Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Iriny Loukinové, zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem, sídlem Lucemburská 1599/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2021 č. j. 25 Co 78/2021-135 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 21 C 115/2019-97, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Raiffeisenbank, a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny a dále byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na zákonnost zakotvené v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se podanou žalobou domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 47 696 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout předčasnou úhradou spotřebitelského úvěru poskytnutého stěžovatelce a bylo představováno součtem úroků z úvěru, které byly sjednány k pravidelným splátkám na celou dobu trvání úvěrové smlouvy.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 30. 11. 2020 č. j. 21 C 115/2019-97 žalobu zamítl.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 6. 2021 č. j. 25 Co 78/2021-135 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ve shodě s obvodním soudem vyšel z toho, že vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení nebyl vztahem spotřebitelským, nýbrž vztahem mezi dvěma podnikateli. Oproti obvodnímu soudu však dospěl k závěru (který ovšem neměl vliv na věcnou správnost rozhodnutí), že stěžovatelka ve vztahu k vedlejší účastnici řízení v rozhodné době vůbec neprojevila vůli splatit úvěr mimořádnou splátkou. Absence projevu vůle (srov. § 35 odst. 2 a 3 ve spojení s § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013), pro který byla sjednána písemná forma, způsobila, že nemohlo dojít k zániku úvěrové smlouvy a stěžovatelce nárok na snížení úhrad o úroky odpovídající době, o kterou úvěr splatila dříve, nevznikl. Městský soud uzavřel, že projev vůle, kterým dlužnice (stěžovatelka) udělila souhlas, aby za ni plnila třetí osoba, nelze zaměňovat s projevem záměru provést mimořádnou splátku a ani jej z takového souhlasu nelze dovodit.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům vytýká, že nezkoumaly podstatu právního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení založeného úvěrovou smlouvou. Podle stěžovatelky interpretovaly obecné soudy nesprávně smysl a text listin, z nichž při skutkových zjištěních vycházely. Zdůrazňuje, že projev její vůle nelze vyložit jinak, než neodvolatelný souhlas s úhradou svého závazku (formou mimořádné splátky úvěru) prostřednictvím třetí osoby. Stěžovatelka tvrdí, že úhradou v hotovosti na pokladně vedlejší účastnice řízení došlo k ukončení úvěrové smlouvy. Obecným soudům dále vytýká, že aplikovaly nesprávnou právní normu, neboť podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, měla být na danou věc použita úprava podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013. Dále namítá, že u městského soudu neměla být žaloba řešena senátem specializovaným na věci s cizím prvkem, když jde o spor dvou podnikatelů se sídlem v tuzemsku. Stěžovatelka uzavírá, že postup obecných soudů nebyl ústavně konformní, pominul jí vznesené námitky a nerespektoval nezvratné skutečnosti, čímž došlo k vydání rozsudků, které lze hodnotit jako libovůli soudů.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když dovolání proti rozsudku městského soudu nebylo podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné.
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavila jakoukoli relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. V podstatě pouze zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů.
Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
9. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, konkrétně § 35 odst. 2 a 3 ve spojení s § 37 občanského zákoníku, a to s tím výsledkem, že úhrada provedená třetí osobou na účet vedlejší účastnice řízení nepředstavovala projev vůle stěžovatelky směřující k ukončení úvěrové smlouvy. Úvaha městského soudu byla přitom postavena na tom, že stěžovatelka ve vztahu k vedlejší účastnici řízení v rozhodné době vůbec neprojevila vůli splatit úvěr mimořádnou splátkou. Jinak řečeno, absence projevu vůle stěžovatelky vyústila v závěr, že nedošlo k ukončení úvěrové smlouvy. Pakliže stěžovatelka s tímto zjištěním polemizuje, pohybuje se právě v rovině podústavního práva, do něhož není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat.
10. V posuzované věci obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem relevantním okolnostem, věc po právní stránce vyhodnotily, právní normy aplikovaly v souladu s výše uvedenými ústavními principy a v odůvodnění vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování stěžovatelčina návrhu. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka pouze opakuje argumenty, které již byly posouzeny a řádně vypořádány obecnými soudy. Jak již bylo vysvětleno výše, Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do skutkových zjištění ani do právního posouzení obecných soudů a v ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky neshledal.
11. Absenci ústavněprávního rozměru ústavní stížnosti ještě umocňuje, že jde o tzv. bagatelní věc, neboť předmětem sporu byla částka nepřesahující 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud v této souvislosti konstantně judikuje, že tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V tomto ohledu v ústavní stížnosti nic uvedeno není.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu