Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., právně zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou AK se sídlem Pellicova 8a, 602 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2010 č. j. 62 Co 206/2010-53 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. února 2010 č. j. 24 C 269/2009-35, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se jako žalobce žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 27. srpna 2009 domáhal proti žalovanému, označenému jako "Česká republika - Ministerstvo financí", zaplacení částky 27 234 664,- Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemovitý majetek, který jeho předkové zanechali na území bývalé Podkarpatské Rusi. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2010 č. j. 62 Co 206/2010-53 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. února 2010 č. j. 24 C 269/2009-35, kterým soud prvního stupně vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 7 jako soudu místně příslušnému.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ve věci jednající soudy shodně dovodily, že stěžovatel jako žalobce se žalobou domáhá zaplacení částky 27 234 664,- Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemovitý majetek, který jeho předkové zanechali na území bývalé Podkarpatské Rusi, na který se s ohledem na skutkové vymezení sporu vztahuje zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (zákon je účinný od 1. října 2009). Protože podle ust. § 4 zákona č. 212/2009 Sb. je povinnou osobou pro vypořádání a jeho vyplacení stát a za stát jedná Ministerstvo vnitra jako příslušná organizační jednotka státu, dospěly soudy k závěru, že žalobce svou žalobu podal u místně nepříslušného soudu.
Protože žalobce se podanou žalobou proti státu domáhá náhrady za nemovitý majetek, na který se vztahuje zákon č. 212/2009 Sb., podle kterého je organizační složkou, příslušnou jednat za stát, Ministerstvo vnitra, které má sídlo v Praze 7, vyslovil Obvodní soud pro Prahu 1, že není v souladu s ust. § 105 odst. 2 o. s. ř. místně příslušný, a po právní moci tohoto usnesení postoupí věc Obvodnímu soudu pro Prahu 7 jako soudu místně příslušnému. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že rozhodné je to, že žaloba směřuje proti státu a je věcí soudu (jeho povinností), aby jednal s tou organizační složkou státu, která je oprávněná v konkrétním případě za stát jednat ve smyslu ust. § 21 odst. 1 písm. b) o. s. ř. K námitce stěžovatele, že nová právní úprava má negativní dopady na možnost uplatnění jeho nároku, je třeba uvést následující:
Soud je povinen zjistit, která z organizačních složek je příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu, a tuto organizační složku přibrat do řízení (pokud se ho již neúčastní). Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace.
Od způsobilosti být účastníkem řízení je třeba důsledně odlišovat věcnou (aktivní nebo pasivní) legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimací se v občanském soudním řízení rozumí oprávnění účastníků vyplývající z hmotného práva. Věcnou legitimaci má ten z účastníků řízení, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2005 sp. zn. 30 Cdo 629/2005). Ústavní soud ověřil, že ve věci jednající soudy potupovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich postup je řádně odůvodněn.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. září 2010
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu