Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele S. Z., zastoupeného JUDr. J. A., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca 26/98-22, ze dne 26. 1. 2000, t a k t o :
Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel podal dne 15. 4. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca 26/98-22, ze dne 26. 1. 2000, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, čj. FŘ/140/4866/97, ze dne 26. 11. 19097. Uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti dodatečnému platebnímu výměru č. 970000029 Finančního úřadu v Prostějově, čj. 79840/97/325912/3704, ze dne 25. 7. 1997, o doměření daně silniční za rok 1996 ve výši 52.800,- Kč. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru navrhovatele porušena jeho základní práva zakotvená v čl.
11. Odst. 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve svém důsledku byl těmito rozhodnutími porušen i čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 30 Ca 26/98, vedený u Krajského soudu v Brně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal správní žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, čj. FŘ/140/4866/97, ze dne 26. 11. 19097, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. 970000029 Finančního úřadu v Prostějově, čj.
79840/97/325912/3704, ze dne 25. 7. 1997, o doměření daně silniční za rok 1996 ve výši 52.800,- Kč. Ústavní soud dále zjistil, že při kontrole silniční daně za rok 1996 bylo zjištěno, že navrhovatel do daňového přiznání za uvedený rok nezahrnul specifikovaná nákladní vozidla. Finanční úřad v Prostějově na základě tohoto zjištění s odvoláním na ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani silniční"), konstatoval, že specifikovaným vozidlům byla v České republice přidělena SPZ, obě vozidla byla určena k podnikání již tím, že byla zahrnuta do obchodního majetku firmy L-T.
trans pana T., přičemž vlastní použití vozidla k podnikání a skutečnost, že s danými vozidly nebylo vůbec vyjeto na pozemní komunikace, je věcí druhotnou. Dále Finanční úřad v Prostějově konstatoval, že podle předložených technických průkazů je držitelem obou vozidel od 1. 8. 1994 navrhovatel - daňový subjekt (§ 4 odst. 1 zákona o dani silniční). Finanční úřad v Prostějově proto výše uvedeným dodatečným platebním výměrem doměřil silniční daň za rok 1996. Proti dodatečnému platebnímu výměru podal navrhovatel v zákonné lhůtě odvolání, o němž rozhodovalo Finanční ředitelství v Brně, které rozhodnutím, čj.
FŘ/140/4866/97, ze dne 26. 11. 1997, odvolání nevyhovělo.
V odůvodnění svého rozhodnutí pak Finanční ředitelství v Brně uvedlo, že pro zahrnutí vozidel do předmětu daně silniční je dostačující, že ve zdaňovacím období byla tato vozidla zahrnuta ve hmotném majetku firmy L-T. trans jako pronajímatele a byla tedy určena k podnikání. Navrhovatel podle § 4 odst. 1 zákona o dani silniční je poplatníkem této daně jako fyzická osoba zapsaná v technickém průkazu předmětného vozidla jako držitel. Uvedené rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně napadl navrhovatel správní žalobou, kde Finančnímu ředitelství v Brně vytýkal, že nesprávně interpretoval ustanovení § 2 odst. 1 zákona o dani silniční, protože předmětná vozidla nebyla pro svoji provozní nezpůsobilost k podnikání určena.
Dále navrhovatel v žalobě uvedl, že ve smyslu § 1 citovaného zákona nebyla totiž vozidla vzhledem k tomu, že po autonehodě byla zdemolována a vyžadovala rozsáhlé opravy, technicky způsobilá k užívání pozemních komunikací. Daň tak podle názoru navrhovatele byla vyměřena v rozporu s ustanovením § 1 zákona o dani silniční. Vozidla nebyla používána k podnikání a ani po dobu jejich odstavení k podnikání určena. Dále uvedl, že samotná skutečnost, že v technických průkazech byl zapsán jako držitel, není dostačující k tomu, aby mu byla daň vyměřena.
Vznik daňové povinnosti se váže na splnění rozhodných skutečností (§ 2 odst. 1 citovaného zákona), které však v rozhodném období nebyly splněny. V průběhu jednání soudu uplatnil navrhovatel ještě námitku, že k porušení právního předpisu došlo v daném případě tím, že finanční orgány nerespektovaly znění ustanovení § 2 odst. 1 zákona o dani silniční platné do 29. 5. 1996 a nezkoumaly, zda vozidla byla určena k podnikání u navrhovatele. Po provedeném řízení Krajský soud v Brně rozsudkem, čj. 30 Ca 26/98-22, ze dne 26.
1. 2000, žalobu zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že navrhovatel uplatnil v žalobě jako žalobní důvod porušení ustanovení § 2 odst. 1 zákona o dani silniční tím, že silniční daň byla vyměřena vzdor tomu, že vozidla nebyla z důvodu technické nezpůsobilosti k užívání pozemních komunikací určena k podnikání. Krajský soud v Brně se neztotožnil s názorem navrhovatele, že z uvedeného žalobního důvodu došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 1 zákona o dani silniční. Krajský soud dále uvedl, že namítané ustanovení § 1 citovaného zákona neupravuje podmínky, za nichž se stávají vozidla předmětem daně, toto ustanovení pouze definuje účel zákona.
Krajský soud se přiklonil k názoru žalovaného Finančního ředitelství v tom, že otázka, zda vozidlo je určeno k podnikání, nezávisí v dané věci na tom, zda vozidlo může být vzhledem ke svému technickému stavu k podnikání použito. Podle názoru soudu není podstatou pojmu "určeno k podnikání" technický stav vozidla, nýbrž to, k čemu je vozidlo určeno z hlediska ekonomického. Proto okolnost, že vozidlo není pro svoji technickou nezpůsobilost používáno, neznamená bez dalšího, že není určeno k podnikání.
K námitce vznesené v průběhu jednání pak Krajský soud uvedl, že k tomuto žalobnímu důvodu nemohl přihlédnout, protože byl uplatněn po lhůtě podle § 250b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.").
Proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně a předcházejícím rozhodnutím finančních orgánů podal navrhovatel včas návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Navrhovatel tvrdil, že podle jeho názoru měl Krajský soud v Brně při přezkoumávání zákonnosti napadeného rozhodnutí vzít v úvahu jeho námitku učiněnou při jednání před tímto soudem dne 26. 1. 2000, tedy že finanční orgány nerespektovaly ve svých rozhodnutích ustanovení § 2 odst. 1 zákona o dani silniční ve znění platném do 29. 5. 1996.
Odůvodnění soudu, že k tomuto žalobnímu návrhu nemohl přihlédnout, protože byl uplatněn po stanovené lhůtě, považoval navrhovatel za nesprávné, protože toto tvrzení nelze podle něj považovat za rozšíření žalobních důvodů, ale pouze za konkretizaci a upřesnění odůvodnění žaloby. Uvedeným postupem Krajský soud v Brně podle názoru navrhovatele porušil ustanovení čl. 90 Ústavy ČR a bylo jím porušeno právo navrhovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále navrhovatel tvrdil, že dodatečným vyměřením silniční daně v rozporu se zákonem mu byla uložena daň nikoliv na základě zákona, a proto došlo napadenými rozhodnutími rovněž k porušení jeho práva zakotveného v čl.
11 odst. 5 Listiny. Finanční orgány tím, že neakceptovaly stanovisko navrhovatele, že technicky nezpůsobilá vozidla nemohou být předmětem silniční daně, posoudily věc podle názoru navrhovatele nesprávně, a zjištěný skutkový stav nebyl dostačující k posouzení věci, soud měl proto napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil. K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení.
Krajský soud v Brně uvedl, že zákonnost předmětného rozhodnutí přezkoumával v souladu se zásadou dispoziční v rozsahu žalobního důvodu uplatněného v podané žalobě. Tento důvod byl jednoznačně vymezen tak, že k porušení právního předpisu mělo dojít tím, že předmětná vozidla nebyla (z důvodu své technické nezpůsobilosti k užívání pozemních komunikací) určena k podnikání. Soud v mezích žaloby tuto otázku posoudil a shledal z důvodů uvedených v napadeném rozsudku, že k porušení zákona ve smyslu žaloby nedošlo.
Pokud jde o námitku, že finanční orgány nezkoumaly předmětnou věc podle znění § 2 odst. 1 zákona o dani silniční ve znění platném do 29. 5. 1996, nemohl se soud tímto žalobním důvodem zabývat, protože byl uplatněn po lhůtě podle § 250b odst. 1 o.s.ř. Není proto právně významné, zda věc byla v řízení před finančními orgány z hlediska této žalobní námitky skutkově objasněna. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.
Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a konstatoval, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. V podaném návrhu navrhovatel uplatnil jednak námitku, která již byla uplatněna ve správní žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství, tj. námitku, že finanční orgány nesprávně posoudily předmětná vozidla jako vozidla určená k podnikání a spadající tedy do předmětu silniční daně, čímž z hlediska ústavnosti porušily jeho právo zakotvené v čl.
11 odst. 5 Listiny, a jednak námitku směřující proti postupu Krajského soudu, tj. že tento soud nepřihlédl, podle názoru navrhovatele, k upřesnění a konkretizaci použitého žalobního důvodu a posoudil je jako rozšíření žalobních důvodů, čímž porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, což v konečném důsledku způsobilo i porušení čl. 90 Ústavy ČR. První námitka, uplatněná v návrhu, byla již posouzena Krajským soudem a před ním i Finančním ředitelstvím, protože tato námitka byla uvedena již v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru.
Ústavní soud ve vztahu k této námitce nemohl než konstatovat, že jak Finanční ředitelství v Brně, tak i Krajský soud v Brně posoudily předmětnou věc v souladu se zákonem a Ústavní soud v jejich názoru neshledal rozpor s citovanými ustanoveními Listiny a Ústavy ČR. Pokud se jedná o druhou námitku, zde Ústavní soud přisvědčil právnímu názoru Krajského soudu v tom, že uplatněnou námitku nelze považovat jen za konkretizaci použitého žalobního důvodu, ale vzhledem k jejímu obsahu se jedná o další žalobní důvod, tj. rozšíření dříve uplatněných žalobních důvodů.
Vzhledem k ustanovení § 250h odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. je jednoznačné, že rozšíření žalobních důvodů může navrhovatel učinit jen ve lhůtě podle § 250b o.s.ř., tedy ve lhůtě pro podání samotné správní žaloby. Vzhledem k tomu, že navrhovatel uplatnil tuto námitku až při ústním jednání před Krajským soudem, učinil tak zcela evidentně po lhůtě vyplývající z ustanovení § 250b o.s.ř. Vzhledem k tomu, pak nelze postup Krajského soudu v Brně, který odmítl k této námitce přihlédnout, považovat za porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto konstatoval, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva navrhovatele. Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2000 JUDr. Pavel Holländer předseda senátu