Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 29. února 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Přívozská 140/703, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 9. 12. 2011, rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. 1 T 22/2001, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2004 sp. zn. 3 To 914/2004, rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2007 sp. zn. 1 T 96/2006, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. 3 To 761/2007, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 1 T 45/2004 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2010 sp. zn. 3 To 323/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností ze dne 12. 1. 2012 stěžovatel napadl shora uvedená soudní rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť byl nezákonně omezován na osobní svobodě, a dále že tato mají být v rozporu s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Dále stěžovatel napadl postup ministra spravedlnosti, který v jeho prospěch nepodal stížnost pro porušení zákona, ačkoliv pro to prý byly dány důvody ve smyslu § 266 a násl. trestního řádu, a současně se domáhal toho, aby Ústavní soud ministrovi spravedlnosti uložil takovou stížnost podat. Ministr spravedlnosti měl také porušit jeho právo zaručené v čl. 38 Listiny, a to konkrétně projednat věc bez zbytečných průtahů, neboť on podnět k podání stížnosti pro porušení zákona odeslal dne 25. 11. 2010 a vyrozumění ministra spravedlnosti (ze dne 9. 12. 2011) obdržel až dne 16. 12. 2011.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Napadá-li stěžovatel "rozhodnutí" ministra spravedlnosti ze dne 9. 12. 2011, resp. jeho postup spočívající v nepodání stížnosti pro porušení zákona, Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, dle které stížnost pro porušení zákona, a tím méně pak podnět k jejímu podání, nelze považovat za poslední prostředek k ochraně práva (§ 72 odst. 3 a 4, § 75 zákona o Ústavním soudu), neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý jednotlivci, ale ministru spravedlnosti; ten může stížnost pro porušení zákona k podanému podnětu v případech splňujících důvody uvedené v zákoně (§ 266 a násl. trestního řádu) podat, avšak v případech, že tyto důvody neshledá a tento mimořádný opravný prostředek nepodá, nelze v tomto postupu (vůbec) spatřovat dotčení základních práv nebo svobod jednotlivce, zaručených ústavním zákonem, které by jej opravňovalo k podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu [viz např. usnesení ze dne 14. 12. 1993 sp. zn. III. ÚS 124/93
, ze dne 12. 5. 1994
sp. zn. I. ÚS 9/94
, ze dne 12. 2. 1998
sp. zn. III. ÚS 365/97
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 4 a 11, svazek 10, usn. č. 11), ze dne 4. 5. 1999 sp. zn. IV. ÚS 112/99
, ze dne 15. 5. 2003
sp. zn. III. ÚS 70/03
(dostupné http://nalus.usoud.cz)].
Pokud jde o ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí, Ústavní soud poukazuje na § 72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu, který stanovuje lhůty k podání ústavní stížnosti. Jak plyne z výše uvedeného, lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím nelze odvíjet od doručení přípisu ministra spravedlnosti o tom, že důvody pro podání daného mimořádného opravného prostředku nebyly shledány, ale od doručení rozhodnutí o procesních prostředcích, které má (resp. měl) k dispozici samotný stěžovatel, tj. odvolání, eventuálně dovolání. K doručení těchto rozhodnutí - což lze vyvozovat z data jejich vydání (poslední bylo vydáno v první polovině roku 2010) a data odeslání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, tj. 25. 11. 2010 - zjevně došlo nejpozději již v roce 2010, a pokud byla nyní posuzovaná ústavní stížnost podána k poštovní přepravě dne 23. 1. 2012, stalo se tak po zákonem stanovené lhůtě.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Nutno dodat, že ústavní stížnost, včetně plné moci, nebyla zcela bez vad (např. stěžovatel, ač napadal i rozhodnutí obecných soudů, se nedomáhal jejich zrušení, z plné moci neplyne, že stěžovatel zmocňuje svou právní zástupkyni k podání ústavní stížnosti rovněž proti zmíněnému postupu ministra spravedlnosti, navíc tato je omezena pouze na podání ústavní stížnosti), avšak Ústavní soud stěžovatele k jejich odstranění nevyzýval, neboť na výše uvedených závěrech by se tím nic změnit nemohlo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu