Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky BMC Brno, s. r. o., sídlem Sejkorova 1977/3, Brno, zastoupené Mgr. Ing. Romanem Chyťou, advokátem, sídlem Přívrat 1454/12, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 31/2023-61 ze dne 11. července 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Státní zemědělské a potravinářské inspekce, sídlem Květná 15, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozhodnutím správního orgánu prvního stupně č. j. SZPI/AT726-45/2020 ze dne 21. 9. 2020 byla stěžovatelka shledána vinnou porušením čl. 74 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. 12. 2013, které stanovuje společnou organizaci trhů se zemědělskými produkty (dále jen "nařízení č. 1308/2013"), a byla jí uložena pokuta ve výši 220 000 Kč. Uvedené ustanovení měla stěžovatelka porušit tím, že uvedla na trh produkty, které nesplňují stanovené obchodní normy, čímž opakovaně naplnila skutkovou podstatu přestupku podle § 17 odst. 2 písm. c) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích. Konkrétně měla stěžovatelka porušit stanovené povinnosti tím, že naskladnila a uvedla na trh olivový olej, který podle následných zpráv a organoleptického hodnocení nesplňoval parametry pro extra panenský olivový olej požadované nařízením Komise (EHS) č. 2568/91, o charakteristikách olivového oleje a olivového oleje z pokrutin a o příslušných metodách analýzy (dále jen "nařízení č. 2568/91"). Správní orgán prvního stupně vydal své rozhodnutí na základě kontrol v provozovně stěžovatelky a jejích obchodních partnerů a na základě zpráv o analýze, které zpracovala laboratoř ZRS Koper, Laboratory of the Institute for Oliveculture ve Slovinsku (dále jen "laboratoř"). Na základě stěžovatelčina odvolání jí byla rozhodnutím vedlejší účastnice č. j. SZPI/AT26-61/2020 ze dne 12. 5. 2021 změněna výše pokuty na 170 000 Kč.
3. Stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí vedlejší účastnice byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 62 A 69/2021-138 ze dne 17. 2. 2023.
4. V kasační stížnosti stěžovatelka mimo jiné tvrdila, že v protokolech o kontrole není uvedena teplota vzorků, a je proto možné, že teplota požadovaná nařízením č. 2568/91 nebyla dodržena. To však podle stěžovatelky mohlo vést k zavádějícím závěrům ohledně posuzovaných vlastností vzorků.
5. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu, že nařízení č. 2568/91 vedle teploty skladování vzorků stanovuje požadavky na teplotu zkušební místnosti, nikoliv teplotu vzorku. Uvedl, že podle příslušných protokolů dosahovala teplota zkušební místnosti 22,6 °C, 23 °C, 23,2 °C, resp. 22,8 °C, což odpovídá teplotě požadované právním předpisem, a shledal proto námitku týkající se teploty vzorku nedůvodnou.
6. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud se vůbec nezabýval její stěžejní námitkou, zda byla při posuzování dodržena právním předpisem stanovená teplota zkoumaných vzorků. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatelky nepřezkoumatelné, a postupem Nejvyššího správního soudu bylo proto porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Stěžovatelka odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 1534/2008 ze dne 17. 12. 2008 (N 225/51 SbNU 807) a sp. zn III. ÚS 1167/17 ze dne 31. 7. 2017 (N 134/86 SbNU 273) a namítá, že Nejvyšší správní soud byl povinen napadené rozhodnutí řádně odůvodnit a vysvětlit, proč se námitkou stěžovatelky nezabýval.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky s právními závěry správních soudů a správního orgánu. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
11. Stěžovatelka tvrdí, že se Nejvyšší správní soud nezabýval její zásadní námitkou, zda při laboratorním zkoumání byla nebo nebyla dodržena teplota zkoumaných vzorků, a že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, jaký názor k této námitce Nejvyšší správní soud zaujal. S tímto tvrzením nemůže Ústavní soud souhlasit. Nejvyšší správní soud se touto stěžovatelčinou námitkou zabýval zejména v bodech 25 - 29 napadeného rozhodnutí. Dospěl k závěru, že protokoly o kontrole vzorků obsahují všechny náležitosti stanovené příslušným právním předpisem (bod 25 napadeného rozhodnutí).
Vysvětlil, že správní orgán uložil sankci na základě zkoumání akreditované laboratoře, která je oficiální laboratoří vedlejší účastnice. Tato skutečnost sama o sobě znamená, že laboratoř poskytuje služby na vysoké odborné úrovni podle požadavků příslušného právního předpisu (bod 27 napadeného rozhodnutí). Dále Nejvyšší správní soud logicky a srozumitelně vyložil, že nařízení č. 2568/91 stanovuje pouze požadavky na skladování vzorků a na teplotu ve zkušební místnosti, nikoliv na teplotu vzorku (body 28 a 29 napadeného rozhodnutí).
12. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal se stěžovatelčinými námitkami. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit, že by napadené rozhodnutí porušilo její ústavně zaručená práva.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu