Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti D. M., zastoupené Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou, se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 117/3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 4 To 462/2006, a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 2 T 137/2004, včetně opravného usnesení téhož soudu ze dne 21. 8. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 17. 9. 2007 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k zásahu do ústavně zaručených práv, v rozporu se čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z ústavní stížnosti a spisu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1622/07
Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 2 T 137/2004, bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který jí byl podmíněně uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 9. 2004, č. j. 2 T 137/2004-92, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 4 To 752/2004, ve znění opravného usnesení, a usnesením téhož soudu ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 4 To 462/2006, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její stížnost.
Dne 2. 10. 2006 stěžovatelka podala k poštovní přepravě podání adresované Ústavnímu soudu označené jako „č. j. 2 T 137/2004-174 Návrh na zahájení řízení“, kterým se domáhala „zproštění obvinění“ a „propuštění na svobodu“. Uvedené jednací číslo se přitom vztahuje k usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 8. 2006, jímž byla stěžovatelce do doby trestu započítána doba zadržení. V této věci, vedené pod sp. zn. I. ÚS 656/06 , byla stěžovatelka dopisem ze dne 26. 10. 2006 vyzvána k odstranění specifikovaných vad ústavní stížnosti, mimo jiné absence právního zastoupení, a to ve třicetidenní lhůtě.
Usnesením ze dne 21. 12. 2006 byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta, neboť ve stanovené lhůtě nebyla ze strany stěžovatelky projevena ve vztahu k Ústavnímu soudu žádná aktivita směřující k odstranění vytýkaných vad podání. Z důvodů vyložených již Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 1622/07 nezbývá, než i zde posuzovanou ústavní stížnost považovat za stížnost novou, nikoliv jen za doplnění ústavní stížnosti dříve podané (vedené pod sp. zn. I. ÚS 656/06 ), a nic na tom nemění, že je nyní jakožto „doplnění“ výslovně označena.
Z nedostatku „doplnění“ byl zákonu odpovídající procesní důsledek dříve vyvozen – ústavní stížnost ve věci sp. zn. I. ÚS 656/06 byla odmítnuta – pročež v tehdejším řízení již pokračovat nelze.
Ústavní stížnost lze podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Lhůta k podání posuzované ústavní stížnosti, jak bylo řečeno v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1622/07 , marně uplynula již dne 27. 10. 2006.
V důsledku toho nezbylo než soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona odmítnout, neboť je návrhem podaným po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2007
Vladimír Kůrka soudce zpravodaj