Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Luďka Žambůrka, zastoupeného JUDr. Dagmar Císařovskou, advokátkou, sídlem Na Hřebenkách 12, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2025 č. j. 24 Cdo 3485/2024-1832 a výrokům IV a V usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2024 č. j. 24 Co 135/2011-1706, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Byť navržený výrok směřoval pouze proti výrokům IV a V usnesení krajského soudu, z dalšího obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, k níž stěžovatel nepřiložil napadená rozhodnutí, vyplývá, že výhrady směřují primárně do výroků usnesení krajského soudu o nákladech řízení, konkrétně do výroku o povinnosti stěžovatele platit část nákladů státu (výrok IV) a výroku, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok V). Stěžovatel tvrdí, že náklady státu by měl nést stát a ostatní účastníci, nikoliv on. Zároveň mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení a to podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s ohledem na jeho úspěch ve věci.
3. Dovolání stěžovatele proti napadeným výrokům usnesení krajského soudu o nákladech řízení Nejvyšší soud svým usnesením odmítl s ohledem na nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud však k dovolání ostatních účastníků napadené usnesení Krajského soudu zrušil s výjimkou výroku I. bodu 1 o určení obvyklé ceny majetku zůstavitelky, výše pasiv a čisté hodnotě dědictví. V obdobném rozsahu zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok III napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí posoudit naplnění procesních předpokladů. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní stížnost není přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat mimo jiné fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Na ústavní stížnost je tudíž nutné nahlížet jako na procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci, jakož i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. III. ÚS 82/25 , či ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. III. ÚS 1071/25 , dostupná na https://nalus.usoud.cz), se podává, že pravomoc Ústavního soudu je založena primárně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit jinými zákonnými procesními prostředky.
Na základě výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11
(N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), body 29 a 30; nález ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11
(N 159/66 SbNU 373)].
7. Procesním důsledkem napadeného usnesení Nejvyššího soudu je, že věc se vrací zpět Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení, napadené výroky usnesení krajského soudu byly zrušeny (výslovně bod 33 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), přičemž o nákladech řízení se bude znovu rozhodovat. Ač budou soudy v dalším řízení obecně vázány právním názorem Nejvyššího soudu, nelze v této fázi řízení předjímat jeho výsledek. Nejde proto o věc zcela před obecnými soudy pravomocně skončenou z hlediska § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v tomto případě nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel se v ústavní stížnosti tohoto postupu ostatně nedovolává a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, jež by pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení mohly svědčit.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že v posuzované věci nedochází k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). Stěžovatel bude moci uplatnit své námitky v rámci případného řízení o ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí ve věci, rozhodne-li se ji podat. Ústavní soud by se pak eventuálně mohl zabývat i shora uvedenými tvrzeními stěžovatele o porušení jeho základních práv.
10. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh, který je nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2025
Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj