozhodovaly za stavu, kdy by při vyhovění návrhu matky nezletilá neměla formálně evidovaného otce a žádný otec by tak vůči ní nenaplňoval složky rodičovské odpovědnosti. V takové situaci proto nelze přijmout závěr, že by zájem stěžovatele na uvedení právního stavu do souladu s realitou převážil nad zájmem dítěte na zachování statu quo a na zajištění jeho životních potřeb (obdobně srov. cit. usnesení sp. zn. II. ÚS 179/15 , či usnesení sp. zn. I. ÚS 3338/15 ze dne 29. 8. 2016). Ústavní soud tudíž v nyní posuzované věci neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny, a tedy zakládalo důvod pro uplatnění jeho kasační pravomoci.
13. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu