Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Troja Loft s. r. o., sídlem Povltavská 5/74, Praha 7, zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2025 č. j. 20 Nd 613/2025-481, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Sandry Novotné Pokorné, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadá v záhlaví uvedené usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na nezávislý a nestranný soud zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na rovnost účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny. Navrhuje odložení vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu do právní moci rozhodnutí o ústavní stížnosti, a zrušení tohoto rozhodnutí.
2. Stěžovatelka v probíhajícím dovolacím řízení namítala podjatost soudců rozhodujících v dané věci, když sestřenice otce vedlejší účastnice je manželka jednoho z členů senátu a stejný člen senátu měl dříve ovlivnit rozhodnutí senátu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3249/2019 na základě intervence vedlejší účastnice. Napadeným usnesením Nejvyšší soud námitce nevyhověl, soudce nevyloučil, když neshledal, že by příbuzenství přes manželku soudce nebo ostatní tvrzené důvody mohly vyvolávat pochybnosti o nepodjatosti soudců (§ 14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná.
5. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odráží zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip sebeomezení Ústavního soudu a pravidlo minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, není-li náprava možná před jinými orgány veřejné moci. Proto je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný obecný soud, nemůže Ústavní soud do jeho rozhodovací činnosti zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohly učinit obecné soudy.
6. Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení o nevyloučení soudce z projednání a rozhodování věci se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.). Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná. Vydáním rozhodnutí o nepodjatosti (nevyloučení) soudce totiž soudní řízení nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany jejích práv. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatelka i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se jí otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. Ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Výjimkou jsou ta rozhodnutí, u nichž dojde ke kumulativnímu splnění dvou podmínek - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a námitka porušení základních práv se omezuje jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, a nemůže být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. Ústavní soud však v odkazovaném stanovisku jasně vyložil, že rozhodnutí o (ne)podjatosti soudce uvedené podmínky nesplňuje.
7. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v tomto případě nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti tohoto postupu ostatně nedovolává a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, jež by pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení mohly svědčit.
8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že v posuzované věci nedochází k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). I nadále probíhá řízení a stěžovatelka bude moci uplatnit své námitky v rámci případného řízení o ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí ve věci, rozhodne-li se ji podat. Ústavní soud by se pak eventuálně mohl zabývat i shora uvedenými tvrzeními stěžovatelky o porušení jeho základních práv.
9. Z výše uvedených důvodů byl tudíž soudce zpravodaj nucen ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. února 2026
Milan Hulmák v. r.
soudce zpravodaj