Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Lydií Lamáčkovou, advokátkou, sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2024, č. j. 17 Co 220/2023-653, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2023, č. j. 24 P 92/2022-555, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) H. N. a 2) nezletilého V. H. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně ("městský soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilého do péče matky. Stěžovateli stanovil vyživovací povinnost ve výši 5 000 Kč měsíčně, a to počínaje dnem 1. 11. 2022. Současně rozhodl o dlužném výživném za období od 1. 8. 2022 do 31. 8. 2023. Tímto městský soud změnil svůj předchozí rozsudek ze dne 16. 1. 2013, č. j. 24 Nc 112/2009-396, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Městský soud dále zamítl stěžovatelův návrh na snížení výživného.
2. K odvolání stěžovatele směřujícímu proti všem výrokům kromě výroku o svěření nezletilého do péče matky ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně ("krajský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek městského soudu v části výroku I. ohledně povinnosti stěžovatele přispívat na výživu nezletilého částkou 5 000 Kč počínaje dnem 1. 11. 2022 potvrdil. V části téhož výroku ohledně dlužného výživného rozsudek městského soudu změnil tak, že dlužné již splatné výživné za dobu od 1. 11. 2022 do 31. 5. 2024 v částce 73 100 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky nezletilého v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč spolu s běžným výživným.
3. Stěžovatel s těmito závěry krajského a městského soudu týkajícími se výše výživného nesouhlasí a dovolává se porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
4. Stěžovatel nesouhlasí s výší výživného, přičemž uvádí obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení (srov. odvolání - rozsudek krajského soudu, bod 2). Uvádí, že v důsledku tíživého zdravotního stavu v kombinaci s vážnými psychickými problémy není schopen dosahovat pracovních výkonů jako v minulosti.
5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud předně připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
8. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena pouze na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na jeho nezletilého syna, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a zjevně tudíž nemá ústavněprávní rozměr, byť stěžovatel svou argumentaci zastřešuje odkazy na ustanovení Listiny a Úmluvy. Krajský soud a před ním též městský soud ovšem své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze považovat za rozporná s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
9. Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006).
10. Tomuto požadavku obecné soudy dostály, neboť z jejich rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídily. Na tomto místě postačí uvést, že obecné soudy při hodnocení majetkových poměrů stěžovatele nepovažovaly výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně za nepřiměřeně vysoké, a to navzdory tomu, že jeho jediný pravidelný příjem (15 105 Kč měsíčně) plynul z invalidního důchodu II. stupně. Soudy přihlédly k tomu, že stěžovatel má pouze jednu vyživovací povinnost. S odkazem na posudek o invaliditě zohlednily, že i přes zjevné zdravotní problémy, je jeho pracovní schopnost zachována v rozsahu 45 %.
Zdůraznily, že stěžovatel se ani nepokusil o výkon méně náročného povolání na zkrácený pracovní úvazek, který by pokryl alespoň stanovené výživné. Soudy dále vzaly v potaz rovněž zjevně nevýhodnou transakci, jíž se stěžovatel bez důležitého důvodu vzdal značného majetkového prospěchu (zhruba ve výši 10 mil. Kč), z něhož mohl hradit nyní stanovené výživné, a to i s odstupem 15 let od uskutečnění této transakce (srov. rozsudek krajského soudu, bod 24).
11. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud v závěrech obecných soudů neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti. Judikatura Ústavního soudu totiž potvrzuje, že při hodnocení životní úrovně, potažmo majetkových poměrů určujících rozsah výživného, je třeba brát ohled také na tzv. potencialitu příjmů a zkoumat, zda se povinný nevzdal bez vážného důvodu výhodnějšího zaměstnání či zdroje příjmů, resp. zohlednit, že si povinný práci neshání (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3.
2006, nebo nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. 9. 2016). Vycházely-li obecné soudy v nyní posuzované věci právě ze zásady potenciality příjmů, Ústavní soud v tom nespatřuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Vyjadřuje-li stěžovatel přesto nespokojenost, neboť se domáhal stanovení nižší vyživovací povinnosti, přičemž tento svůj argument zaštiťuje obecným odkazem na právo na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že toto základní právo nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
12. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu