Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatelky L. B., zastoupené Mgr. Lenkou Kotulkovou, advokátkou, se sídlem Kopečná 241/20, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2024 č. j. 36 Co 132/2024-316 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. března 2024 č. j. 50 P 140/2022-255, 69 P a Nc 167/2023, 12 P a Nc 73/2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a J. N. a nezl. J. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 5 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem vydaným v řízení o návrhu vedlejšího účastníka řízení na změnu úpravy styku a výchovy ve vztahu k nezletilému vedlejšímu účastníkovi řízení rozhodl tak, že nezletilého svěřil do střídavé péče obou rodičů v nerovnoměrném rozsahu (výrok I.). Soud dále stanovil stěžovatelce povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 1 000 Kč měsíčně (výrok II.) a vedlejšímu účastníkovi částkou 3 000 Kč měsíčně (výrok III.). Současně upravil péči v době Vánoc a letních prázdnin (výrok IV.). Takto stanovenou úpravou změnil obvodní soud svůj předchozí rozsudek ze dne 17. 8. 2022 č. j. 50 P 140/2022-51 ve výrocích o péči a výživném (výrok V.).
2. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Městský soud v Praze ("městský soud"), který rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil ve výrocích I., II., III. a V. a změnil jej ve výroku IV., a to ve vztahu k harmonogramu péče v průběhu letních prázdnin.
3. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
4. Obvodnímu soudu vytýká, že neusiloval o smírné vyřešení věci. Má za to, že obvodní soud též nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť opomenul řadu jí navrhovaných důkazů. Uvádí, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná. Rozporuje obecnými soudy zvolený model péče, přičemž vysvětluje, proč je dle jejího názoru nesprávný, resp. proč není v nejlepším zájmu nezletilého. Nesouhlasí rovněž se snížením výživného u otce.
5. Stěžovatelka Ústavní soud žádá, aby její ústavní stížnost projednal přednostně a odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
6. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obvodního a městského soudu nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech rodinněprávních, ať už ve vztahu k určení modelu péče, harmonogramu styku, jakož i určení výše výživného. Posuzování těchto otázek je především věcí obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
9. Podstata stěžovatelčiny polemiky se závěry obecných soudů je založena pouze na nesouhlasu se zvoleným harmonogramem péče a s výší vyměřeného výživného na nezletilého syna. Městský soud a před ním též obvodní soud ovšem své závěry týkající se péče i výživného odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s principy práva na spravedlivý proces a ani s hmotnými základními právy, jichž se stěžovatelka dovolává. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatelka nepřinesla přesvědčivé argumenty, že by došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod. Lze doplnit, že stěžovatelka předkládá obdobné námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení (srov. obsah odvolání - rozsudek městského soudu, zejména bod 7).
10. Z napadených rozhodnutí je tedy dostatečně patrné, jakými úvahami se soudy řídily jak při rozhodování o péči, tak při určení výše výživného. Ústavní soud nepovažuje za účelné opakovat, co již bylo přesvědčivě vysvětleno obecnými soudy. Postačí uvést, že obecné soudy se, navzdory odlišnému názoru stěžovatelky, pokoušely o smírné řešení věci (srov. rozsudek městského soudu, bod 14; k dohodě rodičů o úpravě poměrů k nezletilému nedošlo, neboť s ní nesouhlasila stěžovatelka). Městský soud reagoval na námitky procesního charakteru, přičemž napravil některé dílčí nedostatky dokazování (srov. tamtéž, bod 15).
Vysvětlil, že zdravotní stav nezletilého není překážkou (nerovnoměrné) střídavé péče (tamtéž, body 19 a 21). Vyjádřil se rovněž k požadavku přechodného adaptačního režimu (tamtéž, bod 25). Městský soud dostatečně odůvodnil i určení výše výživného, u něhož přihlédl k nově výrazně zvýšenému podílu osobní péče otce o nezletilého (tamtéž, body 28-29). Namítá-li stěžovatelka nedostatky dokazování, a to ve smyslu neprovedení několika jí navrhovaných důkazů, Ústavní soud připomíná, že je na uvážení obecných soudů, které důkazy provedou a které nikoliv.
Ve druhém případě jsou povinny jednoznačně odůvodnit, proč tak neučinily (srov. např. nález ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 854/09 ). Obecné soudy tomuto požadavku dostály (srov. rozsudek městského soudu, bod 22), což znamená, že zde nenastala ústavně deficitní situace, označovaná jako "opomenutý důkaz". Obecné soudy zároveň provedly dostatek důkazů, z nichž mohly učinit skutková zjištění nezbytná pro právní posouzení věci (tamtéž, bod 19).
11. Lze shrnout, že Ústavní soud v závěrech obecných soudů neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti. Vyjadřuje-li stěžovatelka s odkazem na tvrzené porušení práva na spravedlivý proces přesto nespokojenost s výsledkem řízení, Ústavní soud připomíná, že toto základní právo nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Jednoduše vyjádřeno, právo na spravedlivý proces je právem na "férového arbitra", nikoliv však právem na "vítězství" v civilním řízení.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. O návrzích na odklad vykonatelnosti a přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ústavní stížnost posoudil v nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu